Zapomětlivost a lenost mě dohnala k slepotě. Už vím jak se cítí nevidomí

aktualizováno 
Nebylo to schválně, bylo to z hlouposti, z lenosti, bylo to neuvážené. Byl to hazard. Kvůli tomu, že mi na nose scházely mé brýle s více než dvěma a půl dioptriemi, se můj noční podzimní výběh změnil v horor. V deštivý souboj s nepřátelským, krvelačným okolím, které mi šlo po krku.

Když si člověk zapomene brýle a ještě je líný se pro ně vrátit, vznikne článek | foto: Pavel Oddfish

Když říkám woser, tak myslím woser.

K testu „Jak běh vidí nevidomí“ jsem přišel jako slepý k houslím. A svou vlastní hloupostí a leností. Prostě jsem pospíchal. Tak moc jsem chtěl jít běhat, abych stihnul, dokud je ještě alespoň trochu vidět. Byl podzim, půl desáté večer, sídliště se dávno rozsvítilo do televizorova a já si teprve šněroval tkaničky.

Klasická kontrola: Trenky mám, pindík na místě, mobil mám, muziku mám, čelovku mám, svítí? Svítí. Zapínám všechny měřící přístroje a rozebíhám se. Cítím se divně. Tlačí mě na plicích i žaludek. Proč žaludek, sakra? Aha, před výběhem jsem do sebe o překot narval lehký zeleninový salát s olivou, rajčetem a řeckým sýrem. Prý lehký. Cítím se, jako bych spolknul pětikilovou kouli Heleny Fibingerové.

Kvůli tomu jsem si všimnul příliš pozdě, že jsem si v tom fofru zapomněl nasadit brýle.

Ne, zrak mě nijak nelimituje, když je světlo a mám brýle. Nemohu si stěžovat. Vidím krásně. Přes dvě a půl dioptrie mi přijde manželka krásná, já sám si připadám v zrcadle hubený a sexy a lidé okolo jsou usměvaví.

Běžím dál a říkám si, že přeci nejsem takový blbec, abych si musel přiznat, že jsem takový blbec, který se musí po dvou kilometrech vrátit domů pro brýle, protože dřív nezjistil, že je nemá na nose. Jsem zkrátka. Nebo spíše - jsem hloupý a líný se vracet. Vždyť mám čelovku! Mojí romantickou lucerničku. Co my už jsme spolu po nocích nadupali kilometrů.

Drtil jsem mezi zuby: „Jseš tvrďák, jseš sexy i bez brýlí, máš pevnou vůli, dupej tam ty kilometry, dupej! Ty to rozběháš, jako že se trenér jmenuju.“ Z hlavy se mi ale zpátky ozývalo: „Většího debila jsem neviděl, zapomene si brejle, teď vidí prd a ještě dělá machra.“

Po zapadlém slunci za horizontem zbyly jen dohořívající knoty mraků, od kterých se vznítily všechny zářivé billboardy na pražských střechách směrem do centra.

Abych ten divný pocit šerosleposti nechal někde za zády, přepnul jsem rychlost na fartlek. Čím více se smrákalo, tím více se prostor okolo mě začal zahušťovat v lepkavý tér a rychle ztrácel kontury. Hysterie povýšila o jeden level, když jsem zběhl z trasy lemované pouličním osvětlením. Krok mi znejistěl, neboť jsem nevěděl, kam došlapuji a zda právě v příštím kroku nepřijdu o kotník. Podvědomě jsem zvedal více kolena, jako když se brodíte ve fekáliích a namlouváte si, že o co více ta kolena zvednete, o to méně se do nich zaboříte.

Super! Ke všemu začalo pršet. Rozsvítil jsem čelovku na plný koule. Zvedám kolena, dělám čápa, valím se v černočerné zorbingové kouli. Hlavu mi lemuje svatozář z čelovky, která nedokáže osvítit víc než záclonu z kapek deště, která se zatáhla před mým kšiltem.

Houstone, máme problém, tma houstne a já ztrácím absolutně přehled o rychlosti. Monitoring pohybu podle míjejícího se okolí je vyřazen z provozu. Řídím se pouze podle monitoru tepu. 142. Odečtu-li však dřinu s překotnými čapími koleny, a to, že se táhnu s Heleninou koulí v žaludku, šlapu vodu rychlostí asi půl kilometru za hodinu. Stále ostře prší, to je jediné, co vidím ostře. Běžím trasou, kterou znám za světla, přesto klopýtám a občas sprostě zakleju nad nerovností, která tam jistojistě za světla není a vystrkuje růžky pouze za tmy. Jsem unavený, vyčerpaný, naštvaný sám na sebe, ale jsem pořád tvrdohlavý: nevzdám to.

Mám za sebou 5,65 kilometru, přebíhám osvětlenou částí Petrovic k Hostivařské přehradě. Tady to přeci znám, tady můžu běhat poslepu, vždyť tady jsem nesčetněkrát běžel v noci s čelovkou a vždy to bylo romanticky dobrodružné. To ovšem nepršelo a já měl brýle.

Opouštím poslední vesnickou lampu a opět se vrhám do chřtánu térové příšeře. Matně rozeznávám dělící čáru na cestě kolem hostivařské přehrady. Rozeznávám, nerozeznávám, rozeznávám, nerozeznávám.

Proboha, to mi ještě chybělo, tamhle vpředu leží na zemi cyklista, který se srazil s malou holčičkou a s pánem v klobouku! Co tu dělají? Vždyť je jedenáct hodin v noci a prší jako v Dánsku. Kámen mi padl ze srdce přímo na ocelovou kouli v žaludku. Masakr na silnici je jen namalovaný a za světla upozorňuje na stezku pro pěší a cyklisty. Valím se vesmírem dál v zorbingové černé díře. Vzpomněl jsem si, jak jsem jel kdysi dávno zhulenej v noci na kole a okolí se náhle zrcadlově obrátilo, a místo aby kolem mě ubíhalo dozadu, ubíhalo přede mnou o překot dopředu. Chtělo se mi blinkat. A chce se mi i teď. „Kdy už tam budem? Já chci, abychom tam už byli...!“

Dřu, makám, zvedám kolena, dupu do temného všehoprázdna. Jakmile na mě dopadne první paprsek lampy na Hostivařské hrázi, můj pohyb dostává zpět svůj rozměr. Zrychlím jako zapálený celuloidový film. Silně prožívám ty neuvěřitelné vjemové rozdíly. Přestávám zvedat hurvínkovsky kolena, běh je mnohem jistější. Dokážu, byť rozmazaně, rozpoznávat míjející okolí. V hlavě se mi sepnulo čidlo rychlosti. Jsem na pokraji všech svých sil, přesto zrychluji. Chci být doma, obejmout se s milou ledničkou, radovat se s ní ze šťastného shledání. Až k domovu mě naviguje runway pouličních lamp.

Proklínám se. Tenhle neuvážený běh byl plný bolesti celého těla i mysli. Uvědomuju si, o co přicházejí nevidomí, když je jim odepřeno vizuálně vnímat rychlost svého pohybu. Zrak, smysl, který mnohdy bereme jako bezvýznamnou samozřejmost. Když však nefunguje, je to prostě woser. Paní Fibingerová, vaše koule v mým žaludku je proti tomu prd.

Tento test nikdy sami nezkoušejte. Je to hazard s tělesným, a u slabších jedinců, i s duševním zdravím.

Autor:

Nejčtenější

Vezmi děti a kopni ji do zadku, radila náhradní manželka. Míra poslechl

Jarka poznala Míru, když jí bylo 15 let. Mají spolu dvě děti.

Vztah Jarky s Mírou je před krachem, zatímco Martina s Michalem spolu vrkají jako hrdličky a do Výměny manželek se...

Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou

„Martinka nechtěla brát antikoncepci, aby nebyla tlustá, tak čekáme miminko,“...

V dalším pokračování Malých lásek jste tentokrát mohli vidět nejen nejmladší rodičku celé série, teprve sedmnáctiletou...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Po třech dětech vážila Ludmila skoro metrák. Teď vypadá jako modelka

Osmatřicetiletá Ludmila shodila 25 kilogramů

U nás v rodině měly všechny ženy velké zadky, směje se Ludmila Černá (38), jejíž hmotnost se po narození třetího dítěte...

Zprvu jsem dietu před okolím tajila, říká žena, která zhubla 27 kilogramů

Jiřina Sedlmajerová zhubla 27 kilogramů.

Jiřina vaří v mateřské školce, se zdravým jídelníčkem pro sebe si však hodně dlouho neuměla poradit. Nakonec jí...

Další z rubriky

Po třech dětech vážila Ludmila skoro metrák. Teď vypadá jako modelka

Osmatřicetiletá Ludmila shodila 25 kilogramů

U nás v rodině měly všechny ženy velké zadky, směje se Ludmila Černá (38), jejíž hmotnost se po narození třetího dítěte...

S fitness můžete začít i v důchodu, říká sedmašedesátiletá babička

Sharon Mehaleková

Sharon Mehaleková má jedenáct vnoučat, je jí sedmašedesát a chodí do posilovny stejně často jako dvacetileté krásky. S...

Strašná únava a hororové sny plné mučení. I tak se žije narkoleptikům

Ilustrační snímek

Někdo si vede snový deník, jiný se naopak na noční dobrodružství snaží co nejrychleji zapomenout. Při kterých poruchách...

Češi dopřávají bio hlavně dětem, na sebe už tolik nemyslí

Ilustrační snímek

Biopotraviny kupuje stále více Čechů, jedná se však především o dětské výživy. Za maso a vejce pro sebe už dospělí...

Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?
Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?

Někteří je vnímají jako výstřelek pro alternativně založené maminky. Fyzioterapeuti zase prohlašují, že nic lepšího pro nohy neexistuje. My jsme se je rozhodli otestovat na dvou kolegyních z kanceláře a zjistit, kde je pravda.

Databáze nemocí

Najdete na iDNES.cz