V portfoliu máte patero disciplín. Jaké místo v něm zaujímá běh? Jak moc je náročný ve srovnání s ostatními?
Každá disciplína je v něčem nejlehčí a v něčem nejtěžší. Běh je fyzicky nejnáročnější, co se týče přípravy, je náročnější i než plavání. Plavání je jen dvouminutová zátěž, běh už je spíš vytrvalostní. Na druhou stranu jsou tam technické disciplíny, kde rozhoduje něco úplně jiného, jemná motorika při střelbě, cit pro pohyb soupeře při šermu. Je tam jezdectví, které většina lidí za sport ani nepovažuje, ale kdo někdy seděl na koni, ví své. Běh je ale těžká fyzická práce, na kterou je potřeba mít jak fyzickou, tak psychickou odolnost. Příprava na něj je z oněch pěti disciplín nejnáročnější.
V triatlonu je nejdůležitější plavání, je tomu tak i v pětiboji?
U nás je nejzásadnější pokaždé jiná disciplína, v tom je to krásné. Někdy máte rychlou trať, kde běží všichni rychle a dobrý běžec tolik nezíská. Jinde je kopcovitá, na níž vznikají velké rozdíly, běh má proto větší váhu. Někde se plave na krátkém bazénu, který je rychlejší, jinde se plave na dlouhém. Někde jsou lepší šermíři než na jiných závodech. Někde záleží na koni, kterého si vylosujete. V posledních dvou letech před minulou olympiádou vše výrazně ovlivňoval šerm. Pak se ale změnila pravidla, teď už žádnou klíčovou disciplínu nemáme.
Kolik jste běžel nejdál?
Ani nevím, neběhám však dlouhé štreky. Nejvíc naběhám, když se ztratím, jednou jsem místo hodiny běžel asi dvě. Nejvíc jsem uběhl nějakých 40 kilometrů, odhaduju. Obvykle běhám deset dvanáct kilometrů.
Láká vás maraton?
Ano, ale nikdy jsem ho ještě neběžel. Trochu mě to mrzí, jenže je to úplně jiný druh zátěže, který je k mému tréninku kontraproduktivní. Městské maratony se navíc běhají, když mám zrovna sezonu. Těším se ale, až se jednou dočkám.
Horské maratony vás nelákají?
Přes zimu by se mi i hodily do přípravy, vlastně nevím, proč je neběhám.
Necháte si běh jako disciplínu, až skončíte s pětibojem?
Nemůžu se rozhodnout, kterou si nechám. Plavání pro mě teď není moc zajímavé, je to ale sport, který se dá dělat strašně dlouho, neopotřebovává klouby, je šetrný.
Nejlepší bota je noha
Baví vás moderní technologie?
Poslední dobou s nimi rád experimentuji, alespoň co se bot týká. Musel jsem to řešit, protože jsem na pětiboj přešel coby plavec, a ti většinou nedrží moc pohromadě. Když jsem začal běhat, byl jsem klasický patař, s tím souvisel i výběr bot. Asi po dvou letech běhání se mi klouby a šlachy začaly přizpůsobovat a já začal běhat správně. Změnilo se zatížení kloubů a já se poohlížel po jiných botách. Oblíbil jsem si boty na přirozené běhání, vyhovují mi newtonky. Naplnil se můj předpoklad, podporujete tím přirozenou stavbu klenby.
Takže vás lákají minimalistické boty?
Ano, já bych v nich nejraději běhal pořád. I na tréninky si kupuji závodní botu, která je lehčí, tenčí. Nevím ale, jaký to bude mít dopad na zdraví. Doufám, že snad lepší než odpružené boty. Dobrý běžec by se měl dopracovat k minimalistickým botám. Nejlepší bota je noha. Ale bos bych nikdy běhat nešel.
Kolikery máte doma boty?
Teď experimentuju, takže jich mám opravdu hodně. Asi tak pět šest párů. Dřív jsem měl obvykle jedny dvoje.
Co vám říkají technické novinky?
Mám hodinky s GPS a sportestr.
Hlídáte si tedy tepovku?
Dost na ni dáme, někdo si myslí, že to řešíme až moc, někteří sportovci to neřeší vůbec. Já tepovku celkem odhadnu, potřebuji ji ale znát naprosto přesně zpětně. Ve vícebojích obecně se dá velmi snadno udělat chyba.
Na seznámení se s koněm mám před jízdou dvacet minut
Jak ovládáte psychiku? Jak se nabudíte na novou disciplínu, když víte, že se ta předchozí nepovedla?
Naštěstí se mi moc často nestává, abych nějakou disciplínu zvrtal natolik, aby mě to vyřadilo. Vždycky je tam nějaká motivace, furt se dá o něco běžet, i kdybych z toho měl mít jen zpětnou vazbu jako v tréninku. Člověk se samozřejmě naštve, ale umím to zvládnout. Jako junior jsem to nesl daleko hůř.
Už jste zmínil, že jednou z disciplín je jízda na koni. Záleží v ní i na tom, jakého si vylosujete koně, není to nespravedlivé?
Podobné věci jsou v každém sportu, i v atletice může čtvrtkař dostat dráhu jedničku, z níž je fakt těžké vyhrát.
Vy ale vyfasujete koně, na němž jste nikdy neseděl!
Ano, ale i to se člověk naučí. Rozhodují zkušenosti.
Kolik času máte na seznámení se s koněm?
Skoro žádný, asi tak dvacet minut.
David SvobodaNarodil se v roce 1985, první medaili vybojoval v roce 2005 na mistrovství světa jako člen bronzové české štafety. V roce 2006 se stal juniorským mistrem světa, o dva roky později se získal titul vicemistra světa. S velkými ambicemi proto odjížděl i na olympiádu do Pekingu, tam však jeho naděje zhatil náročný kůň, s nímž nedokončil parkur. Rok nato se stal opět vicemistrem světa a byl členem zlatého týmu v závodu štafet. V roce 2012 se dočkal své zlaté olympijské medaile, získal ji dokonce v olympijském rekordu. Závodí za ASC Dukla Praha. |
Jak se koně vybírají?
Do soutěže je nominovaná skupina koní, ti projedou trať a z nich se vybere homogenní skupina, aby byl závod co nejregulérnější. My dostaneme jejich seznam, můžeme si z jejich jízd pořídit videozáznam, pak losujeme a k tomu svému dostaneme stručnou charakteristiku. Oněch dvacet minut s ním můžu pracovat, pak jdu na parkur.
Dostal jste někdy problémového koně?
Ano. Dostal jsem koně, který byl problémový jen pro mě, i koně, který byl problémový pro všechny. Pak je to spíš boj než jízda.
V Pekingu vám los přidělil velmi náročného koně, při jízdě vás dokonce shodil. Jsou čínští koně jiní než evropští?
Jsou úplně jiní. Já jsem byl v Číně celkem čtyřikrát. Poprvé jsem jezdil evropským stylem, až potřetí jsem zjistil, jak se na ně musí.
Po olympijské zlaté přišel tunel bez světla na konci
Jak vypadá váš tréninkový den?
V ideálním případě točím tak tři čtyři disciplíny denně. Začnu ráno v devět, odpoledne v pět skončím, to mám za sebou tři čtyři fáze. Pro představu, ráno přijdu na střelnici, hodinku střílím, pak jdu do bazénu, potom oběd. Pak jedu na koně, takže odpolední klid trávím v autě. Odjezdím si to, uklidím a vyčistím koně. Pak se jdu na hodinku proběhnout. Druhý den začnu kombinací běhu se střelbou, pak se jdu volně vyplavat. Odpoledne mám volno a večer těžký šermířský trénink.
Kolik máte trenérů?
Mým osobním trenérem je Jakub Kučera, to je hlavní koordinátor, který rozhoduje, jak se bude která disciplína trénovat. Na šerm mám Jirku Adama, na jezdectví Roberta Kopeckého.
Všichni jsou ve spojení?
Hlavní spojka je Jakub. Můj tým je velký, je tam ještě fyzioterapeut, maséři a další.
Pětiboj musí být hodně náročný sport.
Pětiboj nebude nikdy masový sport. Nemůžete se sebrat a jít ho dělat. Musíte docela dost trénovat, parkur jen tak někdo nedá, šermovat se taky jen tak nedá, střelba je náročná. Je to takový elitářský sport, jen pro ty nejlepší.
Máte vůbec čas na odpočinek?
Řadu let jsem vůbec neodpočíval, teď se mi to bohužel vrací. Po každé sezoně, která u nás trvá třeba sedm měsíců, má následovat měsíční volno, pak se jede nanovo. Já ale na odpočinek neměl nikdy čas, musel jsem studovat, nebo jsem byl s lidmi, na které jsem předtím neměl čas. Nikdy jsem nebyl na dovolené, až vloni.
Ještě jednou se vrátím k moderním pomůckám. V rámci regenerace využíváte elektrosimulaci, je to tak?
Trenér to přitáhl už před pár lety, zkoušel jsem to na bolavá kolena. Pak jsem se seznámil s technologií bodybody, moc se mi líbí. Je velmi účinná, stačí strašně málo času, abyste se úplně zničili. Je to vhodné i pro hobíky, pro mě je to obecná průprava, která se hodí do zimní přípravy.
Je to lepší než činky?
Já proti činkám nic nemám, cvičím i s vlastní vahou. U bodybody ale nehrozí, že byste cvičil špatně. Většina sportovců jede pořád v činkách, módním trendům odolávají. Inovace nás ale nemíjejí.
Co vaše psychická regenerace?
Psychicky mi pomáhá, když opustím sportovní prostředí a jdu se bavit jinam. Dlouhá léta to byla studia, třeba FTVS. Jeden čas jsem dělal parašutismus, vyčistil jsem si tím hlavu. Teď psychicky vlastně asi moc neregeneruju. Večer si lehnu na gauč a jen koukám.
Nechtěl jste s pětibojem někdy praštit?
Co na to říct? Dřív mě to nikdy nenapadlo. Teď mám ale dlouhé, vleklé zranění a nevidím světlo na konci tunelu, takže o tom občas přemýšlím. Jsem však přesvědčený, že zranění moji sportovní kariéru neukončí.
Kdy vaše problémy začaly?
V očích veřejnosti to vypadá tak, že jsem po olympiádě začal chodit do společnosti a přestal mít výsledky. Ve skutečnosti je to jinak. Už před ní jsem byl vyřízený a chystal se jen na ten závod a těšil se na odpočinek po něm. Ono to pak ale bylo ještě horší, bylo to skoro za trest. Po třech měsících jsem začal trénovat, byl jsem strašně výkonný a optimistický, čekaly mě dva světové poháry. Na dalším závodě jsme experimentovali s aklimatizací, já tam udělal osobáky, pak ale přišla krize. Poté jsem jeden závod vynechal, na dalším závodě mě začala bolet noha. Od té doby se to vleče.
Jak vám zahýbalo životem olympijské zlato?
Vyhrát jsem vždycky chtěl, byl jsem šťastný jako blecha. Následoval velký mediální kolotoč, marketing, sponzoři… Trvalo to dlouho, zájem tu je vlastně pořád. Dostal jsem se do společenských okruhů, na místa, kam bych se jinak nedostal, dalo mi to hodně do života. Co mi to vzalo? Dočasně snad jen motivaci vítězit. A bylo to namáhavé, úmorné. Se životem mi to zahýbalo hodně, teď se to vrací do normálu, do stavu, který je mi příjemný.
