Ona
21 Je to tu jednoduše fotogenické

21 Je to tu jednoduše fotogenické | foto: Magdaléna Ondrášová, Rungo.cz

Historie turistiky: co odhalil Máchův deník a kdy se přestalo bloudit

  • 4
Turistika má u nás bohatou tradici i historii. Na výlety s dětmi chodil už Komenský, Mácha si vedle svého lechtivého osobního deníku psal i ten turistický a pokrokář Náprstek stál u zrodu jednoho z nejlepších systémů turistického značení na světě.

Chůze, turistika, outdoor. Ať pohybu v přírodě říkáme, jak chceme, jde stále „jen“ o více či méně náročný pohyb v terénu. Pro dnešního člověka naprostá samozřejmost, ale z historického hlediska ryze účelný pohyb, který získal svůj dnešní smysl relativně nedávno – v polovině devatenáctého století. Pojďme se podívat, kdo byli první turisté, jak se měnil pohled na chůzi jako zdraví prospěšnou tělesnou aktivitu, i na případy, kdy se chůze stávala předmětem národního odporu.

Chůze: doprava za prací i na svatá místa

Naši předkové chodili mnohem více a častěji než my. Jenže ne proto, aby si zlepšili kondici nebo poznali krásy přírody. Kdo neměl na koně, musel prostě po svých. Často i desítky kilometrů denně – za prací či školou. V dobách středověku strávili někteří na cestě celý život a překonávali stovky kilometrů i vysoká pohoří proto, aby se mohli někde na čas usadit na práci a pak zase pokračovat dál. První zmínky o něčem, co bychom mohli nazvat turistikou, na našem území obsahovaly cestopisy z poutí z konce patnáctého a ze šestnáctého století. Jejich autoři Martin Kabát a Oldřich Prefát z Vlkanova podnikli nezávisle na sobě cestu do Jeruzaléma, o které se pak rozepsali ve svých spisech.

O „samoúčelné“ turistice ale v těch dobách ještě zdaleka nemohla být řeč. Osvícené myšlenky pohybu v přírodě jakožto prostředku pro zocelení těla i ducha přinesl ale už Jan Amos Komenský. Po vzoru anglického myslitele Johna Locka prosazuje dokonce zavedení tělesného cvičení do školní osnovy. Sám se svými žáky nejen praktikoval různé „outdoorové“ hry, ale chodil s nimi i na výlety, aby mu ve školních lavicích nezakrněli (a také možná moc nevyváděli, kdo ví).

První turista Karel Hynek

Počátky skutečné turistiky, tedy chůze v terénu za účelem poznávání přírodních krás a pěstování zdravého těla i ducha, se však datují až do devatenáctého století, především pak do jeho druhé poloviny. Vše souvisí s obdobím romantismu a s ním spojeného hledání úniku od všední reality v přírodě. Ano, už tehdy měli lidé potřebu si „čistit hlavu“. Průkopníkem byl Karel Hynek Mácha, který se 4. srpna 1834 vydal s kamarádem Antonínem Strobachem na cestu do Itálie.

Většinu cesty absolvovali pěšky a Mácha, proslulý svými deníky, si celou cestu zapisoval. Na rozdíl od jeho osobního deníku se ale při čtení jeho poznámek z cest nemusíme červenat. Z jeho úsečných, ale poměrně podrobných zápisků lze vyčíst, kudy přesně putovali, co po cestě viděli, ale také co jedli a kde přespávali. „Leželi. Jedli kyselé mlíko. Sejr. Leželi v oudolí a psali. Holky na nás braly. Nocleh,“ poznamenává si Mácha 13. srpna ve vesnici Unken nedaleko Salcburku. Podle datovaných zápisků a pohledu do mapy lze snadno zjistit, že denně ušli až šedesát kilometrů. Často nestihli ani oběd a snídali třeba víno a jitrnice. S takovým jídelníčkem a předpokládanou nedokonalou výstrojí šlo tedy o úctyhodný výkon.

Na hřebeny v 19. století? Jedině na nosítkách!

Opravdový boom turistiky přišel až ve druhé polovině 19. století s rozvojem kartografie a železnice. Lidé mohli poznávat nová místa, aniž by za nimi museli ujít desítky či stovky kilometrů, a měli v kapse pomocníka, díky kterému už tolik nebloudili. Zatímco první turisté (vedle Máchy třeba Josef Kajetán Tyl) směřovali spíše za symbolickými místy české historie, ti pozdější se soustředili na krásy přírody jako takové a byli mezi nimi i další průkopníci turistiky jako sportu.

V té době se začíná organizovaně jezdit na hory. Měšťanské rodiny se vypravovaly do odlehlých ekláv, kde z hospodářských stavení vznikaly první „penziony“ a z místních se stávali horští průvodci, kteří bohaté turisty často vynášeli na hřebeny na nosítkách s pohodlnými křesly a dopravovali je do horských útočišť. Od poloviny 19. století už stála na vrcholu Sněžky Pruská bouda a o osmnáct let později i Česká. V této době se začínají objevovat také první horolezci, nejčastěji z řad místních usedlíků, a také turisté, kteří pohyb v přírodě začínali brát jako sport.

Pokrokář Náprstek stál u zrodu turistických značek

Poslední fáze národního obrození, horečné zakládání spolků a podporování lásky k vlasti vyústily koncem osmdesátých let k potřebě založení turistického spolku. Jedenáctého června 1888 tak vznikl Klub českých turistů, jehož předsedou se stal horlivý chodec a demokratický politik Vojtěch Náprstek.

Právě tehdy započalo systematické snažení, jehož výsledky si na výletech pochvalujeme dodnes: tvorba podrobných turistických map, budování výletních cílů – turistických chat, ale třeba i rozhleden – ale hlavně značení tras, které jsou u nás díky těmto nadšencům tak propracované, že se jimi jezdí inspirovat třeba i odborníci z Alp.

Jak to je s barvami značek?

První trasa KČT byla vyznačena 11. května 1889. Stezka byla značena červeně a vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, dnes už ale leží pod hladinou přehrady. Prvenství tak drží trasa druhá - z Berouna na Karlštejn. Barvy značení původně neměly žádný hlubší význam - zpočátku byly všechny červené, až postupně začaly přibývat další barvy pro lepší orientaci. Nesignalizují tedy obtížnost ani „vyhlídkovost“ trasy, jak si někdy myslíme. Pravidlem ale je, že červená bývá hlavní trasou oblasti (například hřebenovou magistrálou). Dnes je u nás značeno kolem 80 tisíc kilometrů tras, což nás staví na první místo v Evropě.

Klub českých turistů ale fungoval i jako cestovní kancelář. Kromě více či méně náročných výšlapů po našem území a blízkém okolí nabídl i cestu na Island, uskutečnila se roku 1894.

Organizace turistiky, ale i nové možnosti a ambice členů logicky znamenaly nové zážitky: zimní turistiku na lyžích (která se velmi blíží dnes tak oblíbenému skialpinismu) a horolezectví v pískovcových skalách a krasových oblastech. Nešlo ale jen o zábavu, sport a poznávání krás vlasti. Klub českých turistů, Sokol a další organizace sdružovaly jedince, kteří své výlety, nácvik přežití v přírodě, cvičení a otužování brali jako přípravu pro neodkladnou situaci – první světovou válku. Mnozí z nich pak využili své znalosti a dovednosti v legiích či odboji.

Nepohodlná dovolená: únik z totalitní reality

Kvůli válce se zformoval další rozměr turistiky: schopnost přežít v přírodě, umět se zaopatřit z přírodních zdrojů, postavit si přístřešek na spaní. V první republice tak zažili své zlaté časy trampové, ale také členové skautského hnutí, založeného u nás už roku 1914. Činí se i Klub československých turistů – horské chaty rostou jako houby po dešti a vznikají nové a nové trasy i mapy, které teď pokrývají i slovenskou část státu.

S příchodem nacistického režimu je jakékoli sdružování českých vlastenců (a potenciálních odbojářů) novému zřízení samozřejmě trnem v oku. Rozpuštění Sokola a skautského hnutí mělo ale za následek jediné – přeliv členů k „turistům“, jejichž spolek oficiálně zrušen nikdy nebyl. I přes značná omezení (třeba pohybu v oblasti Sudet) turisté nespali ani během války. Po jejím skončení začíná platit nepsané pravidlo – kdo není turista, jako by nebyl.

Svůj vliv na to má samozřejmě režim, velmi omezená možnost cestování a potřeba volnočasového vyžití v rámci domácích hranic. Především ale dostává turistika nový rozměr, který je patrný i dnes (i když z jiných důvodů): Chůze v přírodě, čundry a trampování se stávají útěkem od reality a stereotypů všedního života ve městě. Lidé nepotřebují průvodce nebo organizované zájezdy – s propracovaným systémem značených tras a map Klubu českých turistů si poradí sami.

Turistické chaty jsou na každém rohu a z turistiky se stává nejčastější forma dovolené v tehdejším Československu, která (trochu z nouze, trochu ze své podstaty) přetrvá až do roku 1989, kdy nastává masový odliv českých turistů do zahraničí. Kdo by chtěl trávit týdenní dovolenou chozením po horách, vysloužil by si v té době poklepání na čelo. Dnes se trend opět obrací nebo alespoň vyvažuje: za turistiku už se zase nestydíme – víme totiž, že čistí hlavu často lépe než dovolená na Bali. A kromě toho dělá hezké nohy a nabízí možnost poznat nejen přírodu, kterou jsme dosud neviděli, i když ji máme za rohem, ale i nové přátele nebo si vyzkoušet svoje možnosti.