Ukázka z knihy: Můj dlouhý běh
Na checkpoint číslo 47 přibíhám na prvním místě. Za mnou jsou tři stovky dalších závodníků. Tři stovky běžců, kteří se vydali za dobrodružstvím jménem Spartathlon 2012. Z Atén, od úpatí Akropole, jsme odstartovali při rozednění, odpoledne jsme minuli Korint a zítra máme doběhnout do Sparty.
V nohou mám 160 kilometrů a už dlouho vedu v nejprestižnějším ultramaratonském závodě na světě. Snažil se s ním poměřit snad každý, kdo v téhle disciplíně něco znamená. Kouros, Jurek, Cudin... Měl bych být v naprosté euforii. Ale nejsem. Vím, že je něco špatně. Vím, že se blíží okamžik, kdy se všechno zlomí.
Vlastně si nejsem jistý, jestli uvidím cíl.
V tom je skryto nejpůvabnější kouzlo ultramaratonu. I jeho záludnost. Že nikdy nevíte. Na osmdesátém kilometru se cítíte jako světový rekordman, ale za hodinu lezete po čtyřech.
Teď mám blíž k tomu druhému. Je mi hodně zle. Žaludek vyhlásil stávkovou pohotovost už před dvěma hodinami. Přede mnou je řecká zářijová noc a 86 kilometrů. Budou dlouhé, nepředstavitelně dlouhé.
Na checkpointu si sedám do připravené židle. I takový pohyb bolí. Sám ho nezvládnu. Dostávám křeče do zad a ostatní mi musejí pomoct. Přemýšlím, co dál. Teď mě čeká Mt. Parthenio, nejvyšší bod závodu, a je mi jasné, že v takovém stavu se nahoru nedostanu. Ve stanu vidím lehátko a deku. Jo, třeba mi to pomůže. Na chvíli si lehnout. Žaludek se v horizontální poloze uklidní a začne zase spolupracovat.
"Jenom na pět minut," říkám Renatě, Ivošovi a Vaškovi, kteří mě doprovázejí. Je to povel i prosba zároveň. Potom mě musejí vzbudit, jinak naberu velkou ztrátu. Nebo se možná už nezvednu.
Po chvilce čas na oddych o deset minut prodlužuju. Nespím. Jenom mám zavřené oči a odpočívám. Neskutečná slast.
Chabě zavelím a jdeme k židli. Nechám se znovu posadit. I když je venku pořád horko (ještě při stmívání ukazoval teploměr třicet stupňů), třesu se. Zimnicí i únavou. Drkotající zuby musejí být slyšet daleko v okolí. Nejsem schopen se ani sám najíst. Neudržím kelímek a lžičku. Ruce se mi klepou jako alkoholikovi, který si ráno jde pro vyprošťováka.
Renata se mě snaží nakrmit. Polknu čtyři lžičky sladké rýže a to je všechno. Víc nemůžu. Nedokážu se ani převlíct. Tílko musí dolů a místo něj na noc tričko s dlouhými rukávy. Každý pokus o svlečení ale končí křečemi. Do rukou, do zad. Tělo nezvládá jiné pohyby, než je běh nebo chůze. Když dám ruce do stran, projede mnou bolest. Naštěstí mám Renatu a kluky. Běžet takový závod bez podpůrného týmu musí být hrozné.
Přečtěte si rady Dana Orálka začínajícím běžcům
Hlavou se mi honí, jak se asi vydrápu na ten kopec. Je to kozí stezka. Rozbitá, prašná, kamenitá. Pokud zkolabuju, žádné auto se ke mně nedostane. Tyhle pochybnosti si raději nechávám pro sebe. Nechci ostatní moc děsit. Vidí, že mi není úplně dobře, ale myslím, že netuší, do jakého dna se řítím.
Pokývám hlavou, že běžím dál. "Ještě to zkusím," hlesnu. I když jsem ve stavu polovědomí, stihnu zaregistrovat, že během zastávky se přede mě dostali Tetsuo Kiso, Thomas Stu a Lizzy Hawkerová. Ale je mi to fuk. Vím, že boj o přední místa pro mě skončil.
Začíná mi úplně jiná bitva.
Můj dlouhý běhŽivotní příběh Daniela Orálka (44 let), nejlepšího českého ultramaratonce. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na Spartathlonu (2011), 10. místo na Badwateru Ultramarathon (2010) nebo trojnásobné vítězství na prestižním závodě na 100 km ve Winschotenu (2008, 2010, 2012). Na přelomu 80. a 90. let dělal atletiku vrcholově, od roku 2003 se soustředí na ultramaratony. Ve své autobiografii popisuje cestu mezi českou běžeckou špičku, věnuje se nejdůležitějším závodům kariéry, vzpomíná na výrazné osobnosti, jakými byli Luboš Tesáček či Caballo Blanco, a také přibližuje svoje potýkání se s bolestí, únavou, pochybami. Součástí knihy je i ukázka tréninkového deníku před Spartathlonem 2011. Kniha má 220 stran, je v ní 43 fotografií a stojí 299 korun. Můžete si ji objednat na www.mujdlouhybeh.cz |
Renata s klukama mi nasadí čelovku, podepřou mě z boku, postaví ze židle na nohy – a můžu zase běžet. Tedy spíš jít. Při cestě do kopce bojuju s rovnováhou a místy mám strach, že zahučím dolů mezi kameny. Trochu mě uklidňuje, že každého půl kilometru hlídkují pořadatelé. A že se mi lehce ulevuje. Cítím, že jsem z nejhoršího venku. Není mi dobře, ani zdaleka, ale začínám sám sebe přesvědčovat, že bych to mohl do cíle zvládnout.
"How far is it?" ptám se jednoho z dobrovolníků a ten mě ujišťuje, že už mám za sebou půlku cesty na vrchol. A skutečně. Za chvíli jsem na Mt. Partheniu. Dávám si čaj a měním baterky v čelovce.
Čeká mě cesta s kopce. Další utrpení. Bojuju střídavě s bolestí stehen, škytavkou a klouzavým kamenitým terénem. Na čtyři kroky jedno škytnutí. V první vesnici doplňuju vodu, ale moc se nezdržuju. Doprovod smím vidět až na checkpointu 52, tak se snažím chvátat. Aspoň v mezích toho, co je mi tělo ochotno tolerovat.
Kontrola je tentokrát před restaurací. Žaludek už naplno stávkuje, tak si jdu po chvilce beznaděje znovu lehnout. Předbíhají mě další tři závodníci. Pauza se protahuje na čtyřicet minut, ale aspoň jsem něco málo snědl. Zase zvedání na nohy a zase pokus to rozběhnout.
Je dávno noc a přidává se další nepřítel. Nedostatek spánku. Při běhu je to ještě dobré, ale jakmile přejdu do chůze, usínám. Zavírají se mi víčka, zastavuju se. Jsem úplně našrot. Groggy. Vyšťavený. Ani nevím, kolikrát jsem zvracel. Jsem na tom psychicky dost špatně. Začínám přemýšlet, že pro letošek to balím. Prostě konec. Představa dalších deseti hodin na trati mě drtí. Touha sednout si na chodník a vykašlat se na celý Spartathlon je silná, strašně silná.
Když mě předbíhá Szilvia Lubicsová a vidí, v jakém jsem stavu, nabízí mi, že zavolá doktora. Musím ji chvíli přesvědčovat, že to není nutné a že to nějak zvládnu. Jenom se mi chce spát, nic víc, ujišťuju ji. Snad mi věří a běží dál.
Ve chvíli nejhorších depresí dostávám nápad. Abych neusnul, vytahuju z ledvinky mobil a pročítám si povzbuzující esemesky, které mi lidi od večera poslali. Jsou jich desítky a jsou nádherné. Dostaly mě. Motám se uprostřed noci po nějaké peloponéské silnici, v nádrži posledních pár kapek, ale najednou vím, že to dokážu. Že dokud se můžu hýbat, nevzdám to. Nepokračuju dál kvůli egu, ani kvůli medaili a už vůbec ne proto, aby se o mně psalo. Pokračuju jenom kvůli úžasným lidem doma. Místo toho, aby spali, sledujou on-line přenos na internetu a drží mi palce. Je nádherný pocit vědět, že někomu tam daleko záleží na tom, abych uspěl. Teď to nemůžu zabalit.
Zprávy mi dodají novou sílu, ale nejde to lehce. V jedné vesnici zabloudím, protože jsem při chůzi prospal asi pět velkých šipek, které ukazovaly vpravo. Dochází mi to až na další křižovatce, kde není žádné značení. Musím se vrátit, ztrácím dalších patnáct minut. Sakra! Do prdele!
Nadávky mě aspoň probouzejí do stavu přiměřené bdělosti. Všímám si i toho, že ještě za tmy mě předbíhají další běžci. V jedné chvíli jsem až patnáctý. Čert to vem.
Těsně před svítáním se napojuju na silnici, která vede přes hory přímo do Sparty. Vylézá slunce a brzy je zase pořádně horko. Jak se dozvím po závodě, je to nejdrsnější ročník v historii a dokončilo ho jenom 72 běžců z těch víc než tří stovek. Necelá čtvrtina.
Není divu.
Cítím, jak mám spálenou kůži; však se druhý den griluju na řeckém slunci. Rád bych se napil, ale už několik hodin je to nesplnitelná touha. Každý hlt vody odstartuje nové kolo škytavky. Proto se jenom poliju a propláchnu si pusu. Po poslední zkušenosti s gelem a následném šavlovém tanci, který vyděsil i kolemjedoucí řidiče, nemám pomyšlení ani na jídlo. Navíc oči na slunci pálí, tak každou trošku stínu se snažím využít na maximum.
Jako obvykle se do vědomí vtírá pocit nekonečně se vlekoucího času. Každý kilometr, každá minuta trvají věčnost. Na dalším z checkpointů se ale dozvídám, že se soupeřům přibližuju. Denní světlo mi evidentně dělá líp než tma. Přináší mi poslední porci energie. Netuším, odkud se bere. Prvního předbíhám asi dvacet kilometrů před Spartou, čtvrtého míjím na jedné ze závěrečných kontrol.
"Jsi jedenáctý!" hlásí Ivoš. Běžím rychleji, ale zároveň cítím, že se blížím hranici svých fyzických možností. Začínám mít strach. Ne o zdraví nebo snad o život. Ale o to, abych neskončil ještě před cílem. Po tom všem, co jsem od včerejšího rána prožil? Úporně se proto soustředím na každý krok. Levá, pravá, levá, pravá. Opatrně našlapuju. Nezakopnout, nezavrávorat. Bojím se, že kdybych upadnul, odvezla by mě sanitka do nemocnice. Nebo by mi na nohy pomohl někdo z diváků a byl bych diskvalifikovaný.
Na posledních kilometrech na mě dohlíží policejní motorka. Doprovázejí nás i školáci. Někteří popobíhají, jiní jedou na kole. Nadšeně povzbuzují. Nemám moc sil jim pokynout a plácnout si s nimi, ale občas se snažím. Zajímá je, odkud jsem. Na tuhle otázku jsem od startu odpovídal snad padesátkrát. Ochotně, protože z nějakého důvodu je u mého jména ve startovní listině napsáno Finland. Párkrát i tady zamumlám jméno své země. Děti pochopily a radostně napovídají ostatním divákům: "Čechia! Čechia!"
Už je tu hlavní třída Sparty a s ní závěr nádherně těžkého závodu. Řekové sedí před kavárnami a fandí nám, tleskají. Teď už strach mizí. Zbývají poslední stovky metrů a vím, že to dokážu. Že jsem to dokázal. Beru si přes ramena českou vlajku a přichází vytoužený okamžik. Po roce opět stojím před majestátnou sochou krále Leonidase, rukou se dotknu panovníkovy nohy a tím pro mě podle pravidel závod končí. Dobíhám jedenáctý v čase 29 hodin, 26 minut a 39 vteřin. O šest míst a necelé tři hodiny hůř než loni. Ale to je asi poslední věc, která mi v téhle chvíli zatěžuje mysl. Jako v cíli každého ultramatonu převažuje absolutní pocit štěstí a úlevy. Euforie a radost z toho, že jsem to zvládl a že už je konec.
Vítání běžců v cíli Spartathlonu je pompézní a důstojné, jak velí řecká tradice. Připomíná návrat antických hrdinů z válečné výpravy. Stejných poct se dočká vítěz i ten úplně poslední běžec. Každý přeci dokázal to, co starověký posel. Každý urazil cestu z Atén do Sparty do šestatřiceti hodin.
Ceremoniál vypadá nádherně a už to je důvod, proč se na Spartathlon vydat. V cíli na běžce od rána čekají starosta a celá zdejší honorace. Dnešek je pro ně nejvýznamnějším dnem v roce. I když jsme upocení, na tvářích máme zaschlou sůl a smrdíme na tři metry, místní politici se s námi objímají a fotí. Letos na to nemám náladu a tvářím se před fotografy trochu kysele. Pak dostaneme medaili, na hlavu olivový věnec. Přijdou dívky v antických róbách a dají nám symbolicky napít vody z posvátné řeky Eurótás. Tím končí oficiální část vítání.
Potom nás zavedou do stanu a tam se na každého běžce vrhnou tři ženy s gumovými rukavicemi, aby se o nás postaraly. Zují mi boty a začnou ošetřovat nohy, které vypadají jako... Jako nohy po třiceti hodinách běhu. Přinesou lavor s dezinfekcí, omyjou je, zalepí puchýře a krvácející oděrky a nakonec nohy zasypou. Nabízejí i masáž, ale ne každý si troufá, protože dotyk na unavené svaly často končí záchvatem křečí. Ještě mě prohlédne doktor, změří mi tlak a zeptá se, jestli nechci infúzi. Mám úžeh a jsem dehydrovaný na hranici únosnosti, tak rád souhlasím. Dostávám fýzák. Fyziologický roztok. Na závodech nikoli poprvé a zdaleka ani naposledy. Tekutina, která mi teče do žíly, sice nepřináší stejný požitek jako studené pivo, ale cítím se líp a líp. Slastně si ležím a přikládám postupně ledové obklady na ty části těla, které bolí nejvíc.
Po chvíli stan opouštím, protože je mi vedro, a vegetím ještě chvíli venku na lehátku. Když cítím, že jsem schopen návratu do normálního života, ujme se mě pořadatel a odvede k taxíku. Další z místních zvyků. Závodníky odvážejí na hotel, i když ten je od cíle jenom 300 metrů.
Ale nepohrdnu.
Dan Orálek