Je chladné, ale nádherně slunečné ráno a já stojím na parkovišti v Říčanech, kde se hlouček běžců s úsměvy na tvářích připravuje k výběhu. Někteří z nich kvůli tomu dorazili až z druhého konce republiky. Závidím jim. Zranění chodidla mi znemožnilo běžet a tak jsem připraven je jako jeden ze dvou cyklistů doprovázet alespoň na kole. Mám zapřažený dětský vozík, který se postupně plní batohy, občerstvením či záložním oblečením. Společná fotka na startu je plná úsměvů a já doufám, že podobnou fotku pořídím na stejném místě i po následujících 36 kilometrech.
Není to závod a čas nehraje roli, stejně jako tenkrát, kdy to běžel Marek s Honzou. Běží se pohromadě a tempo udává ten nejpomalejší, což ne zřídkakdy bývám já se svým vozíkem, který se při prudším stoupání plném kořenů mění v lokomotivu, která sjela z kolejí. Většinu cesty ale tvoří nádherné lesní pěšiny s minimem asfaltu, na kterých utváříme hloučky vesele debatujících běžců. Atmosféru dokresluje spousta houbařů, kteří tráví sobotní dopoledne procházkou po lese a s cukajícími koutky úst po nás nenápadně pokukují. Jedna z houbařek se dokonce nechala strhnout naším šílenstvím a popoběhla s námi alespoň několik desítek metrů. Tomu nutkání k běhu se zkrátka nedá odolat.
Prvních deset kilometrů uběhlo jako nic a my do sebe soukáme připravené ovoce z vlastních zásob a energetické tyčinky. Skvělá nálada nikoho neopouští a po pár minutách vyrážíme dál. Probíháme Voděradskými Bučinami, které hrají všemi barvami, až se z toho tají dech. Jako bychom se stávali součástí obrazu geniálního malíře.
Nikdo neběží příliš daleko dopředu, už jen proto, že správnou cestu zná jen Marek, který se drží nejraději vzadu, kde povzbuzuje ty nejunavenější. Je na něm vidět, jak má místní kraj rád a na kopci s nejkrásnějším výhledem se zaujetím ukazuje, kde by si postavil domek. Nedivím se mu, je tu krásně, na tom se shodneme všichni a ještě několikrát to během cesty zazní. Je skoro neuvěřitelné, že jsme jen pár kilometrů od Prahy.
Zhruba na půlmaratonské vzdálenosti na nás čeká předem připravené zaparkované auto plné dalšího občerstvení nebo bot na přezutí. Zde se loučíme s Honzou, který tak předává pomyslnou štafetu z předminulého roku.
Před námi je poslední a možná nejtěžší úsek. Po třicátém kilometru přicházejí krize o něco častěji. Občas křeč, bolavé koleno nebo „jen“ únava. I po takové porci zvlněných kilometrů ale běžci bleskově přiskočí, když je potřeba přenést těžký vozík přes popadané klády nebo snést z prudkého svahu. Všichni mají můj obdiv a jsem rád, že stále vidím úsměv na jejich tváři tak, jako na startu. Parta hobíků běhajících převážně jen tak pro radost bez speciálního tréninku právě před mýma očima láme osobní rekordy a překonává mnoho dosud nezdolaných hranic. Ve vzájemném povzbuzování je cítit síla, která odsouvá únavu do pozadí.
Do cíle, který byl zároveň výchozím místem, dobíháme skoro kompletní. Pár jedinců si po 36 kilometrech dává ještě několik koleček kolem rybníka se sympatickým jménem Marvánek, aby završili kompletní maraton. Ostatní se spokojeně zdraví v cíli a uznale navzájem poplácávají. Tak nějak cítím, že se radují nejen z běhu samotného, z nasbíraných kilometrů a dalších jistě cenných čísel do osobních statistik, ale také z úspěchu druhých, z nově navázaných známostí či dokonce vznikajících přátelství.
A co vy, přidáte se za rok k tomuto (snad již tradičnímu) podniku také? Běháme srdcem a nejraději s vámi.
Příspěvky dalších účastníků srdcervoucího běhu: Společná fotka na nultém kilometru. Už teď je skvělá nálada a my naprázdno hrabeme kopýtky.  Běží se desátý kilometr a skupinku (Wo)men in black nám barevně oživuje zadní trojka Honza, Jakub a Marek. Jakub Szabo: Největší důvod proč jsem dorazil na tuhle akci byl Marek. Potkat se s ním a aspoň účastí mu dát najevo to, že to co dělá má smysl. Další důvod byl poznat se s lidmi které potkávám na netu a chvilku s nimi prožít ten úžasný pocit běhu barevnou podzimní krajinou. Jen škoda, že jsme neběželi vic pospolu. Kvůli tomu si sypu popel na hlavu. Kdybych neměl trasu v hodinkách tak by jsme všichni běželi s Markem a netrhalo by se to. Marku, sorry. Rasťo Živor: Keď som čítal Markův príbeh (ešte na Xmanovi) o tom, ako trénoval na maratón po operácii srdca (spolu s Honzom), ja som akurát ležal po podobnej operácii srdca a mal som depresie. Ty články ma strašne nabudili a rozhodol som sa nevzdať to a postaviť sa na nohy (doslovne) - stále mám ešte túto sériu článkov vo svojich bookmarks . Následne som sledoval projekt Rungo.cz od samého začiatku, držal palce a v momente, keď som mal možnosť si ísť si s Vami zabehnúť a tak sa postaviť vedľa svojich mýtických postáv (Teba a Honzíka) nemohol som inak, len sa prihlásiť a ísť do toho s Vami - a úprimne mi bolo jedno kam. Tento sen bol viac ako splnený a okrem Vás dvoch som stretol tlupu šialencov, s ktorými mi bolo veľmi príjemne a užíval som si celý nádherný deň (a aj to počasie ste mali nejako super zmáknuté - koľko to stálo ? ;-)). Budem veľmi rád, ak budem mať možnosť s Vami opäť vybehnúť, resp. ak sa stretneme na ďalších bežeckých akciách (už teraz mi napadá - čo tak sa spoločne zúčastniť na nejakých akciách, a aj v zahraničí ?). Ešte raz dík moc a teším sa na budúcnosť, na to, čo prinesie. Ondřej Bubník: Asi by to chtělo pět nějakých vět, který budou mít myšlenku, hloubku a zároveň budou vtipný. No, to dohromady nedám. Já totiž běžel protože se pokaždý nechám ukecat. A čím větší ptákovina, tím snáz. A tohle vypadalo úplně správně praštěně. Dalším důvodem byla zvědavost. Chtěl jsem konečně potkat Marka a tu tlupu kolem něj, díky které běhám teď měsíčně víc než jsem dřív míval za půl roku. A musím říct, že očekávání to nesplnilo, ale překonalo. Bylo to naprosto příjemné, přátelské a pohodové. Všem, kdo to pomohli zorganizovat, i všem účastníkům ještě jednou dík. A příště se rád připojím zase. Mihal Krahule: Na Srdcervoucí výběh jsem přijel, protože jsem chtěl poznat lidi okolo Rungo.cz naživo. Samozřejmě jsem si chtěl taky pohodově zaběhat, ne zazávodit. Moje očekávání bylo splněno, z běhu a z party lidí kteří se účastnili jsem ještě teď nadšený. Většinou běhám sám, v takovém počtu je to pro mě nová zkušenost. Za sebe můžu říct, že každé podobné akce se velmi rád zůčastním, pokud zdraví a čas dovolí. Renata Odstrčilíková: Pro tenhle běh jsem se rozhodla týden předem, bez cílené přípravy, jen s tím, že to chci zkusit, co dám tak dám. Vlastně od 17.km byl pro mě každý další krok osobák. Sice jsem se předtím znala jen s pár lidma, ale ten pocit tomu v tu chvíli vůbec neodpovídal. Vzájemná podpora z celé party jen sálala. Všichni jsme pluli na stejné lodi a na té vlně se vezu ještě teď. Jednoznačně to stálo za to! Radek Čada: Srdcervoucí výběh se nedá popsat v pěti řádcích...každopádně lepší akci jsem nezažil, lidi který jsem měl tam možnost poznat jsou úžasní a celá akce byla neskutečný zážitek. Po sobotní akci má slogan ..běháme srdcem.. pro mě mnohem větší a hlubší význam. Nikola Havlík: Už od samého začátku jsem se na tuhle akci těšil. Konečně jsem poznal lidi co stáli za zrodem webu Rungo.cz (úžasná komunita lidí pro které je běh hlavně zábava). Celé to nemělo chybu. Super kolektiv, krásná trať a dokonalé počasí. A jestli do toho půjdu příště zase? No jasně! Petr Brém: Většinou běhám sám někde po lese, přestože jinak jsem veskrze společenský tvor. Takže to byl důvod číslo jedna. Spojit tyhle dvě věci dohromady. S partou fajn lidí vyrazit do lesů a užít si pohodový běh nádhernou barevnou podzimní krajinou. Musím říct, že se sešla opravdu zajímavá skvadra lidí. Ta různorodost charakterů, profesí, generací a přesto všichni moc fajn! Michal Hrabec: Když jsme četl příběh prvního srdcervoucího běhu, říkal jsem si že to je správná ukázka vůle. Srdcervoucí výběh se pro mě stal něčím, co nikdy nevymažu z paměti stejně, jako nové přátele které jsem při něm získal. Jsem pevně rozhodnutý se účastnit každého dalšího ročníku který příjde, protože i přes svou soutěživost, je pro mně běh s přáteli pro radost mnohem více než dobré umístění nebo vítězství. Magdaléna Majda Ondrášová: Z pocitu sobotního "výletu" čerpám ještě dnes. Nesu si v sobě zážitky, tváře a pocit spokojenosti. Díky, že jste našli odvahu a mohli jsme tvořit a sdílet atmosféru společně. Díky Michalovi za to, že nám smíchem odháněl divočáky, Jakubovi za signalizování cesty šploucháním, Petrovi za hec dát maratonskou vzdálenost, Rasťovi za lekci rychloslovenštiny, Mihalovi za kuráž, kterou mě inspiroval, Radkovi za klukovský úsměv, Nikolovi za teorii plavání, Ondrovi, že mou ukecanost nepovažuje za handicap, cyklistům Hance a Filipovi za podporu a zdokumentování běhu, Renatě za podporu Marka a Markovi za to, že vymyslel Rungo.cz. Marek Odstrčilík: Já toho už nemám moc co napsat, všechno řekli ostatní. Snad jen díky, jsem šťastný. Ale tímhle to rozhodně nekončí. |
Přidej se k nám na Facebooku a zapoj se. Rungo.cz můžeš tvořit i ty.
