Svého muže Blanka Kohoutková poznala před jedenácti lety, když se vzpamatovávala z rozvodu. Začala trávit volno na vesnici, odkud pocházeli její rodiče.
Nynějšího manžela poznala na místní společenské akci. Už společně začali opravovat starý domek. "Nebyla tu voda, topení, bydleli jsme ve dvou místnostech, ale byli jsme rádi, že můžeme být spolu," líčí Blanka.
Nakonec domek dokončili, vzali se a zdálo se, že už mají trápení za sebou. Před třemi lety se však ozvaly manželovy zdravotní potíže: když se zranil při fotbale, následné vyšetření skoro náhodou ukázalo, že trpí dědičnou vadou funkce ledvin.
"Lékaři prorokovali, že do deseti let bude potřebovat transplantaci," dodává mladá žena. Jenže stav jejího muže se začal zhoršovat mnohem rychleji, naštěstí se již během několika měsíců dostal díky své zapálené lékařce do péče pražského Institutu klinické a experimentální medicíny, kde mu začali hledat dárce.
Zcela logicky začali vyšetřováním rodiny - ledvinu totiž může nemocnému darovat i živý dárce, k plnohodnotnému životu stačí i jedna jediná. Jenže tchán i manželův bratr mají stejnou chorobu, mamince zase v dárcovství zabránily jiné zdravotní problémy.
Blížila se doba, kdy by to nešlo bez dialýzy. A jednoho dne se Blanky Kohoutkové zeptali, zda by se snad dárcem nechtěla stát sama.
Série vyšetření ukázala, že je ideálním adeptem. "Když jsem zjistila, že můžu manžela zachránit od velkých zdravotních komplikací a omezení, neváhala jsem ani minutu," říká k tomu žena. Přiznává, že zákroku se dost bála, ale lékaři ji uklidnili.
Největší překážkou v rozhodování se stal fakt, že jejich čtyřletá dcera zdědila riziko nemoci po tátovi, a tak se žena musela rozhodnout, zda dá hned ledvinu manželovi, nebo zda si ji schová pro dceru. Byť ta třeba nakonec nemusí transplantaci nikdy potřebovat.
"Absolvovala jsem od té doby desítky vyšetření včetně psychologického, které by ukázalo, zda třeba nejednám pod tlakem," vzpomíná mladá žena.
Vlastní transplantace proběhla v únoru 2003. "Mě pustili domů za tři týdny, manžela za další dva. Obě moje ledviny pracují naprosto spolehlivě," doplňuje vzpomínku.
Nemusí se přitom nijak omezovat, brzy se vrátila do práce, sportuje a občas si dopřeje i alkohol. Její muž se sice musí hlídat o něco více, bere navíc i nutné léky, nicméně i on se vrátil ke svému milovanému fotbalu.
Komu lze vzít orgány?
• Existuje věková hranice pro dárce orgánů? Neexistuje. Transplantační centra nemají stanovenu dolní ani horní věkovou hranici pro dárce. U dárců vyššího věku požadují některá další doplňující vyšetření k posouzení funkce orgánů nebo koronarografie v případě potenciálního dárce srdce.
• Nevezmou lékaři orgány někomu, kdo to odmítá?
To se nestává, protože v naší zemi existuje takzvaný přepokládaný souhlas s odběrem orgánů a každý, kdo nechce, aby lékaři po jeho případné smrti mohli použít jeho orgány, to může odmítnout. Při odběru orgánů se ověřuje, zda není dotyčný zapsaný v příslušném registru.
• Co znamená předpokládaný souhlas?
Lékaři mohou v souladu se zákonem přepokládat, že člověk, který nedal za život nějak najevo, že je mu proti mysli darování vlastních orgánů, s tímto postupem souhlasí. Podobné normy má i většina evropských zemí. Pouze někde se vychází z principu předpokládaného nesouhlasu - v těchto zemích se předpokládá, že lidé posmrtně orgány darovat nechtějí, a kdo by tak chtěl učinit, musí se nechat zapsat do zvláštního registru.
• Není možné, že lékaři odeberou orgány někomu, koho by mohli zachránit?
Nikoli, protože orgány se smějí odebírat, jen když byla potvrzena mozková smrt. To je náročné a drahé vyšetření, které nicméně nade vší pochybnost dokáže, že zraněnému člověku už není možné pomoci. Jeden ze dvou lékařů stanovujících známky smrti mozku musí mít druhou atestaci z oboru anestezie a resuscitace, neurologie či specializační atestaci z neurochirurgie.
