Minulý rok byl start v Kostelci. Tentokrát jsme se sešli v sobotu ráno v Úněticích.
Informace o závodě
|
Závod se pořádá na památku pana Vladimíra Černohorského, milovníka piva, žen, hudby a sportu. Celkově byly naplánovány čtyři úseky pro jednoho až čtyři závodníky.
Já dostal nabídku být součástí štafety za mančaft „Černokostelecký pivovár B“. „Budeš v týmu s Houbou“, řekl mi Květák, šéf kosteleckého pivovaru. Houba je šlachovitý čtyřicátník vysoký tak 195 centimetrů. Tak jo, budu v týmu s Houbou. Zatím jsme jen dva a Houba chce běžet jen první úsek... Ještě bude legrace, napadá mě.
Akce je to komorní, ale zase neskutečně pohodová. Po registraci devíti týmů se dozvídám, že běžím úsek číslo dva a čtyři. Když neběžím první, je prostor pro hydrataci - únětická desítka ráno nakopne. Do týmu nám prý přibyl Borčus, ten tu ale není. Na startu v Počernicích snad bude.
Kvůli horku bylo „olympijanským“ výborem rozhodnuto, že každý běžec bude doprovázen cyklistou. No, a máme tu vlastně koloběh, jen se nesmíme střídat. Je 10:00 a startujeme. Jedu na kole, Houba běží. No, teda spíš letí... Sto, dvě stě, tři sta metrů a už je na první pozici. Teplota právě dosáhla 30 stupňů ve stínu, biozátěž 3, ale Houba to rube hlava nehlava v tempu kolem 4:30 na kilometr. Když vybíhá po žluté turistické do kopce na Suchdol, jenom za ním na kole vlaju.
Jsem pojízdná občerstvovačka, a tak svého parťáka kropím a prolívám vodou a jonťákem. Ve Stromovce nás dostihli další dva běžci. Po druhé straně Vltavy se blížíme k Palmovce, tady ještě zabojujeme a bereme pro začátek třetí místo. Houba ihned bere útokem připravený dětský bazének.
V cíli etapy v pivovaru Kolčavka je rušno. Pro závodníky je připravené pivní občerstvení a zmíněný bazének. Na předávce štafetové pásky se čeká na všechny závodníky, teprve pak je odstartována další etapa. Atmosféra je i přes to úmorné vedro výborná.
Start etapy číslo dvě. I když před závodem probíhaly klasické průpovídky jako jeden závodník je po nemoci, druhý jde jen na pohodu, třetí nemá natrénováno, po startu za to zase všichni berou. Já běžím, Houba jede na kole. Tahle devítikilometrová etapa je celá po asfaltu. Cíl je v počernickém pivovaru. Na začátku se s Květákem taháme o druhé místo, ale nakonec je jeho zátopkovský styl silnější a já dobíhám na třetím místě.
Ihned dostávám do ruky počernické pivo a ve stínu ho hltám jako bernardýn. Následuje oběd a start třetí etapy. Na obědě jsem se trochu zapomněl, a tak Borčus startuje a ani se nevidíme.
Následuje přesun autem s organizátory na předávku číslo tři. Celou akci organizuje několik dobrovolníků. Časomíra rovná se dvoje chytré hodinky a tužka a papír. „Cíl etapy bude tam, kde ho teď určíme,“ hlásí holky organizátorky. Značení je domluvené mezi únětickými a kosteleckými tak, že každý značí polovinu trati. Čeká mě poslední úsek a pořád ještě máme šanci na bednu.
Poslední úsek je odstartován z vesničky Březí do Kostelce. Je 33 ve stínu, ale výhodou je, že se běží tak z poloviny lesem. Začátek je trochu do kopce a nějak mi to neběží. První trojice mi mizí před očima. Klid, ještě není nic ztraceno. Babice, Babičky a už je tu les. Tady je to o poznání lepší a za neustálého povzbuzování od Houby chvílemi letím taky asi 4:40/km. Víc ze sebe v téhle sauně nevymačkám. Po cestě potkáváme auta jiných týmů, které vozí občerstvení svým běžcům a nabízí ho i nám. To je sportovní gesto!
Do pivovaru dobíhám na šestém místě a ihned přichází pivo. Fandíme ostatním, pijeme a propočítáváme, kolikátí budeme. Konečně potkávám Borčuse. Na vyhlášení se ukazuje, že za celkový čas 4:33:25 bereme neoblíbené brambory. Nevadí. Motto závodu totiž je „Není důležité zvítězit, ale udělat si pořádnou žízeň“.
Žízeň opravdu máme a pár piv osvěží. Díky za pěknou sobotu. Příští rok si udělejte čas také. Tady můžete při běhu hodit řeč o pivu s majiteli, sládkem, provozním a nadšenými konzumenty.
