Základní otázka zní: chceme být věčně mladí a nesmrtelní, nebo nám stačí jen mladě vypadat? V těchto dvou položkách jsou značné rozdíly. Buď toužíte zastavit proces stárnutí, nebo se honíte za klamem. To znamená svěříte se do péče plastického chirurga a týmu kadeřníků, stylistů a dalších odborníků na krásu.
Oni s vámi něco provedou a vy, ač to třeba bolí a není to zrovna příjemné, jásáte, že na fotkách či společenských akcích vypadáte božsky. Poté přijdete domů, sloupnete masku a jste to zase vy, ti, kteří si na mlaďochy jen hrají. Náročné, že? Proto je praktičtější objevit elixír věčného mládí a nestárnout. Ale jak to zařídit?
Jen do čtyřiceti?
Dobrým předpokladem už je jen to, že žijete ve 21. století, kde se na starší osoby nekouká s despektem a potřebou je „zrušit“. Ve starověku se lidé průměrně dožívali dvaceti let a se seniory se ani nepočítalo.
Dožil-li se někdo omylem vysokého věku, mohlo se mu snadno stát, že byl odstraněn. Ve společnosti pro něj zkrátka nebylo místo. Třeba v Římě házeli v noci staříky z mostu do řeky. Tedy říká se to, protiřečí tomu ovšem teorie, že stáří přináší moudrost a poznání.
Ale ať už to bylo, jak to bylo, pořád se zde budeme ohánět tím, že dříve se lidé nedožívali vyššího věku tak nějak automaticky. Nebyla věda, nebyla medicína, nebyly možnosti.
Chcete oslavit stovku?
|
Tvrdí se, že ve středověku se průměrný člověk dožil maximálně čtyřicítky. Archeologové tyto teorie ale již vyvracejí, podle nich došlo k chybám v minulých výzkumech. Respektive starší lidé byli z výzkumů vyjmuti. Nešlo o žádnou diskriminaci, ale o to, že u dospělého člověka je podle kosterních pozůstatků velmi těžké určit přesný věk.
Proto je strop výzkumů čtyřicítka, která v podstatě může zahrnovat i padesátníky a šedesátníky. Jenom už to nikdo zcela přesně nerozlišuje. To dítě a mladý člověk se ale rozpoznají lehce, navíc jejich kosterních pozůstatků se obecně nachází víc. Důvod to má – následkem nemocí umíralo hodně malých dětí a kvůli válečným tažením zase ti mladí.
Hrobů seniorů je proto méně. Takhle nejspíš vznikla teorie, že se ve středověku nedalo dožít vysokého věku. Podle některých vědců je to však velký omyl a sedm křížků na čele nemuselo představovat žádnou raritu, ale v podstatě běžný věkový průměr.
Cvičení a jídelníček podle věku. Jak se udržet fit bez ohledu na stáří? |
Když pomineme tyto nesrovnalosti, jsou zde ještě zajímavé otázky: Kdo žil déle? Muži, nebo ženy? Až do začátku 20. století patřili muži mezi rekordmany, kdežto ženy umíraly dříve. Proč?
Souboj pohlaví
Obecně se tradovalo, že dámy v plodném věku odcházely na věčnost hlavně v souvislosti s těhotenstvím a s možnými komplikacemi při porodu. Jak se ale ukázalo, pouhé dvě ženy ze sta odešly předčasně z těchto příčin.
Dívky a ženy umíraly dřív než muži z jiných důvodů – bylo totiž zvykem odtrhovat si od úst, aby se táta-živitel měl dobře, a stejně tak na ženy (hlavně na vesnicích) zůstávaly ty nejtěžší práce. Pracovaly s odpady, v primitivních hygienických podmínkách, běžně se staraly o nakažlivě nemocné, ošetřovaly raněné. V kombinaci s podvýživou a vyčerpáním to rozhodně nebyl dobrý základ pro dlouhověkost.
Dvě světové války ale s pořadníkem na smrt pořádně zatočily. V celé Evropě se rozšířil jeden trend: „Slabé“ ženy se dožívají vyššího věku a „silní“ muži umírají mladí. Často je jejich odchod spojen s násilnou smrtí – ženy totiž méně často vyrážejí do boje, nejsou tak agresivní za volantem, mají menší potřebu vlastnit zbraň nebo někoho umravňovat pěstí a ve většině případů jsou i psychicky odolnější.
Pomineme-li však nějakou nerovnost pohlaví v otázce dlouhověkosti (dnes už na tom opravdu tolik nesejde – muž i žena mají šanci dožít se stovky) a průměrnou délku života, která rapidně stoupla, pořád zde máme určitou hranici.
Znáte svůj skutečný věk? Otestujte se |
Současné poměry
Adeptovi na titul „vysoké stáří“ je obvykle více než sto let. Našim českým rekordmankám, ano, jsou to samé dámy, je aktuálně 109 let. Ve světě je pak mnoho rekordů, ale ověřit je bývá obtížné. Prokazatelně nejdéle žijícím mužem byl Japonec Džiróemon Kimura, který se dožil 116 let.
Guinnessova kniha rekordů ale hovoří o Francouzce, stodvaadvacetileté Jeanne Calmentové. Ta se osobně potkala i s malířem Vincentem van Goghem, zažila dvě světové války a hned sedmnáct prezidentů, ale ještě ve sto deseti se o sebe dokázala postarat sama ve svém bytě. Kouřila, měla smysl pro humor a tvrdila, že za dlouhověkost může v jejím případě to, že týdně spořádá kilo čokolády a každý den si dopřeje sklenku portského.
Neoficiální věkovou rekordmankou – ověření dokumentů ohledně data narození probíhalo v době, kdy zemřela – má být ovšem Filipínka Francisca Susano. Zemřela, když jí bylo 124 let, a tvrdila, že se jich dožila díky tomu, že jedla hodně zeleniny a málo masa a nikdy se nedotkla alkoholu.
Jak vidno – recepty na to, jak se dopracovat k dlouhému bytí, jsou různé, španělští „stovkaři“ obvykle doporučují lžíci medu denně a hodně polévky gazpacho, na Moravě bychom slyšeli spíš o tom, že je dobré dát si každý den panáčka slivovice, hodně ženských rekordmanek pak vypovídalo, že jim prodloužilo život fungování bez mužů. Kdo má pravdu?
Podstata úspěchu
Asi je skryta úplně někde jinde. Délka života je neúprosně ohraničena omezenou schopností dělení buněk lidské tkáně – změnit tento fakt by snad mohl jen nějaký génius, nejlépe genetický inženýr. Základní kámen úspěchu je tedy prostý – opatřit si vhodné rodiče, protože dědičnost a genetika dělají hodně.
A pak jsou tu vnější vlivy, které můžeme ovlivnit – to, jak žijeme, co jíme, co dýcháme, jak se o sebe staráme. V kombinaci s moderními vymoženostmi opravdu není problém dožít se stovky, jen je nutné myslet na to, že život není o trhání rekordů, ale o tom, že si jej chceme užít.
