S myšlenkou vyzkoušet Whole30 jsem začala koketovat už dřív, ale radikální zásady programu mi byly proti srsti. Nikdy jsem nedržela diety a nikdy jsem nechtěla být otrokem jídla. Jím podle mě v podstatě zdravě, pěkně pětkrát denně, pořádné snídaně, žádný zbytečný cukr, samý bulgur, rýže basmati, sója, ovoce... žádné “zlé” potraviny. No dobře, sem tam se přihodí ořechový košíček, zmrzka nebo cheesecake ke kafi, ale v rozumné míře.
Co nakonec rozhodlo, byly výsledky. Nebo spíš jejich absence.
Už víc než půl roku cvičím v pražském gymu s kettlebells dva až tři tréninky týdně, k tomu pravidelné běhám, sem tam to završím závodní desítkou nebo půlmaratonem, a přece se ne a ne zbavit nadbytečného tuku. Na váze naskakuje pořád +/- stejná suma. Víme, že svaly váží víc než tuk, ale selský rozum mi říká, že když mi jsou kalhoty pořád stejně, moc se nezměnilo.
Nechápejte mě špatně, za toho půl roku se toho změnila spousta – mám pevné jádro těla, docela vyrýsované břicho, celkový pocit síly... a jako důkaz místo slibů dělám poctivé tricepsové kliky. A hlavně! První shyb! Můj první, komplet celý vlastní a úplný shyb v životě. Druhý zatím sice neudělám, ale co! Funguje to.
Jenže. Cítím na sobě neblahé vlivy jídla a až moc často mám pocit, že jsem oteklá, nafouklá jak balon a moje střeva prostě nepracují. Něco je asi opravdu špatně.
Přípravná fáze
Teď je tedy potřeba se řádně připravit a vhodně zvolit začátek programu, aby ideálně nepadl na narozeninovou oslavu nebo běžecký závod. Je konec července a srpen zdá se být ideálním měsícem. Žádné oslavy se tam nekonají a dost času se adaptovat a natrénovat na Ústecký půlmaraton v půlce září. Začala bych klidně hned, ale ještě mi v tom vzorci hapruje prodloužený víkend se sestrou v Paříži a lednice a spižírna zazásobené “nepovolenými” potravinami. Dávám si úkol dojíst všechny jogurty, parmezán a načaté celozrnné špagety. Série italských večeří to za pár dní vyřeší a vyrážím vesele do Paříže. A co by byla Paříž bez káviček, makronek, croissantů, baget a vína! Nic. Dopřávám si debužírantský víkend a odměnou je mi zácpa a nafouklé břicho. Naprosto upřímně se na ten očistný měsíc těším.
Plánování je klíčem k úspěchu. Protože chci vědět víc, vrhám se na knihu, kde se to všechno dočtu: It Starts With Food (česky vyšlo jako Jídlo na prvním místě). Nejzajímavější jsou kapitoly o hormonech a vlivu jídla na jejich správnou funkci. Přelomová je pro mě informace o opětovném naučení těla na využívání tuků jako hlavního zdroje energie. Možná tady bylo celou dobu zakopané jádro pudla...?
Bojuji s pocity nejistoty a strachu. Co budu vlastně jíst? Jak zvládnu jíst tolik masa? Vydržím měsíc bez piva?
Je čas na velké nákupy. Vybílím Sklizeno v Dejvicích, útočím na farmářské trhy a domácí slepice mojí spolubydlící. Zbylé „špatné“ zásoby zamykám do sklepa, rozdávám spolubydlícím, kolegům a popelářům a jdu do toho!
První týden a první trénink
Pro mě nezvykle hned ráno vařím a snídám už doma, u stolu, přežvykuji každé sousto....a je mi fajn. Sice mám tradičně už v 11 hodin hlad a klepu si na čelo nad radou “Jezte pokud možno třikrát denně, nesvačte, pokud to vydržíte.” Snažím se dohnat povinnou četbu, ať vím, co bude dál. Každé další ukrojené sousto knihy mi odhaluje odpovědi na různé otázky, které mě napadají: Je zdravé jíst tolik vajec? Co jíst před tréninkem a po? Jak doplnit energii při dlouhém běhu? Nalézám uspokojivé odpovědi.
Cítím se skvěle. Ploché břicho bez jakýchkoli náznaků nepříjemných pocitů, po jídle nebo kdykoli jindy. Žádný hlad mezi jídly. Baví mě vařit (jupíí!!!). A co víc, ty kalhoty jsou mi snad opravdu volnější! Jen ten tuňák v konzervě už mě neba.
Redaktoři vyzkoušeli Whole30Před rokem se před zraky čtenářů rozhodli redaktoři RUNGO.cz vyzkoušet stravovací režim Whole30, zde jsou některé z článků:
|
Schyluje se k prvnímu funkčnímu tréninku na vlně W30. Šoupnu do sebe vejce a půl avokáda a vyrážím na trénink do dejvického gymu. Dávám pěkně svůj jeden shyb a presy s kettlebells. Postupně mi dochází síla (nic neobvyklého), ale plním si svou klasiku. Rozhodující bude závěr: swing s 24kou. Po prvních pár kolech je to tu, lehké mdloby, ale nevzdám to! Nebudu lhát, že při 10. sérii jsem děkovala tam nahoru, že je poslední.
Trenérka se mi směje, jestli už mi nelezou vajíčka krkem. Místo odpovědi lovím v tašce a ukazuju vejce natvrdo. Jdu domů umřít.
Poprvé taky vybíhám na svou obvyklou tréninkovou vzdálenost do Divoké Šárky a čekám, co se mnou absence sacharidů udělá. První kilometr je mi na zvracení. Strašně mi buší srdce, dýchám hrozně rychle, píchá mě v boku. Paráda.
Párkrát přejdu do chůze, ale nakonec se rozběhnu a makám. Běžím, bez zastávky, plynule, žádný spěch. Výkyvy energie jsou ty tam, běží se mi lehce, stabilně, pohodlně. Paráda!
Druhý a třetí týden
Druhý týden W30 provázejí “nežádoucí” průvodní jevy – trávicí problémy a průjem. Sice to nemá na můj pobyt v Indii, ale i tak mírně panikařím. Gůglím na internetu a dozvídám se, že by to měly být normální typické příznaky očišťování organizmu a střev. V tu chvíli si uvědomuju, že jsem ze stravy přece úplně vyřadila jogurty a všechna probiotika. Kde budu brát hodné bakterie teď? Nejlepší jsou údajně zkvašené potraviny, třeba kysané zelí nebo kombucha – kvašený čaj. Kombuchu vždycky “pěstoval” doma táta a za žádnou cenu se mu nepodařilo mě přinutit ji pít. Pijte taky něco, co stojí týden v teple a plave v tom houba jak talíř... Nicméně se dočítám, že to má chutnat jako burčák, což mě motivuje. Po tom, co si týden zaplavala v English Breakfast Tea, muchomůrka jedna, už ji labužnicky vychutnávám. S tím burčákem nekecali.
Postupně se ale vše k dobrému obrací. Tělo asi se škodlivinami zabojovalo, je zas hodné a je mi v něm příjemně. Druhá půlka W30 zůstává bez zvláštních úkazů. Oproti mým očekáváním nemám sebemenší problém dodržovat stravu bez pečiva, luštěnin, mléčných výrobků a většiny běžných příloh. Nevadí mi pít kávu bez mléka, ani nebojuju s Cukrovým démonem. Žádný absťák, návaly chutí, krize ani uklouznutí do krabice koblih. Ne, že bych si stěžovala.
V kettlebell tréninku zaznamenávám výkyvy ve formě. Třeba v úterý si to nakráčím do gymu a po rozcvičce šup na hrazdu. A nahoru to jde úplně samo. A podruhé znovu. A zase. Jako by můj zadek nic nevážil a ruce to tahaly úplně zlehka. Nestačím zírat. No a pak si to takhle přimašíruju na další trénink a bez pomoci ani shyb. Ruce nějak ne a ne tahat, i když se snažím i očima.
Nikde v okolí se mi nedaří narazit na pořádné dětské hřiště. Ne že bych si chtěla užít odpolko na houpačce, ale sháním nějakou venkovní hrazdu, abych mohla ty zpropadené shyby trénovat i přes týden. Jó, dřív to takový problém nebyl. Každé správňácké hřiště mělo prolejzačky, zeměkouli i hrazdu, nebo aspoň opodál klandr na prádlo. Asi proto, že soudruzi uměli jen železný trubky. Ale dneska ne. To jsou furt samý hrady, pirátský lodě, letadla a minilezecký stěny, ale o normální vodorovnou tyč člověk nezavadí.
Poslední dny a obávaný půlmaraton
Pečlivě plánuju, co jíst několik dní před, ráno a během závodu. Testuju domácí energy tyčinky (datle, kokos, oříšky) a baby food v tubě. Nakupuju nejrůznější potraviny, vyrábím tajemné směsi a pochutiny. Začínám být nervózní, jak to vlastně dopadne. Bude to masakr, nebo pohoda?
Neděle je tady a start se blíží. Hledám rovnováhu mezi dostatečným zavodňováním a rozumnou frekvencí návštěvy toitoiek. Stejně vím, že mě to nemine ani během závodu. Nechybí obligátní vařené vejce.
Hodlám to pojmout v klidu, cíl je doběhnout, a tak se nestresuju žádným vytyčeným časem. Vybíháme v dešti, který má přesně podle meteoradaru za půl hodiny skončit (a tentokrát mají pravdu). Nespěchám, hlídám si dvě holčiny s praporky na 2:30. Protože se mi běží dobře, přidávám na tempu a nechávám je za sebou. Dělám si tak rezervu na plánovanou návštěvu toitoiky, následek asi tří litrů vypité minerálky.
Energie trochu klesá, a tak je čas na tyčinku. Je hodně sladká, zapíjím jen vodou. Každou občerstvovačku procházím, ale jinak (byť pomalu) běžím. Za chvíli dávám domácí pyré z avokáda, a teda není to nic moc. Příliš hutná konzistence, chuť nekomentuju. Přichází 13. kilometr a s ním obrovská krize. Mým střevům se zřejmě předzávodní strava nezalíbila, můj žaludek zas není nadšený z toho, co do něj cpu teď.
Nedokážu se soustředit na nic jiného než na to, jak je mi špatně. Vodičky na 2:30 mizí v dáli, zpomaluju ještě víc a po druhé odbíhám na toiku. Nejhorší je ale boj s vlastní hlavou. Soustředím se jen na to, že to nedám, že je mi zle a že je to nekonečný. Že to prostě za žádnou cenu nemůžu zvládnout. To zklamání a hořkost, až to budu všem vyprávět. Svírá se mi krk, píchá mě v boku a motá se mi hlava. A nejvíc mě štve povzbuzování ostatních, že to nemám vzdávat. Vám je hej!
Přítel a táta jsou mezi diváky, a protože se trasa motá centrem, potkám je čtyřikrát, jak mi fandí, fotí a povzbuzují. Ze začátku jsem se usmívala a makala, ale teď musím vypadat děsně, vyčerpaně, zdrchaně. Poslední návštěva růžové budky rozhoduje. Zvracím. A právě tam, v té růžové toitoice, vyčerpaná a komplet odlehčená od veškeré pečlivě vymyšlené a připravené stravy si říkám – to by byla teprv story, kdybys to i po tomhle všem doběhla.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Míjím ceduli s 18. kilometrem, a přestože nohy bolí a šinu si to krok sun krok, je mi lehčeji. Přece jenom prázdné břicho dělá svoje. Nic už nejím, piju jen vodu. V hlavě se mi rozjasňuje a začíná mě napadat, že to možná snad i doběhnu. Devatenáctý kilometr, poslední občerstvovačka, dvacátý kilometr. Začíná pršet. Vím, že je přede mnou jen rovinka podél Labe, už se blíží most, který je poslední výzvou. Kopeček a cedule s 21kou. Tam už vím, že jsem doma. Míjím v zatáčce svůj tým fanoušků a mířím cílovou rovinkou. Nevěřím tomu, ale jsem tady. Cíl, stopky, gratulace, medaile. 2:45. Žádný zázrak, ale jsem tady!
Obrovská únava, zima, nevolnost a neskutečný tah v nohou. Naštěstí mám doprovod a míříme domů, do sprchy a odpočívat. Doma se chce tělo asi ještě naposledy očistit a znovu zvracím. Nic nejím, nedá se to. Ještě bude pár hodin trvat, než přijde chuť. Ale hlavně že to mám úspěšně za sebou.
Zhodnocení a co dál
Regeneruju po půlmaratonu a zkouším zpátky potraviny, kterých jsem se měsíc ani nedotkla. Začínám jogurtem, chutná úžasně a je mi po něm skvěle. Jupí! Za pár dní přijdou na řadu obiloviny s lepkem, bezlepkové, pak luštěniny... V ty už takovou důvěru nemám, jsem zvědavá, jak dopadnou.
Trávím hodně času hledáním receptů a přemýšlením, co vařit a jak vlastně teď jíst. Vím, že chci maximálně využívat čerstvé a kvalitní maso, vejce, zeleninu a zdravé tuky, jako během W30. A naprosto se chci vyhnout průmyslově zpracovaným, chemikáliemi nastaveným, doslazovaným a dobarvovaným fejkovým potravinám. Energy gely při běhu už nikdy!
Program Whole30 mě hodně naučil o správné skladbě každého jídla, znovu ve mě probudil radost z vaření a nadšení pro opravdové a kvalitní suroviny. Přiměl mě nebát se nových chutí a kombinací. Objevila jsem díky němu nové oblíbené potraviny, vím, jak se najíst dostatečně a nemít během dne hladové a energetické výkyvy. Umím vykostit kuře a udělat super vývar.
Co se týká fyzické stránky, mám pocit, že jsem štíhlejší, užívám si svého plochého břicha, pevných nohou a rukou bez plandavých závěsů, což je výsledek kombinace jak téhle stravy, tak silového tréninku. Cítím se prostě dobře.
Přestože se mi nepodařilo naladit W30 při Ústeckém půlmaratonu a zážitek to byl dost katastrofální, nevzdala jsem experimentování s tréninkovou stravou. Od té doby jsem pak uběhla několik dalších půlmaratonů a přišla na to, v čem jsem udělala tu zásadní chybu. Na vině totiž nebyl tenhle specifický způsob stravování, ale zlaté pravidlo, že všeho moc škodí. Ve snaze nic nepodcenit a hlavně tělo nevyhladovět jsem totiž předzávodní stravu těžce překombinovala a zbytečně přehnala.
Díky několika dalším úspěšně absolvovaným Whole30 a celkově téměř nově nastavenému stravovacímu a životnímu stylu jsem dokázala poctivým testováním přijít na to, co mi dělá – v běžném životě i při dlouhém běhu – nejlíp. Odměnou mi byl nejen čas 2:15 před dvěma týdny při Pražském půlmaratonu, ale hlavně skvělý pocit při závodě a po něm. Stojí to zkrátka za to.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
