"Názorů a teorií, jak je určena délka života na molekulární úrovni, existuje spousta. Faktů je však málo," říká v Nature i vývojový biolog Peter Gruss, prezident Společnosti Maxe Plancka.
Jaroslav Masopust z Ústavu klinické biochemie a patobiochemie na 2. lékařské fakultě UK připomíná hlavní teorie stárnutí: Teorie volných radikálů je založena na myšlence, že stárnutí způsobují vysoce reaktivní formy kyslíku a dusíku, které jsou vedlejším produktem metabolismu a poškozují buněčné membrány i dědičnou informaci.
Vědci při experimentech na myších skutečně našli gen (dostal jméno podle biblického Metuzaléma), jehož vyřazení se projevilo na myším organismu tak, že se její organismus lépe srovnával se škodlivinami a zvláště volnými kyslíkovými radikály. Myš žila o třetinu déle. Antioxidanty, (zejména vitaminy) se nyní těší veliké oblibě.
Stresová teorie vychází z toho, že se postupně vyřazují geny pro rezistenci vůči stresu. Tímto stresem může být i hlad - a na laboratorních zvířatech již vědci skutečně dokázali, že zásadní nedostatek potravy život významně prodlužuje. Ale byli by lidé ochotni strádat a hladovět jen proto, aby žili déle? Navíc, za tuto cestu k prodloužení života platily myši neplodností a zakrslostí.
Ostatně, neplodnost jde ruku v ruce s dlouhověkostí nejen u myší - Tom Kirkwood z University of New Castle zkoumal britské šlechtické rody do 12. století a zjistil, že ženy modré krve, které se dožily nejpožehnanějšího věku, měly zároveň nejméně dětí.
Tato fakta nahrávají další teorii - klasické evoluční teorii stárnutí. Geny, které v mládí podporují rozmnožování, a tudíž jsou evolučně výhodné, ukážou svou temnou stránku až ve vyšším věku, a proto nemohou být vyřazeny přirozeným výběrem.
Účelem života je předat geny, ne žít donekonečna. Jak jedinec stárne, snižuje se jeho plodnost a tím i důvod k existenci - proto úmrtnost stoupá s věkem. Výměnný obchod - rozmnožování, nebo dlouhý život - je podle Nature patrně výsledkem rozdělení metabolické investice mezi reprodukční a opravné mechanismy.
Připomíná to i dnešní situaci - copak postupné prodlužování věku ve vyspělých zemích nejde ruku v ruce se snižováním plodnosti a počtu narozených dětí? Teorie deprivačního syndromu pak nabízí toto vysvětlení: s věkem dochází k hromadění škodlivých mutací a poruch až po kritickou mez, čímž nezadržitelně směřujeme ke smrti.
Tom Kirkwood tuto myšlenku rozvádí: postupnou degeneraci s rostoucím věkem způsobují chyby v složitém fyziologickém systému a ty jsou výsledkem zátěže všeho druhu, například kouření, sluneční záření i ony volné radikály.
Dodává však: "Zastáváme názor, že stárnutí je silně ovlivněno způsobem života, který vedeme. Poruchy a zátěž narušuje DNA i celou funkci buňky. Buněk neschopných obnovy přibývá, stejně jako opotřebovaných tkání a orgánů. A my svými geny, stylem života a prostředím, ve kterém žijeme, určujeme, jak rychle toto opotřebení nastane."
Základním krokem k prodlužování života je tedy jak úspěšná léčba nemocí, které život ukončují ještě před dosažením biologických hranic, tak posunutí těchto hranic pomocí zásahů do genů či kmenových buněk. Ale pořád jde i o náš přístup k životu.
Stejného názoru je i profesor Masopust: "Zdravý životní styl snižuje procento výskytu nežádoucích stavů. Je však třeba začít velmi brzy, nejlépe hned po narození nebo ještě lépe už před ním. Elixír mládí, který by si přáli ti, kteří na své budoucí stáří pozapomněli, neexistuje."
