Stačí zařadit se za něco jako na úvodní fotce, a pak to následovat celý zbytek závodu.

Před lety jsem se rozhodl, jak jinak než po přečtení B2R, že když je ten styl tak důležitý, vylepším si ho. Přece tak běhají indiáni v Mexiku i Keňané po celém světě. A začal jsem běhat s dopadem přes špičku. Samozřejmě jsem si do půl roku uhnal chronický zánět achilovek, z něhož jsem se vyhrabával téměř další dva roky. Během nich jsem absolovoval různá další běžecká zranění. A co hůř, už jsem nebyl schopen běhat ani postaru.

Snad by bylo bývalo lepší nic neměnit a investovat raději do tlumených bot. Podle statistik, i podle mých vlastních pozorování, běhá přes patu přes 90 procent lidí, tak co.

Mezi skeptiky jsem se ale ani po těchto zkušenostech nezařadil. A asi o pět let moudřejší a vlastními chybami poučený tvrdím, že dopad přes přední část chodidla je pouze důsledkem dobré techniky a nejlepší je se na něj úplně vykašlat. Všechno ostatní je důležitější: protažení páteře, náklon, uvolnění nohou i rukou, podsazení a uvolnění pánve, kadence atd. Zapomeňte na dopad, ten se upraví sám. Podstatné je soustředit se na postupnou korekci všech ostatních prvků techniky. A to je zároveň způsob, jak začít vnímat své tělo.

Naprosto souhlasím s autorkou, že je to především o vnímání svého těla. Což je proces, který nikdy nekončí a to je na něm právě krásné - pořád je co zlepšovat a užívat si, když se začne dařit a vy cítíte, že vám to běží samo, že se vznášíte... Nicméně jak zjistit, co vnímat a jak to korigovat? Málokdo vám to vysvětlí tak, aby byl člověk schopen začít na sobě pracovat, neuhnal si přitom zranění a nerozšířil řady skeptiků, protože nějaká technika běhu, a vlastně celkově běhání, je jen módní vlna, která časem opadne.

Co se týče ekonomické stránky věci - investice do dobrého trenéra se vyplatí. Mě se to vrací na botech. Kdysi se mi rozpadaly, než se dožily první tisícovky km. Dnes mám nejstaší pár s 2600km na tachometru a pořád si je občas beru. Ano, netlumí, ale ony netlumily ani nové. Počítám, že vydrží trojnásobek a to už je nějaká úspora. Když se člověk odn

Když se člověk odnaučí běhat ztuhle, ocení to i vaše boty a vaše kapsa:-)

Mnoho běžců tvrdí, že došlapují na přední část chodidla, ale když je nafilmujete, je zřejmé, že došlapují na patu. Jejich vnímání vlastního těla není dostatečně vycvičené

Zdroj: https://rungo.idnes.cz/trenink-vnimani-tela-pri-behu-dj9-/behani.aspx?c=A170911_222312_behani_ura

Zrovna toto mi přijde divné. Přece to je o vnímání SVÉHO těla a pokud noha má určitý způsob došlapu, tak to má své důvody, a je dost jedno, pokud se první dotknu patou, či celým chodidlem, či snad špičkou, protože přece je hlavní, kam jde hlavní část hmotnosti, a to snad poznám i bez kamery (naopak, obyčejné kamery, které nejsou vysokorychlostní, mohou zavádět). Navíc to není tak, že by pro každého a za všech situací byl automaticky lepší došlap na přední část chodidla, naopak znám vice lidi, kteří se při "přeučování" zranili. Ono je třeba si též uvědomit, že dynamika kroku je jiná při 8:00/km, jiná při 4:00/km a jiná při 3:00/km a jinak člověk běží sprint, jinak 1500m, jinak 10 km a jinak 100 km. Ono je to divné, ale je tu i cesta, kterou je věřit SVÉMU tělu, především pak vnímat různé náznaky bolesti apod., ale úplně neřešit, jestli dopadá přesně tak či jinak. Ano, pak asi člověk nebude světový rekordman, ale to by nebyl, ani kdyby napodoboval sebelepší techniku.

Ale pozor, třeba s tím "nechat stres doma" do větší míry souhlasím, protože čím má člověk větší stres, tím je třeba být obezřetnější, protože stresem, natož nějakými prášky, může potlačit tu přirozenou vnímavost svého těla a tím zvýšit rizko zranění či pádu. Když běhám antistresově, tak zásadně jen velmi pomalu, klidně i 10:00/km, než se zklidním natolik, abych byl schopen vnímat běh více než původní stresové podněty.

Já teda radši vyběhám stres i se špatnou techniku běhu, než abych stres nechávala doma a pilovala techniku.

Dobrý den, Hanko, to každý:-). Nicméně dobrá technika běhu často stojí mezi vámi a nepříjemnými zraněními, proto všem doporučuji, aby na ni alespoň občas cíleně mysleli a pracovali na ní. Protože ta zranění a následné neběhání může být příčinou dalších stresů, tentokrát úplně zbytečných.