Chronobioložka (tj. zabývá se souvislostí mezi živými organismy a časem) v rozhovoru poodkrývá temnou stránku světla, vysvětluje, jak (ne)zdravé je koukat do mobilu před spaním a proč bychom se měli naučit zhasínat i venku.
Kdy si poprvé vědci uvědomili, že existuje chronobiologie, jak se odborně říká vlivu střídání dne a noci na živé organismy?
Vůbec poprvé tento jev popsal v 18. století Jean-Jacques Mairan. Jeho experiment demonstroval existenci cirkadiánních rytmů na rostlinách, konkrétně na kytce Mimosa pudica (rostlina s českým systematickým názvem citlivka stydlivá, pozn. red.). Vystavil ji neustálé tmě, přičemž denní rytmické otevírání a zavírání listů přetrvávalo i při absenci slunečního světla.
Tento objev na dlouhou dobu zapadl, ale následovala řada dalších experimentů, z nichž přelomový objev v roce 1971 odkryl, že v mozku všech savců existují nějaké centrální hodiny, odborně nazývané suprachiasmatická jádra (jde o jakési nervové „hodiny“, u člověka jsou tvořené asi dvaceti tisíci neurony shromážděnými dole v mozku na úrovni očí, pozn. red.), jež fungují jako samostatný cirkadiánní pacemaker, tedy generátor, a jsou spojená se sítnicí oka, takže vnímají světlo. V padesátých a šedesátých letech se také začala intenzivněji zkoumat chronobiologie savců a člověka a vyústilo to v objev genetického základu cirkadiánního mechanismu v 90. letech, za který byla v roce 2017 třem vědcům z USA udělena Nobelova cena.
Melatonin není prášek na spaní, při nesprávném postupu může mít opačný efekt.
