Trauma může vzniknout nečekaně. Jak ho poznat a co s ním dělat

Nezpůsobují ho jen extrémně těžké životní situace, jako je ohrožení života. Trauma může vzniknout i po zdánlivě běžném lékařském zákroku, který duše nepřijala. Nezpracované trauma se pak může projevit třeba depresemi nebo záchvaty paniky.

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Expert na téma dětského traumatu Gabor Maté říká: „Trauma není to, co se vám stane, ale to, co se při tom odehraje uvnitř vás.“ A je to velmi výstižné. Trauma vzniká, když člověk nezpracuje silné emoce spojené s určitou událostí. Nejde však jen o samotný zážitek, ale o to, jak na něj reaguje tělo a mysl.

S tím souhlasí i klinický psycholog a traumaterapeut Miroslav Hajduk. Zdůrazňuje, že nelze jednoznačně určit, co v nás trauma vyvolá, protože jeho příčiny nemusí být na první pohled zřejmé. „Někdy může být spouštěčem i běžný zubařský zákrok, který v budoucnu vyvolá traumatickou reakci, přestože ho nelze označit za extrémně nebezpečný či katastrofický,“ vysvětluje.

Panických atak přibývá. Jak bojovat se stavem, kdy máte pocit, že umřete

Trauma může vnímat i naše nevědomí. Psycholog uvádí příklad, kdy se člověk dostane do traumatické reakce po běžné operaci v celkové anestezii, ačkoli si na samotný zákrok vědomě nepamatuje.

Je to už trauma?

Trauma může mít mnoho podob. Někdy je zjevné, například když se člověk celý chvěje po nehodě, ztrátě někoho blízkého nebo jiném silném otřesu. Jindy se skrývá hlouběji a jeho projevy se objeví až po letech.

Poznat, kdy jsme prožili něco, co nám způsobilo trauma, je tedy složité. Často se stává, že ani psycholog či psychoterapeut nedokáže jednoznačně určit, proč se vám najednou spustily panické ataky, trpíte depresemi či nespavostí, míváte noční můry nebo se vám zničehonic prudce rozbuší srdce.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Trauma ovlivňuje celý organismus. Tělo si pamatuje stres a napětí spojené s traumatickou událostí. I když vám nezpůsobila žádné fyzické zranění, je to zkušenost, která ovlivňuje jak psychiku, tak tělo.

Doktor Peter Levine, autor metody somatického prožívání, tvrdí, že trauma může vzniknout tehdy, když člověk v krizové situaci aktivuje jeden ze sebezáchovných mechanismů: orientační reflex (automatická reakce na nové či nečekané podněty), stažení se nebo vyhnutí, útěk, útok, zamrznutí či disociaci (odpojení od situace). Pokud naše psychika takto reaguje, aktivuje se nervový systém, který nahromadí obrovské množství energie.

Podle Levina trauma vzniká tehdy, když tato energie není uvolněna a zůstává uvězněná v nervovém systému.

Menší prostor pro štěstí

Projev disociace se člověku děje běžně, například ve chvíli, kdy vidíte v televizi nějaké neštěstí. Aby příliš nezasáhlo vaši duši, odpojíte se a „vypnete“ pocity. Disociací jako důsledkem traumatu se podrobně zabývá psychoterapeut Franz Ruppert. Ve své knize Trauma a rodinné konstelace popisuje způsob, jak naše duše reaguje na traumatizující událost rozštěpením na několik částí.

Podle něj je to strategie přežití všech živých tvorů, kteří si musejí zapamatovat traumatizující zkušenost, aby se z ní příště poučili, zároveň ale musejí najít způsob, jak zapomenout, aby událost negativně neovlivňovala celý život.

Úzkostná porucha vás může paralyzovat. Jak poznat varovné příznaky

Naše duše je na začátku zdravá, trauma z ní ukrojí část, která je jím zasažena, a pak se objeví ještě jedna část, která je zodpovědná za přežití a zabývá se překonáváním traumatické zkušenosti. Čím častěji jsme traumatizováni, tím méně v nás je toho zdravého já, dá se říct i prostoru pro to, být šťastni.

Hlavním cílem tohoto procesu štěpení je oddělit traumatizovanou část od vědomého vnímání a udržovat ji v odstupu. Někdy se však traumatizované já působením určitých obrazů, hlasů, pachů nebo tělesných kontaktů, které se podobají původní traumatické zkušenosti, ocitne v poplašném stavu a domnívá se, že jde o původní traumatickou zkušenost. To je spouštěč, který uvádí traumatizované já do akce. A to se může projevit širokou škálou potíží psychických i fyzických.

Jak trauma léčit

Léčení je dlouhý proces, protože trauma má spíš tendenci se vracet. Přijde nová výzva a vy musíte kopat zase o něco hlouběji. Někdy je třeba vrátit se i do terapie. Základem práce s traumatizovaným klientem je podle traumatologa Hajduka pomoci mu najít nějaké zdroje, ze kterých může čerpat to pozitivní. Mluví například o kvalitních vztazích nebo kontaktu s přírodou, dostatku odpočinku atd. Dobrou zprávou však je, že trauma skutečně lze zpracovat. Je ovšem třeba počítat s tím, že to potrvá a že je k tomu potřeba mít někoho, kdo vám s tím pomůže, ideálně kvalifikovaného psychoterapeuta. Prvním krokem je přijetí a uvědomění si, že se ve vás něco takového děje, a také jasné a silné rozhodnutí, že se s tím chcete vyrovnat, žít zase normální a kvalitní život. Ono prosté „skutečně chtít“ dokáže udělat zázraky, zvlášť když pracujeme sami se sebou.