„Do startu závodu Rock Point Horská výzva zbývá 1 minuta..“
Dlouhou dobu jsem hrál fotbal a myslel si, že jakožto amatérský sportovec těžko poznám lepší pocit, než když dám gól a tím zvednu ze sedaček těch pár desítek lidí, co se chodí dívat na okresní přebor. Bez jakéhokoliv vysmívání se amatérskému fotbalu – je to fakt zážitek. Jsi v chumlu kamarádů (spoluhráčů) a opájíš se tím, že ti na chvíli jakoby patří svět. Nebo aspoň těch pár pivařů za klandrem. Jenže pak přijde pár vážných zranění, operací a konec s fotbalem. Takže co dál?
„..do startu závodu Rock Point Horská výzva zbývá 30 sekund.“
Teď stojím v chumlu magorů, kteří se chystají uběhnout (nebo ujít) 74 kilometrů a mám pocit, že bych utáhl kamion. Je pátek, 30. června, 23:54 hod. Krušnohorským Božím Darem zní vyhrocená epická hudba a do ní čísi hlas odpočítává dobu do startu.
„..deset, devět, osm.“
Najednou jsou pryč všechny obavy. Dávno jsem hodil za hlavu dnešní několikanásobné překročení průměrného počtu stolic v jednom dni. Najednou nemám strach, že parťákovi kvůli nízké tréninkové zátěži posledních týdnů pokazím závod. Cítím se, jako by mi v žilách kolovala všechna energie světa a jako by mě teď někdo držel přivázaného na řetězu a nechtěl mi dovolit jí uvolnit.
„...sedm, šest, pět, čtyři.“
„Tak už to odpal!“ Adrenalin mnou naprosto lomcuje. Mám husí kůži a pocit, že exploduju. Poslední plácnutí s parťákem a...
„...tři, dva, jedna, staaart!“
Chumel se konečně dává do pohybu a opouští startovní oblouk. Bouřlivou atmosféru střídá klid. Tichou kulisu nočních hor protíná jen dýchání a dupání běžců. Širší cesty střídají luxusní a technicky celkem náročné trailové pěšinky. Vzhledem k mému zmíněnému tréninkovému deficitu rozbíháme závod hodně na pohodu. Na první občerstvovačku na dvacátém kilometru dobíháme ve dvě hodiny ráno. „Hele, on je tu ještě fotograf.“ Tak nějaká kravinka pro objektiv, něco pojíst, popít a pokračujem.
„Hele, kámo, začíná mě bolet levý koleno.“ Tělo se zhruba po třiceti kilometrech rozhoduje, že to, co mu provádím, se mu vlastně nelíbí a dává mi o tom vědět první signály. „Bolest je jenom v hlavě,“ hrdinně papouškuji mantru extrémních sportovců a motivátorů a své schránce odpovídám: „Jasně, v pohodě, jedem dál!“ Bolest za chvíli opravdu ustupuje.
„Ok, zkusím to jinak,“ říká si můj skelet. „Hele, bolí mě pravý chodidlo,“ zkouší to vzít od druhé nohy. Má odpověď je totožná jako předchozí. Tělo prostě začíná bolet, ale tak nehrajem tady šachy, že jo! Druhá občerstvovačka lehce za čtyřicátým kilometrem. Pro uvolnění atmosféry zkoušíme dát nějakou hlášku na týpky, co běží zhruba s náma, ale sem tam zabloudí. A my taky tak, protože je slepě následujem. Asi i únava způsobuje, že hlášky se chytají, všichni se smějou a posouvají to ještě dál. K popukání!
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
„Kašlu na to! Se tady přece neoddělám.“ Po chvíli obracím hněv přímo na sebe: „Jsi přestal hrát fotbal kvůli tomu, aby ses nehuntoval, a dáš se na tohle? Ty ses snad úplně pomátl!“ Že vzdávám, jsem Honzovi oznámil před chvílí. Po tom, co se ujistil, že mi kromě běhuschopného těla nic nechybí, mizí v dáli a já koušu zhruba pět kilometrů na třetí občerstvovačku. Byl bych sebou plácnul do lesa a čekal, ale je otázka, jestli by mě tady někdo našel. To pajdání snad nikdy neskončí! Přesně tak – sranda po druhé občerstvovačce mě přešla trochu dřív, než bych chtěl. Hlava prohrála boj s tělem. Teda pokud je opravdu bolest jenom v hlavě, čemuž osobně po téhle zkušenosti nevěřím.
I když.. Možná právě proto jsem skončil. Do cíle chybí devět kilometrů, ale já už prostě nedokážu tělo přesvědčit, že si tu bolest vymýšlí. Neumím si představit už ani krok. Nota bene když následuje největší mordor celé trasy – pětikilometrový výstup na Klínovec s převýšením 650 metrů. To by se mnou asi zatřáslo i v lepší kondici. „Ahoj holky, končím,“ oznamuji sympatickým slečnám v občerstvovacím stanu v centru Jáchymova. Konečný účet? 64 kilometrů, 10 hodin. Na to co mám odběháno snad dobrý. Výzvu jsem ale nedal!
Honza doběhl v luxusním čase. Mít nadupanějšího parťáka, mohl jít o bednu. A já? Po dvou dnech lenochození (rozuměj chůze jako chorý lenochod) a ledování a dalších pár dnech splaskávání jsem si řekl, že tohle je přesně to, čím chci fotbal nahradit. Ne tím lenochozením a ledováním, ale během v horách. Jestli to bude ultra nebo kratší závody kolem maratonu se ještě uvidí. Každopádně jsem na Výzvě našel motivaci k tomu se do běhu konečně pořádně zakousnout. A jak říkají sportovci: Vrátím se a budu mnohem silnější!
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
