Byla přesvědčena, že tenhle den patří k nejšťastnějším v jejím životě. Povýšení si přála dlouho, a když přišlo, vrhla se dvaatřicetiletá Jana do práce jako nikdy předtím. Pracovní doba pro ni neexistovala. Domů chodila jen spát. Víkendy neznala a postupně se firma a její tržby staly jediným potěšením. Už v pětatřiceti ale skončila v křesle psychiatra.
Práce ji totiž postupně těšit přestala. Byla podrážděná a naštvaná. Víkendy prospala. Když se s ní pak rozešel přítel, Jana se sesypala. „Vzala jsem si na týden dovolenou, ale nepomohlo mi to. Když ke mně přišla kamarádka, okamžitě mě objednala k lékaři. Ten syndrom vyhoření diagnostikoval skoro od stolu,“ popisuje Jana své zkušenosti.
Její práce patří právě mezi ty rizikové. Nadmíra stresu, velká pracovní zátěž, mezilidský kontakt, mnoho podřízených. Syndrom vyhoření se často objevuje i tam, kde se hodně pracuje s emocemi. Po léta byl tak spojován zejména s takzvanými pomáhajícími profesemi. Lékaři, dobrovolníci, zdravotní sestry. Pak se k nim přidali manažeři.
Jenže dnes se okruh lidí, kteří se potýkají s příznaky syndromu vyhoření, značně rozšiřuje. Ohroženou skupinou jsou například učitelé, hasiči či policisté. Rysy vyhoření se v poslední době objevují také u rodičů na mateřské dovolené i u dětí.
Syndrom vyhoření není jen obyčejná únava a podrážděnost z běžných pracovních povinností. Je to komplexní psychické i fyzické vyčerpání po letech stresové a emočně náročné práce. Po letech práce, do které člověk dal kus sebe. Po letech práce, kdy zapomínal na své vlastní zájmy, rodinu, přátele.
Na začátku obvykle bývá obrovské nadšení, na konci pak jen frustrace, apatie, únava, podrážděnost. Vstřícnost ke kolegům střídá kritika všeho, co dělají. Nic není dobré, nic není včas.
Přesně takové příznaky na sobě pociťoval také americký psycholog německého původu Herbert Freudenberger, který pracoval s narkomany a bezdomovci. Poté, co dva dny nedokázal vstát z postele, si teprve všiml, že se s ním něco stalo. Vyslyšel prosby manželky i kolegů a odpočíval. A pak jako první popsal v dnes již celosvětově známé knize syndrom vyhoření – burnout.
Těžký úděl zdravotníků
Člověk postupně ztrácí motivaci k práci, najednou si uvědomí, že už mu nepřijde tak smysluplná jako dřív. A s tím ztrácí i smysl vlastního života.
„Problém může nastat, když člověk není schopen nahlédnout realisticky svá omezení či limity prostředí, v němž se snaží své představy a cíle realizovat,“ říká Iveta Koblic Zedková z Institutu neuropsychiatrické péče.
Rizikové faktoryVnější Vnitřní Zdroj: Marta Jeklová, Eva Reitmayerová: Syndrom vyhoření |
Ohroženy jsou tak nejvíce lidé, kteří mají sklony k perfekcionismu, velmi ambiciózní typy lidí, kteří jsou zároveň obětaví, empatičtí a senzitivní. Právě proto bývají nejčastěji postiženy právě zmíněné pomáhající profese, zejména zdravotníci v nižších pozicích, kteří za svou práci nemají ani dostatečné platové ohodnocení.
„Lidé v těchto velmi náročných pomáhajících profesích dostávají minimální prostor pro sebeobnovu. U učitelů mi to přijde obzvláště varovné,“ doplňuje ještě Zedková.
Počty lidí, kteří se s příznaky vyhoření potýkají, neustále rostou. Podle odborníků je to dáno mnoha faktory. Mezi ty nejvýraznější patří rychlá doba i informačně přehlcená společnost. Frustraci a pocity vyhoření může podporovat také neschopnost jedince orientovat se ve všem, co se kolem něj děje.
„Co ale považuji za klíčové, je vztahová rovina – stále více komunikace se odehrává virtuálně, prostřednictvím elektronických zařízení, bez osobního setkání, což jiným způsobem stimuluje náš mozek. Přibývá výzkumů, které poukazují na nepostradatelnost tělově ukotvené komunikace. Naše tělo a setkání s druhým ‚tváří v tvář‘ je důležitější, než si uvědomujeme,“ popisuje Zedková. Chybějící podpora ze strany druhých se pak promítá i do toho, jak jsme schopni podpořit sami sebe.
Samota obecně bývá vnímána jako rizikový faktor mnoha psychických nemocí. Stejně negativně může působit nefunkční rodina, špatné sociální zázemí, nějaké prožité trauma. To vše může být spouštěcím faktorem, který dovede člověka až k syndromu vyhoření.
Lze se mu však vyhnout. Syndrom má totiž své určité fáze, které mohou posloužit jako varovné signály. První z nich je stagnace, kdy člověk polevuje ze svého pracovního tempa, v této fázi je již přítomna značná podrážděnost a únava. Kvalita práce také začne pokulhávat.
Druhou fází bývá frustrace. Tehdy se objevují konflikty ve vztazích, člověk na sobě může pozorovat i první psychické či fyzické potíže. Tuto fázi střídá apatie, po ní obvykle následuje úplné psychické i fyzické selhání a vyhledání odborníka.
Řada rolí za málo peněz
I když je syndrom vyhoření přisuzován jen „zaměstnancům,“ podobné rysy se začaly objevovat i u matek na mateřské dovolené. I zde je faktorů řada, některé jsou podle odborníků zvláště kritické. První z nich je přemíra informací od různých odborníků.
Hrozí vám syndrom vyhoření? Otestujte se |
„Žena tak snadno může ztratit vědomí, že ona sama je odborníkem na to, jak být matkou svému dítěti, a ostatní by zde měli být jako podpora,“ vysvětluje Zedková.
Dalším negativním faktorem je podle ní sociální izolace. Matky zvyklé na kamarády kolem jsou najednou odkázány jen na sociální sítě, případně na náhodná setkání na dětském hřišti.
„K nepohodě žen na mateřské dovolené přispívá i tlak na plnění řady rolí současně. Ve společnosti došlo k významným změnám v rolích pohlaví a ve způsobu zaangažování v zaměstnání. Souvisí to do určité míry i se zmíněnou izolací – aby se jí ženy vyhnuly, snaží se zapojit co nejdříve do pracovního procesu. V tomto kolotoči snadno mohou začít prožívat pocity nedostatečnosti, protože ‚správná matka‘ tohle všechno dneska zvládá jakoby nic,“ dodává Zedková.
Dítě potřebuje prostor
Příznaky podobné syndromu vyhoření se mohou paradoxně objevit i u dětí. A to zejména u těch, které mají svůj diář plný od rána do večera. Ráno trénink, pak škola, úkoly, trénink a před spaním učení. Mladí sportovci bývají obzvlášť náchylní. Neznamená to, že je rodiče nesmějí nikdy do ničeho tlačit. Samotný tlak může být pro dítě stimulující. „Tlak nesmí být chronický a vyčerpávající, to u dítěte může vést i ke spuštění duševního onemocnění,“ varuje Zedková.
Dítě by mělo mít možnost dát si pauzu. Možnost pochybovat o výběru sportu. Možnost zmínit, že už ho ten fotbal nebaví tak jako dřív. A to bez výčitek a bědování. Rodiče by si měli také dávat pozor na předčasnou specializaci. Malé děti by měly střídat několik různých sportů a až v pozdějším věku se na jeden z nich orientovat. Ideální je pak střídání sportu kolektivního a individuálního.
„Jako rodiče máme tendenci předávat svým dětem to, co jsme sami jako děti zažili, a to často nevědomě. Například, že si ocenění zaslouží, jen když podají výkon. Takovou informaci si dítě pak nese v celém životě. Hlavní je pro něj podat výkon, jinak nemá žádnou hodnotu. Takový člověk je pak přirozeně náchylnější k vyhoření, protože bude neustále muset podávat výkon, aby si uchoval svoji hodnotu,“ vysvětluje Zedková. Tlak na výkon pak dítě provází až do dospělosti.
Čtěte v magazínu Rodina DNESJaké další vady na nohou je třeba pečlivě sledovat a jak je léčit? O tom se dočtete v pátečním magazínu MF DNES Rodina DNES. Přečtete si tam i velký rozhovor s představiteli Jůheláků a také téma o tajích ohňostrojů.  |
Důležité také je, aby rodiče o aktivitách s dítětem mluvili. „Zážitky dítě vstřebává a ukládá tím, že je s někým druhým sdílí. Je pro něj důležité si o těchto aktivitách popovídat. Zažité události jsou v tomto procesu uchopeny do slov a to umožňuje jejich vědomé zpracování,“ radí dále Zedková. Žádný univerzální návod, jak se vyhoření vyhnout, podle ní neexistuje.
Prevence nebolí
Podle odborníků funguje to, co u většiny dalších nemocí: zdravý životní styl a pohyb. Když k tomu přidáte sociální kontakt s přáteli, s rodinou a vlastní koníčky, pravděpodobnost, že vyhoříte, se rapidně sníží.
Lidé, kteří pracují v rizikových profesích, jako jsou například ty pomáhající, by měli být vnímaví k varovným signálům. K nadměrným reakcím na stres, k přicházející apatii, frustraci, k častému podráždění. Jako účinná prevence byly prokázány balintovské skupiny a supervize, které mohou nepříjemným psychickým problémům předejít.
Když už k vyhoření dojde, měl by si člověk dopřát delší dovolenou, odpočívat, relaxovat, sportovat. Psychoterapie u klinického psychologa či psychiatra bývá dříve či později nezbytná. Pokud se jedná o pokročilejší stadium, je vhodná i podpora léků. Ta však slouží pouze k tomu, aby se člověk dostal z nejhoršího, původ obtíží prášky nezmění. V některých případech je třeba „překopat“ celý život, jindy stačí lepší organizace práce.
