Jedna vteřina všechno změnila, říká žena, která pečuje o muže po úrazu

  0:03aktualizováno  0:03
Už je to dva a půl roku, kdy se Michaele Drobné ve vteřině změnil život. „Od té doby vím, že říct někomu, ať se raduje z každého dne, není žádná fráze,“ svěřila se v článku, který napsala pro Magazín DNES, žena, jejíž partner Jiří spadl na kluzké dlažbě ze žebříku a vážně si poranil mozek.

PO ÚRAZU. Do této části života patřil golf s kamarády z Vyžlovky i vyjížďky do lesoparku v Klimkovicích. | foto: Archiv Michaely Drobné a Jiřího Cabrnocha

Vždycky jsem si myslela, že svůj život držím pevně v rukou. Někdy ve dvanácti jsem měla jasno, že budu sportovní novinářkou. Stalo se. V třiadvaceti jsem jela na svoji první olympiádu do Lillehammeru, v šestadvaceti jsem dostala nabídku pracovat pro mezinárodní verzi televizního Eurosportu. Z olympiády v Naganu jsem posílala do světa rozhovory s nejlepšími lyžaři i našimi hokejisty. Věřila jsem, že co si vezmu do hlavy, to dokážu. 

Fotogalerie

Po dvanácti letech mě už věčné cestování začalo trochu unavovat. Možnost řídit mediální operace při hokejovém mistrovství světa jsem tedy vzala jako pěkný kompromis. Zůstanu u sportu a médií, ale zároveň se usadím a nebudu žít pořád sbalená na cesty. 

V tomhle rozpoložení jsem začala přemýšlet i o tom, že po třicítce už bych mohla s někým normálně žít. Věděla jsem o Jirkově zájmu, znali jsme se dlouho, ale jenom pracovně. V únoru 2002 se to změnilo. „Myslím, že by se s ním mohlo docela dobře žít,“ řekla jsem tehdy kamarádce. 

A žilo. Jasně, za těch následujících skoro patnáct let přišly problémy i krize. Jednou dokonce přišel s tím, že se strašně zamiloval a neví, co s tím má dělat. Když se zdálo, že ani nechce, spakovala jsem mu tašky, ale všechno jsme nakonec zvládli. Hodně jsme cestovali, měli spoustu společných zájmů a dneska si myslím, že jsme spolu opravdu měli pěkný život. Vlastně pořád ještě máme. I když trochu jiný.

Jen dva metry...

Sedmnáctý listopad 2016. Státní svátek, volno. Ideální příležitost na poslední resty kolem domu před zimou. Jirka celý den lezl po stromech, ořezával větve, potom zase po naší střeše a vymetal listí. 

„Vy tam lezete tak nebezpečně, abyste nespadl!“ houkla na něj spousta lidí, kteří ten sváteční den trávili procházkou přes náves u nás na Vyžlovce. Dneska si říkám – kéž by spadl! Spadl by do trávy, potloukl se, něco by si polámal, ale za pár měsíců by z toho byl venku. 

Jenže my si dali oběd, lososa s mandlemi, Jirka mi ho ještě pochválil, a zatímco já řekla, že půjdu zalézt nahoru a zkusím doležet zánět dutin, Jirka šel natáhnout plachtu na venkovní kuchyň. „Jen to dodělám a přijdu za tebou,“ byla poslední věta, kterou mi řekl. Už je to dva a půl roku. 

Nikdo to neviděl. Začalo mrholit, Jirkovi na kluzké dlažbě podjel žebřík – a on spadl. Nemohlo to být z výšky větší než dva metry. DVA METRY! Jenže spadl dozadu a přímo na hlavu. Mohlo trvat nejvýš deset minut, než jsem pro něco šla do té části domu, odkud jsem ho oknem zahlédla ležet na dlažbě. 

Nic mi nedošlo. On si někdy lehl uprostřed místnosti v úplně nesmyslném místě a říkal, že si rovná záda. Tak jsem jen vykoukla a zavolala, že na studené dlažbě to není úplně ono. Ani se nepohnul. Pořád mi nic nedocházelo. Problesklo mi hlavou něco o pitomcích, hodila na sebe přes plandavou košili bundu, na nohy crocsy a šla se podívat, co tam vyvádí. 

GALAPÁGY.  Idylické časy před úrazem.

GALAPÁGY. Idylické časy před úrazem.

Člověk často čte, jak se někomu ve vypjaté situaci ve vteřině přehraje před očima celý jeho život. Nevím, to jsem nezažila. Ale vím, že mně v té vteřině zcela jasně proběhlo hlavou: Tak a všechno je v pr... Všechno teď bude jinak. Ten život, co jsme měli, skončil. Z toho, co jsem viděla, bylo zřejmé, že utěšovat se, že „to bude dobrý“ nemá smysl. Nebude. 

Paní ze záchranky mě instruovala, co mám dělat, než přijede sanitka. Přijela rychle, ale i tak ty minuty byly nekonečné. Vzápětí už nad námi vrtulník hledal místo pro přistání. Asi po hodině s Jirkou odletěli. A mně naskočil autopilot.

Nejhorší noc

Trvalo dva týdny, než nám dal Jirka první signál, že je tady s námi. Byla jsem u něj denně celou dobu, jak to jen šlo. Ve dvě odpoledne jsem byla nastoupená přede dveřmi ARO a odcházela přesně v šest. Už nevím, jak jsem to zvládala. 

„Okamžitě si najděte psychoterapeuta a nechte si předepsat antidepresiva,“ naléhala na mě stále paní doktorka na ARO. „Tohle bude dlouhé.“ Tím spíš mi přišlo logické se s tím naučit žít. 

Nejhorší byl šestý den. Když jsem od Jirky odjížděla, i jako laik jsem viděla, že všechny přístroje ukazují dost zběsilé hodnoty. Ale lékaři se pořád tvářili klidně. Ovšem hned, jak jsem přijela domů, volal pan doktor. „Tu hlavu musíme otevřít, mozek moc otéká.“ 

Nejhorší noc v životě. Vzala jsem si Jirkův telefon, takové jeho druhé já. Když si budu prohlížet jeho fotky a jeho poznámky, říkala jsem si, budu vlastně s ním. Opravdu nejde o to, že byste někoho špehovali. Odpustili byste cokoliv. Jenom aby žil. 

Takže když jsem narazila na konverzaci, z níž bylo zřejmé, že s tou, co se do ní před lety zamiloval, je pořád v kontaktu, úplně mi zatrnulo. Tam nebyla zloba, žárlivost, já jen dostala obyčejný strach. Strach, že se mi tímhle zjištěním „někdo“ snaží jeho odchod ulehčit. Až mi ráno zavolají, že otevření lebky nepomohlo, že to snad přijmu snáz. Strašně moc jsem se toho bála. 

Dopadlo to dobře. I tak se další dny doktoři předháněli, kdo mi to, že je situace takřka beznadějná, naservíruje víc natvrdo. Jeden mě vzal kolem ramen. „Holka zlatá, hlavně od toho nic nečekejte.“ A pane doktore, kdyby to byla vaše manželka, vy byste sem nechodil? „Ale chodil, to víte, že chodil.“ 

Nebo: „Tak podívejte, vám to ještě asi nikdo neřekl...“. Paní doktorka se omezovala jen na neustálé dotazy, jestli jsem si už nechala napsat antidepresiva. Nenechala. Dodnes ne.

PO ÚRAZU. Do této části života patřil golf s kamarády z Vyžlovky i vyjížďky do...

PO ÚRAZU. Do této části života patřil golf s kamarády z Vyžlovky i vyjížďky do lesoparku v Klimkovicích.

Nikdo vás nechce

Když se vám něco podobného stane, musíte si najít cestu, jak s tím žít. Jak se s tím vyrovnat. Někdo objeví Boha, jiný zatrpkne na celý svět, další viní sám sebe nebo se utápí v otázkách „proč zrovna já“. A někdo v pudu sebezáchovy uteče. Neexistuje univerzální rada. 

Mně pomohlo snažit se pochopit. Už dřív jsem přistoupila na to, že když si toho naložím moc, bolí mě záda. Když se nemůžu zbavit kašle, stojí za to zamyslet se nad tím, co nemůžu rozdýchat. Tak jsem prostě přemýšlela PROČ. A tak nějak i přijala, že jsme si nějakou lekci zasloužili. Že jsme si o ni oba koledovali. 

Měli jsme jeden druhého, domov, na kterém jsme lpěli, práci, která nás bavila. Dělali jsme si, co jsme chtěli, cestovali, měli se rádi, nikdy bychom se nerozešli. Ale přitom jsme oba byli někde uvnitř pořád nespokojení a hledali něco, aniž jsme pořádně věděli co. Každý navíc něco jiného. Že si dnes myslím, že odměnou za tuto pokoru by se slušel nějaký happy end, je věc jiná. 

Na ARO a následném oddělení DIOP (dlouhodobá intenzivní ošetřovatelská péče) jsme strávili čtyři měsíce. Od Vánoc jsem tam byla v průměru dvanáct hodin denně. Každou chvilku, kdy byl Jirka bdělý, jsem využívala k tomu, abychom zkoušeli nějakou aktivitu. Jídlo, lehká motorika, šroubování, zapínání zipů, uklízení mušliček do sáčku, foukání, cvičení, četli jsme, pouštěli písničky, scénky. 

Taky jsem sháněla fyzioterapeuty nebo maséry, kteří s ním odpoledne cvičili. Učila jsem se všechny ošetřovatelské úkony. Píchat injekce, odsávat hleny z tracheostomie, převazovat hadičku do břicha. 

Samozřejmě jsem netušila, co všechno nás ještě čeká. Po všech těch negativních prognózách jsem věděla, že budu spokojená s málem. Můj cíl byl zvládnout se o Jirku postarat doma. Nebylo pro mě přípustné ho někam odložit. Třeba to, že bude na vozíku, mi nepřišlo jako problém. Ale my ani nevěděli, jestli bude schopný sedět. 

Pak přišel čas posunout se z nemocnice někam dál. „Tak nám do příštího týdne řekněte, kam si pána odvezete.“ To je věta, kterou se dozvíte, že už nemocniční péči nepotřebujete. 

Na jedné straně radost, myslíte si, že jste z nejhoršího venku. Ale vůbec! Ten nejdrsnější střet s realitou teprve přijde. Nikdo vás nechce. Nikdo vás nevede za ruku. Neexistuje žádný návod. Je to jen na vás. 

Zbavili jsme se už skoro všech hadiček, začínali jsme pomalu cvičit, ale Jirka lehce hýbal jen levou rukou, ještě méně levou nohou. A to bylo všechno. Nemluvil. Pusou jedl minimálně. Vyživovala jsem ho sondou do žaludku. Opačným směrem se to řešilo plínou, bažantem... I tak nebylo pochyb, že je tu s námi. Přítomný, zorientovaný, odhodlaný poprat se o zlepšení. 

Znám desítky rodin, které stály před stejným problémem. A celkem logicky potkávám jen ty, které se k tomu postavily stejně jako já. Nemocniční rehabilitace nás nechtěly, při poddimenzovaném stavu zdravotnického personálu nezvládají péči o tak těžkého pacienta. I pro věhlasná rehabilitační zařízení jsme komplikovaný pacient. Co si neseženeš, nevyprosíš sám, to nemáš. 

Začínali jsme na rehabilitaci v Motole, kam nás přijali pod příslibem, že všechnu ošetřovatelskou péči zastanu já. A potom už Klimkovice. Sever Moravy. Jediná možnost, kde se dá společně bydlet, tedy i trochu normálně žít, a kde se poskytuje kvalitní neurorehabilitace včetně logopedie. Kolik to bude stát, zatím neřešíte. Prostě dostanete šanci a jste vděční.

Krásná svatba

Dřeli jsme, někdy to šlo ztuha, ale s přestávkami tady žijeme už dva roky. Druhý domov. Domov, který se z domku na Vyžlovce smrskl do panelákového pokoje s koupelnou. Třicet metrů čtverečních. Vlastně návrat ke kořenům. Začínali jsme spolu kdysi v mé suterénní garsonce. Měla 28 metrů čtverečních včetně vany. Teď máme navíc balkon. Takže luxus. 

Skoro dva roky pořád totéž. Nejpozději v šest vstaneme. Nejdřív léky nalačno, pak se posadit na toaletní vozík, u toho krmení ústy, přesnídávka nebo pribináček, potom se dorazit jídlem přímo do PEG, druhá várka léků, umýt, obléknout, od osmi první logopedie, následuje čtvrthodinka odpočinku nebo druhý pokus na toaletě, rozcvička na motomedu a hlavní blok fyzioterapie, dvě a půl hodiny ideálně se dvěma terapeuty. 

Oběd a spánek. Od dvou do tří druhá logopedie, potom zase jídlo a někdy masáž nebo koupel, případně procházka venku. Kolem páté další nácvik jídla, obvykle rozmixovaná polívka nebo omáčka. Mytí, kolem půl sedmé už v klidu sledujeme v televizi Hámu a po něm zprávy. Kolem osmé poslední jídlo, pití a večerní léky. Po večerech uklidit, umýt nádobí, dořešit resty, vyřídit maily, prostě trochu úřad. Dvakrát za noc vylít bažanta. A v šest zase budíček. 

Pojišťovny intenzivní neurorehabilitaci nehradí. Nás stála už skoro dva miliony. Pomohli kamarádi, sbírky, spousta známých i neznámých. Všem jsme vděční. Tak to běželo až do letošního února. Jasně, párkrát jsme si odskočili. Nějaká nemocnice, operace, jiná rehabilitace. Kultura, výlet na golf nebo mejdan s kamarády. 

Taky jsme se vzali. Po patnácti letech. Dřív jsme to nějak nestihli. Ale myslím, že i kdybychom patnáct let tu svatbu plánovali, takhle povedená by nebyla. Všichni, kdo nám byli nejbližší, tam byli s námi. Hezký den to byl.

SVATBA. Vzali jsme se po patnácti letech. Všichni, kdo nám byli nejbližší,...

SVATBA. Vzali jsme se po patnácti letech. Všichni, kdo nám byli nejbližší, byli v zámecké zahradě v Brandýse nad Labem s námi.

SVATEBNÍ PŘÍPITEK. Oddával nás mistr světa a olympijský medailista ve...

SVATEBNÍ PŘÍPITEK. Oddával nás mistr světa a olympijský medailista ve veslování, skvělý kamarád Ondřej Synek 

Znovu na začátku

Jirka se pořád lepšil. Někdy jsme se rouhali, že by to mohlo být víc a rychleji, ale vlastně každou chvíli jsme se z něčeho radovali. Třeba když zavěšený do fyzioterapeutů, jako by se vracel z hospody, obešel park v Klimkovicích. Stal se z něj přeborník v pinkání plážového tenisu. Posiloval. Strašně makal. Už se skoro sám zvedl, přesedl na vozík… 

Rehabilitace ho držela nad vodou, i když měl nějaký splín. Jakmile jsme vjeli do tělocvičny, ožil. Dělala jsem všechno možné, abychom mohli v Klimkovicích zůstat co nejdéle. Byl tu šťastný a věřila jsem, že díky zlepšením, která vybojujeme, ten náš „domácí“ život bude jednodušší. 

Jasně, trápilo nás, že se zatím nerozjedl ani nerozmluvil, ale vždycky jsme se domluvili a Jirka dokázal nějak sdělit, co a jak by si přál. Byl rád, když mu někdo zavolal a vykládal něco do telefonu. V autě jsme byli výborně sehraní. Já řídila, on řadil. Chodili jsme na koncerty, do kina, do divadla, hráli karty. 

Dostali jsme se mnohem dál, než lékaři na začátku odhadovali. Střešovické ARO dokonce náš příběh prezentovalo na kongresu jako ukázku toho, že péče blízkého člověka dokáže zlomit i velmi nepříznivé prognózy. 

Občas už se taky povedlo, že jsem si mohla odskočit, měli jsme skvělé asistenty, kteří byli schopni s Jirkou dva tři dny zvládnout sami. Trošku se mi povedlo pracovat, po dvou letech už bylo taky potřeba zaskočit k zubaři, na mamograf, úřady. Taky domov nám trochu chátrá. Ale hlavně, mohla jsem být chvíli sama. 

Nejhorší pro mě byla ztráta soukromí. Nechybí mi kino ani hospoda, to se dá zařídit. Problém je být chvíli sama. Nejen že jsme s Jirkou pořád spolu, ale většinu času jsme ještě s někým, kdo nám pomáhá. Ve třech na třiceti metrech čtverečních. 

Byla jsem zvyklá pracovat hodně z domova, být často sama. To mi chybí. Chybí mi takové ty obyčejné věci jako na jaře osázet truhlíky nebo za dlouhých zimních večerů přerovnat knihovnu. 

Ale rozhodla bych se znovu stejně. Ničeho nelituju. Spousta lidí si myslí, že žiju hrozný život. Není hrozný! Jo, je náročný, je jiný, ale je svým zvláštním způsobem i hezký. Nový. Plný každodenních malých radostí, kterých bych si dřív ani nevšimla. Naučila jsem se radovat třeba i jen z toho, že jsme společně prožili hezkou neděli. To byly v posledních měsících dny, které jsme trávili jen spolu a sami. 

Jirka mi pomohl s oblékáním, s přesuny, vyjeli jsme ven, svítilo sluníčko, já Jirkovi někde na lavičce četla knížku, on se smál, pak jsme po sobě házeli balonem a večer si pustili film, který si vybral, a vzal mě u toho „pod křídlo“ a hladil. Často jsme byli vlastně šťastní. 

Od podzimu jsme plánovali, že se po Velikonocích přestěhujeme domů. Koncem ledna začal Jirka pokašlávat. Pak se mu divně zbarvila moč, začal zvracet. A potom už se to všechno nějak zvrtlo. Nejdřív celková sepse, potom velká neurochirurgická operace. Dva měsíce v nemocnici. Tři měsíce bez cvičení. 

Přes veškerou péči sešup velký. Jirkovy schopnosti a dovednosti v mnoha směrech sklouzly zase tam, kde byly před dvěma roky. Prý se to u těchto pacientů stává. Že nemají žádné velké rezervy, a když onemocní, tělo v pudu sebezáchovy začne čerpat síly pro životně důležité funkce. Věci jako motorika nebo kognice jsou najednou vedlejší. Jsme vlastně znovu na začátku.

Moje svědomí

Spousta lidí se ptá, jestli tohle není ten okamžik, kdy je třeba začít žít svůj život. Že jeden zkažený úplně stačí. Ale tenhle je přece můj, není cizí! Že to třeba nemá smysl. Nevím. Neumím poznat okamžik, do kterého je nějaké úsilí hodno obdivu a od kdy už nemá smysl. 

Jirka mě pořád drží za ruku a hledá u mě pomoc očima, kdykoliv je v úzkých. Máme se rádi. Jen proto, že se teď neopře do nohou tolik, abych ho sama zvládla přesadit na vozík, nebo že spí víc než dřív, ho mám opustit? To asi nejde. 

Čím dál víc se tím ale izoluju. Leckdy cítím, že i pro kamarády, kteří nám od začátku pomáhají, už je to dlouhé. Lidé taky rádi nabízejí jednoduchá řešení. „Já bych teda jako on žít nechtěl.“ No on si to taky asi takhle nepřál. „Nebylo by lepší, kdyby to skončilo?“ Neodvažuju se soudit. Ale zařídit to neumím, pokud nechci strávit dalších deset let v úplně jiných zařízeních. 

A pak taky moje oblíbená: „Když ho někam odložíš, můžeš za ním přece každý den chodit.“ Jo. A taky od něj každý den odcházet. A každý den se s tím pocitem viny vyrovnávat. Nic z toho neumím. 

Tohle je prostě moje cesta. Moje svědomí. Cítím to tak, že dělám jen to, co je potřeba, abych se na sebe mohla podívat do zrcadla. Postarám se o něj a budu dělat vše pro to, abychom spolu zvládli být jednou doma. Tam, kde to má tolik rád.

Na začátku jsem si říkala, že to je třeba nějaká lekce, že si máme něco uvědomit. Teď už jsem i k téhle teorii skeptická. Při vší pokoře, kterou jsem v sobě musela objevit, si myslím, že tenhle zvrat, kdy jsme přišli o všechno, co jsme za dva roky vybojovali, byť pořád všichni věříme, že jen dočasně, je dost krutý. A za to, jak statečný a houževnatý celou dobu Jirka byl, si to nezasloužil. 

Když někomu řeknu, ať se raduje z každého dne, není to fráze. Neuvědomujeme si, co máme. Jsme většinou zdraví, máme úspěch, peníze, ale nějak se zapomínáme radovat. Nebo si říkat, že se máme rádi. Musí přijít takováhle pecka a najednou i obyčejný den vidíš úplně jinak. Kdyby nic jiného, tak už vím, že ten život předtím nebyl samozřejmost. 

Už je to dva a půl roku. Jsme znovu na začátku. Už jsme tu cestu jednou prošli. Měla by být jednodušší. Nevím. Sil nám trochu ubylo. Ale nevzdáváme se. S podporou, kterou máme v Klimkovicích, bojujeme dál. I když dneska už bohužel vím, že na všechno jen vůle a odhodlání nestačí.  Pokud nám chcete pomoci, náš účet pro úhradu terapií v Sanatoriích Klimkovice je 115-7609680247/0100, VS 4124826 (nutno uvést).

Autor:

Nejčtenější

Rebelství vévodkyně Meghan. Co vše dělá proti královským pravidlům

Vévodkyně Meghan (Peacehaven, 3. října 2018)

Přivdala se do královské rodiny, která ji vřele přijala. Mladý pár obdivují miliony lidí a fandí mu i proto, že Meghan...

Měsíce jsem řešila ekzém, diagnóza však zněla Hodgkinův lymfom

Šárka Šteinochrová založila neziskovou organizaci Maminy s rakovinou.

To, co začalo jako svědivý ekzém, se pro mladou maminku Šárku Šteinochrovou změnilo v noční můru zvanou Hodgkinův...

Leklá ryba, otlapkávač nebo svazek mrkví. Co prozradí podání ruky?

Podání ruky

Vlastně na tom nic není. Vždyť dneska se ruka podává pořád – při pozdravu, seznamování, gratulacích, kondolencích nebo...

Jak správně používat parfém? Stačí tři střiky, ale na správné místo

Ilustrační snímek

„Parfém je neviditelný, ale nezbytný a nenahraditelný módní doplněk. Avizuje, že žena přichází, a připomíná, když už...

Menstruace bez vložek a tamponů. Češka nabízí nepropustné kalhotky

Menstruační kalhotky Snuggs

Protože použité menstruační vložky a tampony představují ročně tuny odpadu, rozhodla se Linda Šejdová, že místo běžných...

Další z rubriky

Menstruace jako byznys. Pomůcky pro ženy zažívají nebývalý boom

Ilustrační fotografie

Ačkoli patří do života většiny žen, stále je menstruace tabu. Což je zvláštní paradox ve chvíli, kdy právě menstruační...

Bulharský dřep i mrtvý tah. Vyzkoušejte sedm cviků pro dokonalý zadeček

Ilustrační fotografie

Kdo to nestihl před létem, může ještě během několika týdnů vytvarovat své pozadí do požadovaného tvaru pomocí snadných...

Únava, padání vlasů i hubnutí. Poznejte, že vám nefunguje štítná žláza

Štítná žláza (ilustrační fotografie)

Problémy se štítnou žlázou mohou mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o neplodnost, hubnutí či naopak tloustnutí a...

Grilujeme! 10 jednoduchých dobrot, které rychle mizí z grilu
Grilujeme! 10 jednoduchých dobrot, které rychle mizí z grilu

Teploty stoupají a krásné počasí nás zve do stínu stromů zahrad a parků. A to je ideální příležitost něco si ukuchtit. Inspirujte se nejlepšími recepty na grilování od našich uživatelek.

Databáze nemocí

Najdete na iDNES.cz