 |
Když k vám přijde pacient, dokážete už na první pohled odhadnout, co ho trápí?
Profesor Pavel Kolář často říká, že diagnózu dokáže určit už podle toho, jak člověk vejde do místnosti. A ono na tom opravdu něco je. Samozřejmě si všímám způsobu chůze, držení těla, jestli je člověk v předklonu, v záklonu, jak nese váhu těla, jak reaguje při pohybu. To všechno vám už během prvních sekund hodně napoví.
Kromě toho je ale možná ještě důležitější psychika pacienta. Hodně se dívám lidem do obličeje. Sleduji jejich výraz, reakce a často hned na začátku zkusím lehce odlehčit situaci humorem nebo nadsázkou. Chci vidět, zda se pacient dokáže uvolnit, jestli to přijme. Lidé se smyslem pro humor totiž mají obecně lepší toleranci k bolesti než ti, co jsou usedlejší nebo puritánštější. Psychika je alfa a omega všeho. O vztahu psychiky a vnímání bolesti dnes existuje obrovské množství studií. Je fascinující, že dva lidé mohou mít úplně stejný nález na magnetické rezonanci nebo CT (výpočetní tomografie, využívá rentgenového záření a počítačového zpracování snímků, pozn. red.), ale jeden kvůli bolesti prakticky nemůže fungovat, zatímco druhý jen prohodí: „Celkem to jde, jen si občas musím vzít prášek.“
Tkáň, která byla jednou poškozená nebo dlouhodobě přetěžovaná, si určitou „paměť“ toho poškození nese dál. Organismus sice místo zahojí, ale ono se už nikdy úplně nevrátí do původního stavu.
