Jde o vůbec první soubor, který ústně tradovaná vyprávění z oblasti mezi řekami Opavou a Odrou a polskými hranicemi zaznamenává.
Vychází kniha Chudobky - pověsti a báchorky z Hlučínska. Co vás přivedlo ke sbírání pověstí?
Měla jsem napsat do místního časopisu nějakou pověst. Věděla jsem o třech, napadl mě třeba pramen Juliánka v lese v Kozmicích. Začala jsem ale pátrat po dalších a zjistila, že nikde nejsou. Nikdo je nevydal, není kde čerpat. Ani mezi lidmi už se dnes nevyprávějí. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že mi před deseti lety, když jsem začala psát, jedna paní dala rukopis sepsaných pověstí a báchorek. Neřekla, kdo byl autorem, vím jen, že pochází z roku 1900. Právě tam je spousta místních příběhů.
Ten byl pro vás odrazovým můstkem?
Začala jsem se tím probírat a také vyzvídat ve svém okolí. Známí mi začali posílat, co věděli ze svých obcí, co si tam lidé kdysi vyprávěli. Z některých pověstí mnoho nezůstalo, často to byly pouhé dvě tři věty. Abych mohla dotvořit příběh, musela jsem si nastudovat dobu a procházela jsem si i staré kalendáře a kroniky. Historikové by ze mě možná dostali psotník, ale jde o pověsti. Dochovaly se především v ústním podání a jejich podoba záležela ryze na umění vypravěče. Řada z nich má přesto pravdivé jádro. Zbytek je za ty roky navymýšlený, přibarvený, upravený.
Například?
Třeba pověst Švédský val o tom, že v Rohově v době švédských válek zabloudila švédská princezna, že tam zemřela a je pochovaná. O princezně asi nemůže být řeč, ale mohlo se stát, že Švédové sjeli z cesty, z hlavního tahu Ratiboř–Opava. Mohli mít s sebou ženu nebo dceru některého z generálů, mohla být nemocná, mohla tam umřít. Teď když kniha vyšla, mě oslovil osmdesátiletý pán. Jako malý kluk si pamatuje, že tam byl kámen a bylo tam napsané „prinzesse“. Jak ale rozorali meze, kámen zmizel.
Znáte některou z pověstí i ze svého dětství?
O podzemní chodbě pod zámkem v Dolním Benešově slýchávám od dětství, prováděly se tam dokonce průzkumy. Staří pamětníci tvrdí, že to bylo tak velké téma, že tam pustili slepé hříbátko, aby zjistili, kam to až vede. A nevrátilo se. Když jsme byli mladí, to mi bylo tak šestnáct, chtěli jsme si tam v rozvalinách dokonce udělat zámeckou klubovnu. Pracně jsme to odkopali, až jsme se dostali na zazděné klenutí. Potom nás to ale někdo nechal znovu zahrabat.
Anna Malchárková
|
V knize je dvacet pověstí a čtrnáct báchorek. Jak dlouho jste na tom pracovala?
Asi půl roku. To bylo poprvé, co mě políbila múza tak silně. Asi to bylo potřeba. Dnešní mladší generace už si nevyprávějí, mají internet, mobily. Co nezapíšeme teď, to by navždy zmizelo. Byl nejvyšší čas. Všechno, co jsem se dozvěděla, bylo od starších lidí, sedmdesát let a víc. Pamatují, co se vykládalo u draní peří a podobně. Pracovala jsem osm hodin denně, všechna místa jsem si i projela. Byla to víceméně detektivní práce, ale jsem ráda, jinak by pověsti zanikly.
Se získáváním informací od místních lidí máte zkušenost. V předchozích knihách líčíte osudy obyvatel Hlučínska za války či za kolektivizace a vycházíte ze skutečných příběhů. Je těžké lidi přimět, aby povídali?
Je to citlivé, váže se k tomu spousta osobních bolestí, zvláště z období po válce. Ale zatím mě nikdo neodmítl. Většinou mám v každé dědině nějakého známého, a když něco potřebuji, zavolám a ptám se, kdo by mi k tématu mohl něco říct. Když jsem psala Grunt o osudech místních sedláků, obcházela jsem sedláky. Když jsem psala Vyhnalovec, kde popisuji pašování koní přes vodu, šla jsem i za pašerákem. Šlo mi o způsob, jak to prováděli, a dostala jsem tip. Prozradil mi, že se koňům ovázala kopyta, aby nenechali stopy, a musel se vybrat jeden vůdce, za kterým všichni ostatní šli. Pak už nebyl problém. Pomáhá i to, že jsem místní, lidé se mě nejdřív ptají, odkud jsem. A pak povídají. Jedna paní mi dala i dopisy od svého otce, který padl ve válce. Každý příběh ve vás něco zanechá. V knihách zásadně nejmenuji a pokud chci něco použít, vždycky se předem ptám.
A co ohlasy, když téma otevřete? Scházejí se další svědectví?
Na besedách ke knihám se vždycky dozvím tolik nových věcí, že bych mohla napsat ještě jednu knihu. Když se téma otevře, každý k němu má nějakou vzpomínku. Těší mě také, že lidé pořád moje knížky shánějí, chtějí je mít doma. Ohlasy mám od všech generací, lidé chtějí vědět, jak se tu žilo. I proto si knihy vydávám sama, vlastním nákladem. Jedna knížka mi musí vydělat na tu druhou, jinak bych nemohla psát, ale od začátku se daří, nacházejí si čtenáře. Každý kraj má svoje příběhy, a ty nejvíce zasáhnou právě místní čtenáře. Grunt se teď bude překládat i do polštiny.
Při psaní zároveň poznáváte svůj kraj. Překvapilo vás něco?
Dozvěděla jsem se hodně. Teď při sbírání pověstí například ze starých kalendářů a kronik. V Sudicích je obrovský kostel, na dnešní poměry katedrála. Vždycky jsem si říkala, jak je to možné, to muselo být město. A skutečně bylo, našla jsem to v německých kronikách. Z Třebomi a Sudic byli lidé po válce odsunutí a tamní rodáci v Německu kroniky vydali. Pár kusů se tady objevilo a jeden můj známý to koupil, tak jsem si to půjčila. Zajímavé byly i čarodějnické procesy. Když na Šumpersku skončily, v Ratiboři pokračovaly dál. Jelikož lidé se tu mísili, jistý Matúš studoval v Opavě na jezuitském gymnáziu a na trhu tam poznal dívku z Bolatic. Jako v každé době nějaký úředník měl strach z konkurence a nařkl jej z čarodějnictví. Při mučení pak jmenoval i bolatickou dívku. Varovali ji cisterciáci a rodina ji ukryla do lesa. Příběh jsem našla ve Slezském kalendáři, dokonce tam byly vyjmenované tři ženy upálené v Opavě. K pověsti o lesních zbojnících Ondráš a Juráš jsem zase zjistila, jak široký měli záběr. Byli na Opavsku, v hájeckých kopcích, pak se přemístili k Chuchelné. Je tady taková proláklina, dodnes se jí říká Zbojnička.
Jsou i obce bez pověstí?
U některých dědin se nepodařilo nic najít. Třeba Bělá, lidé tam teď hodně jezdí, je tam pstruží farma. Dřív tam byl ale jen jeden statek a vodu tam brali pro dobytek. Tam nemohla vzniknout pověst. Ty většinou vznikaly tam, kde byly zámky, a podél hlavních tahů. Podél tahu Opava-Landek, tam toho je hodně. Druhý tah podle pověstí šel z Ratiboře přes Hněvošice, Služovice a Oldřišov do Opavy.
Plánujete už nějakou další knihu?
Konkrétní plány nemám. Ale říkám si, že nejsou písemně zachycené ani místní tradice. Tak možná se pustím do nich.
