Když mi po návratu z mistrovství Evropy ve skyrunningu a z Matterhornu přišel od Číňanů e-mail s předmětem Gongga 100 km International Mountain Trail Challenge, nevěnoval jsem tomu zvláštní pozornost. Asi nějaká další čínská stovka – běhavá, horká a pekelně konkurenční, jak to v Číně bývá. Jak jsme však postupně zjišťovali o tomto závodu další informace, začalo to vypadat na skutečné dobrodružství, opravdová pecka.
Běží se ve východním Sečuánu, už cesta do Kangdingu byla hotové dobrodružství – malé letadlo tam létá jednou denně a letiště se nachází ve 4200 m.n.m, je to třetí nejvýše položené letiště na světě. Parametry závodu k tomu ladily. Průměrná nadmořská výška stokilometrové trasy byla kolem 4 200 metrů a nejvyšší bod přesahoval 4900 metrů. A hlavně - Gongga! Hora, která celému závodu dala své jméno, měří 7556 m.n.m. a v mapě působí jako zjevení. Široko daleko kolem kopce a vrchovina s výškou čtyř až pěti tisíc metrů a najednou, jak kdyby spadla z nebe, Gongga. Takové informace dávaly tušit dobrodružství, jaké jsem ještě nezažil. Od začátku byli jasní dva účastníci zájezdu – já a Filip Šilar. Později se k nám přidal Dan, Kristýnu nepustily pracovní povinnosti. Po mnoha e-mailech se na poslední chvíli podařilo domluvit, že s námi poletí Andrejka jako fotografka. Přiletí tak o dva dny později, ale to se zvládne.
Z výšky jsem měl velký respekt, velkou část července jsem sice strávil ve výšce – soustředění v Livignu, Ice Trail Tarrentaise jako mistrovství Evropy ve skyrunningu i následný výstup na Matterhorn z italské strany do toho krásně zapadaly. Deset dní před Čínou jsem ještě vyrazil na pozvání německého týmu na Irontrail do Švýcar, ale tohle bylo výškou o level výš.
Místo letu jsme tak do závodního hotelu ve 2500 m.n.m zvolili několikahodinovou zvolna stoupající cestu busem, a ta sama o sobě byla zážitkem. Cestou jsme potkali prakticky všechny dopravní prostředky, včetně tanků. Večer jsme se šli proklusnout do tří tisíc, další den si dali trek do 3 500 m.n.m., nenašli jsme však plánovanou odbočku za rekonstruovaným klášterem a plánovaný běh se tak změnil v trekking ve značně hustém a totálně mokrém porostu. Aklimatizační pobyt jsme zakončili výběhem/výšlapem prvních 17 km trasy závodu do 4 100 m.n.m. (a zpět). Potkali jsme pořadatele, jak nakládají CP1 na poníky a expedičním stylem vyráží již dva dny před závodem zbudovat tábor, také jsme narazili na první sníh, pastevce a jaky. Tehdy nám došlo, s jakým závodem máme co do činění. Bude to výprava, dobrodružství. Pětatřicet kilometrů ve výšce mezi třemi a čtyřmi tisíci se na nás podepsalo - vrátili jsme se jako z výpravy z hor, červení, ošlehaní, unavení, nateklí a celkově vyhoukaní. Další (a poslední) den před startem jsme si krásně odpočinuli a celkově hodnotím, že jsme aklimatizaci zvládli na výbornou, o moc lépe jsme to udělat nemohli.
Ale Číňané nezvládali, co slíbili. Buď to bylo pozdě, nebo to nebylo vůbec. Například jídlo – mělo být zajištěné v rámci ubytování. Což o to, jídlo tam není drahé, ale koupit si něco, o čem víte, co jíte a že vám z toho nebude špatně, je poměrně náročné. Mně přidělili startovní číslo 007, tak jsem chvíli přemýšlel, jestli Číňané ví něco, co nevím, ale nakonec největší pozornost poutala Andrejka. Mezi pořadateli došlo k výraznému komunikačnímu šumu a Andrejku nevedli jako fotografku, ale prostě ji přihlásili na závod. A Číňani dělají vše pořádně – se startovním číslem 001 tak z ní udělali jedinou zahraniční závodnici a největší favoritku na 100 km. Tajemnost ještě umocňoval fakt, že přiletěla až den před startem. Zkoušeli jsme to ještě změnit, ale po chvíli dohadovaní byl jejich závěr jasný – je pozvaná, musí běžet. Stačí, když poběží 50 km, ale poběží.
V pět ráno jsme všichni na startu ve 3 160 m.n.m.. My tři s elitními Číňany a nadmořskou výškou, Andrejka s kratičkou aklimatizací a časovým limitem. Vybíháme po nám známé cestě, kde jsme běželi předevčírem. Stokilometrový i padesátikilometrový závod startují současně a jak je čínským zvykem, Číňané okamžitě vypálí kupředu. Jenže tady je výška velice rychle vrátí zpět. Rozbíháme s Filipem vláček, postupně jdeme před většinu Číňanů, kterým moc nevoní tma a místy kamenitá pěšina. Na první kontrole na 14,5 km ve 3 900 jsem asi za 1:40. Následuje prudší místo, kde prostě jdeme a dodýcháváme. Přichází sníh, objevují se stany pastevců, kolem jakové, paráda. Krajina získává konečně takový ráz himalájského podhůří.
Stoupáme dále a postupně mi dochází dech. Jednak spíš jdu, než běžím, a z obav o to, co se mnou výška udělá později, jdu raději s rozvahou. Jsme naprosto zahaleni v mracích, ale vypadá to, že by stačilo 50 - 100 metrů výše a budeme nad nimi. Tedy ve druhém kopci by mohla být vidět Gongga! Cestou do sedla ve 4 660 m.n.m. mě předběhnou dva Číňané, ale jak se převalím přes sedlo, zkouším z kopce klusat a překvapivě to jde.
Držím se v kontaktu s Číňany a na 37. km ve 4 200 m.n.m., kde máme první depo a kde se odpojuje padesátikilometrová trasa, je předbíhám a dál si běžím sám. Je fajn, že jsem je předběhl, ale čeká mě 27 km de facto po rovině (na celém úseku klesáme jen do 3 800 m.n.m.) a moc nevím, jak s tím naložit. Cesta je široká, mírně bahnitá, ale běží se dobře. Pořád jsem ale ve výšce nad čtyři tisíce metrů a mám respekt se do toho pořádně opřít. Snažím se pomoct si, jak to jde. Zkusím se inspirovat u ostatních. Chtěl bych použít přístup Radka Brunnera, který když předbíhá své soupeře, navléká je jako korálky. Jen kolem není nikdo, koho bych navlékl ani s kým bych srovnal rychlost. Až těsně před občerstvením na 64. km mě dobíhá první Číňanka. O Dong Li všichni víme, jak je dobrá a že končí celkově kolem 5. místa. Mně se podařilo se prokousat ze 14. na 10. A když se jí chytnu, mohlo by to být dobré.
Dobré to není, procházím si menší krizí, začíná druhé (a poslední) stoupání a ona jde ještě s jedním Číňanem přede mě. Zkusím si vypůjčit taktiku Honzy Bartase, který se ptá ostatních, jak se jim běží, a těší se z toho, jak si stěžují. Super, ale neumím se Číňana ani zeptat jak se mu běží, ani nerozumím jejich stížnostem. Tentokrát si budu muset poradit sám. Číňani mi neutíkají moc, a když se cesta zvedne do serpentin, trpíme všichni. Nejde mi to, trpím, v každé zatáčce se opírám o hůlky, ale přesto jdu zase před ně. O pár serpentin pode mnou vidím, jak Číňanka lehá. Trasa se ještě vyostřuje, jdeme volným terénem a ve 4 900 m.n.m. přecházíme do trailu. Sláva, tady se Číňané vůbec nechytají, a tak se mi daří se od nich odpoutat. Překvapivě i v této výšce se dá klusat.
Od 75. km mě čeká už jen seběh – nejprve prudký, kdy na 10 km klesáme kilometr a na dalších 20 km jen 200 m. To je v podstatě rovina, probíhá vesnicemi s tibetským osazenstvem. Povzbuzují střídavě čínským pokřikem „Čá-jo!“ a tibetským pozdravem „Tašidelé“, když naháním Číňana před sebou a prchám před tím za sebou. A ve stejném pořadí jsme doběhli i do cíle – 10. místo.
Běžecky terén nebyl nic těžkého, ale výška a prostředí udělaly svoje. Celé vesnice pastevců stály u cesty a neúnavně nás povzbuzovaly – několik hodin ve sněhu, v dešti a možná i ve tmě.
Když se nad vším zpětně zamyslím, asi jsem měl z výšky přílišný respekt. Na mnoha místech, hlavně rovinatých úsecích, jsem se bál běžet rychleji, přitom to překvapivě šlo. Měl jsem obavu, co se mnou výška udělá. Zkušenost s takovou výškou se mi v budoucnu bude hodit a 10. místo je super úspěch, ale v naší výpravě byli jiní hrdinové: Andrejka a Filip.
Filip k tomu přistoupil jako střelec, jako k obyčejné stovce – buď a nebo – a doběhl si pro výborné 3. místo. V cíli dostal od tibetského mnicha šálu jako výraz respektu. Já sám bych smeknul buff, kdybych nějaký měl.
Výborně si s nečekanou situací poradila i Andrejka. Přiletěla fotit a na místě se dozvěděla tohle. Ne, že by vůbec neběhala, ale přece jen třináctikilometrové výběhy kolem Šumperka a přílet den před závodem nejsou ideální příprava. A s tímhle běžet svou první padesátku – v terénu, v Číně, v takové výšce, pane jo. Vymysleli jsme realistickou taktiku, které se disciplinovaně držela a trasu zvládla s přehledem v limitu (a bylo to padesátka jak z praku). Úspěch výpravy podtrhl Dan solidním 20. místem.
Závody v Číně jsou vždy zážitek, ale tohle bylo skutečné dobrodružství. Teď jednak už trochu vím, jak v takové výšce běhat, hlavně to ale byl krásnej terén a moc rád se sem vrátím – s delší aklimatizací a více objevování. Tím si však nikdo z nás nemůže být jist vzhledem k tomu, jak Číňani žonglují s termíny a místy závodů. Ještě měsíc a půl před tímto závodem neměl nikdo ponětí o tom, že se něco takového koná. Tak se opět nechám překvapit.
Pavel Paloncý30let, absolvent MFF UK v Praze, obor fyzika povrchů a ionizovaných prostředí Se sportem začínal jako orientační běžec, dnes se věnuje ultravytrvalostním závodům – jak sólovým disciplínám jako je skyrunning a ultratrail, tak také týmovým disciplínám – multisportu a adventure racingu, kde má roli navigátora. Závodil na mnoha místech světa, často se zahraničními týmy. |
