Běhám už nějaký pátek a možná si teď věřím trochu víc, než bych měla. Poprvé jsem vyběhla v roce 2010, jen pár kilometrů a šlo spíše o indiánský běh. Koupila jsem si nejdříve boty a dlouho se odhodlávala. Bála jsem se vyběhnout sama, protože jsem věřila, že musím vypadat směšně, legračně a k popukání. Měla jsem pár kilo navíc, ne moc, ale pár jich bylo. Bála jsem se, a tak jsem v roce 2010 vyběhla párkrát v doprovodu kamaráda, aby se ten trapas rozdělil alespoň mezi nás.
Jak ale vyběhnout sama?
Nejdříve jsem hodně cvičila sama doma na gymnastickém míči a chodila na dlouhé procházky. Vůbec to nebyla cílená příprava na běh, chtěla jsem sportovat, ale ne veřejně. Nakonec tahle příprava byla opravdu účinná. Na začátku roku 2011 jsem se jednoho dne rozhodla, že začnu běhat. Poběžím 20 minut a nezastavím se. Tak znělo mé předsevzetí. Poběžím třeba pomalu, ale pořád to bude běh. Dokázala jsem to a prvních 20 minut bylo v kapse! Do pár dnů následoval stejný pokus a pak postupné přidávání minut. Zhruba do 35 minut šlo o trápení, ale pak se najednou něco zlomilo a já běžela i hodinu. Svou rychlost neznám. GPSku jsem neměla, ale určitě jsem rekordy netrhala.
Běhání jako seriózní koníček
Ani ne do dvou měsíců běhám minimálně obden, někdy i 6 dní za sebou. Běh je nutnost ke štěstí. Pokud nevyběhnu dva dny po sobě, jsem nervózní. Váha šla na 54 kilo (při výšce 168 cm), rodina mě hodnotí jako „maniakálního běžce“ a kamarádky se začínají ptát, jestli jím a padají slova o „anorektičce“, ale já přece jím! Jenom běhám ;-).
Největší výkony?
Neměla jsem stále GPSku, jen hodinky, co měřily můj tep. Těžko říct, kolik jsem tehdy uběhla, ale občas jsem běžela ze Stodůlek do Hlubočep Prokopským údolím a zpátky. A jednou jsem omylem doběhla na Barrandov a pak záměrně zpět ;-). Sem tam si dám běh pod 2 hodiny, zejména když zabloudím. V roce 2011 jsem byla studijně v Holandsku. Hned druhý den jsem si potřebovala zaběhat. Bez peněz, bez mapy, bez adresy. Nakonec jsem po skoro dvou hodinách našla kolej, ale byl to jeden z nejúžasnějších běhů v životě! Slunce zářilo a nebe se odráželo v pověstných holandských kanálech.
Rok 2012
Stěhuji se z Čech. Pláču pro svou milovanou Prahu, zároveň objevuji na novém místě nové běžecké trasy! A hlavně se ze mě stává cyklistka. Kolo bývalo jen takový doplněk, který jsem vytáhla, když se mi nechtělo běžet. Najednou je povýšeno do úlohy hlavního dopravního prostředku. Ročně najedu přes 3000 kilometrů. To přece také není špatné. A propadám vysokohorské turistice. Plním si konečně svůj sen vystoupat na Gerlach.
Gaučový démon s námi od roku 2013 nebydlí
Tenhle démon, proslavený na stránkách Běžecké školy Miloše Škorpila, nedostane u nás doma šanci. Rok po stěhování vyhazujeme gauč a doufáme, že jsme tím démona definitivně vyhnali z našeho obydlí. Není místo, kde bychom ho mohli vzývat.
Změna roku 2015
Další roky už běhám více či méně pro radost, beru běh občas vážně, občas ho flákám. Váha jde zase trochu nahoru, jsem pořád štíhlá, ale zpátky k 54 kilům je neuvěřitelně daleko. O mém stravování už nikdo nepochybuje. Rodina můj běh bere jako něco normálního a přestává se divit. Stále pokukuji po závodech, já bych tak chtěla! Ale nebude to směšné, vždyť sotva běžím 10 km v hodině. Nebudu poslední z nejposlednějších?
Najednou přichází kolega z práce, jistý Argentinec. Ptá se mě, zda poběžím březnový závod na 10 kilometrů. Cože? On to poběží? Byla jsem s kolegy párkrát běhat a tenhle týpek přeci běhá pomaleji než já. A tak mi dodává odvahu se přihlásit. Když už nic jiného, budu alespoň druhá od konce ;-).
Vlastně Federicovi (tímto mu děkuji, i když česky neumí, tak poděkování neporozumí) vděčím za nastartování „běžecké kariéry“. Desítku na závodě mám za 53 minut. Nejde o oslnivý čas, ale najednou mohu běžet 10 kilometrů pod hodinu. Atmosféra závodu mě totálně nakopla a posunula dál! Ještě tentýž den se hlásím na další závod. Tentokrát na městský trail na 13 kilometrů. Kupuji konečně i hodinky s GPSkou, abych znala svou rychlost. Následuje štafetový maratón, který si děsně užiji. Fotky z této události sice vypovídají o něčem jiném, ale vážně jsem si ho užila. Akorát štafeta byla organizačně dost náročná a promýšlením strategie jsme strávili více času než samotným během!
Dlouho jsem měla pochybnosti o našem týmu. Dvě Polky jsem až do dne před závodem znala pouze po emailu. Byla jsem plná obav, aby si to nerozmyslely. A také pochybností, jestli poznám, od koho si mám vzít čip. Naštěstí byl každý závodník označen číslem svého týmu, což dost eliminovalo prostor pro chybu ;-).
Pořád ale myslím na půlmaratón, to je přece to, co chci! Absolvuji ještě jeden běh na 10 kilometrů na závodě, kde je i půlmaratón. Ha, vidím spoustu lidí, kteří běží 21 kilometrů. Některým z nich je přes 60! Stydím se a je rozhodnuto. Za měsíc a půl jdu do toho a poběžím půlmaratón!
Můj první půlmaratón v září 2015
Přidám celkově několik kilometrů a každý víkend mám vytrvalostní trénink (víc než 10 kilometrů, ideálně alespoň 15), k tomu nejlépe alespoň jeden intervalový trénink a dva běhy v týdnu. Plus samozřejmě jízda na kole. Ta je od roku 2012 pevnou součástí mého týdne.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Na start se stavím plna obav, neboť časomíra měří jen do dvou hodin a 30 minut. Co když přijde na konci krize a já ji nestihnu? Říkám si, ať hlavně nepřepálím začátek. Plán je běžet kolem 5:30 minut na kilometr. První kilometr mám za 4:58 a vnitřní hlas říká „zpomal, jinak nedoběhneš“. Zpomalím, nestane se nic dramatického. Zhruba na 17. kilometru cítím, že mě sem tam zabolí nějaký sval, ale energie nedochází a na odpočívadlech si beru jen pití a běžím dál. Dokonce mám v závěru i dost energie na sprint do cíle.
Výsledný čas je 1:54. Těším mě to, ale vím, že tenhle půlmaratón byl lehký, měl malou elevaci. Po doběhnutí mám spoustu energie. Potřebuji se jen najíst, ale jsem zkrátka v pohodě, a tak bez sprchy, na kterou není čas, spěchám na lekci bachaty a salsy ;-). Následující dny jsou bez problémů, vynechám jeden běh, ale jinak normálně jezdím na kole.
Týden po půlmaratónu se stavím na start 12 km závodu. No, dobře, přijedu na kole a na samotný start doslova přibíhám na poslední chvíli (nikdy jsem ještě před startem nebyla tak kvalitně zahřátá). Cílem je dát závod pod hodinu. Zhruba na 8. kilometru mám krizi, udržet 5 minut na kilometr je pro mě čím dál tím těžší. Ale běžím dál. Nakonec se mi podaří běžet pod hodinu. Teprve teď si půlmaratón vybírá svou daň. Jsem mnohem vyřízenější než předchozí týden a opravdu běžecky několik dní odpočívám. Chůze bolí! A to kolo ostatně také.
Není pro mě půlmaratón trochu málo?
Už dlouho sním o jednom konkrétním maratónu v horách. Mohla bych si vybrat raději nějaký městský běh, ale mám jisté obavy, že kroužit přes 4 hodiny někde ve městě by mě moc nebavilo. Bylo by rozumné pro začátek vybrat maratón s malým převýšením, jenže to mě neláká. Miluji hory, a tak mě lákají spíše horské výzvy.
Komentář od rodiny je poměrně stručný, prý se jedná o „výjimečnou šílenost“. Posilněna půlmaratónem a svými ostatními sportovními výkony se odhodlávám k životní výzvě a hlásím se na vysněný maratón v září 2016. Před ním mám v plánu absolvovat ještě pár půlmaratónů. Ale není to trochu bláhové? Nepodlehla jsem sebeklamu? Svou vytrvalost vyvozuji ze spousty ostatních výkonů.
Loni jsem vylezla na Triglav v jednom dni (převýšení přes 2000 tam a zpátky), Škrlatici atd. Rok před tím na Schilthorn, Comu Pedrosu, Perdiguero. Některé túry byly kolem 12 hodin a KO jsem po nich nebyla. Z Aneta jsem se musela vrátit, ale nebyla to otázka špatné fyzičky. A každý rok udělám výlet 110 kilometrů na kole a jsem po něm v pohodě. Mám ráda takové dlouhé výkony, ale opravdu mě kvalifikují na maratón?
Držte mi palce, když to dobře dopadne, ozvu se v září ;-).
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
