Naše Já se sice neobejde bez těla, ale umíme si představit, že bychom ho teoreticky mohli postrádat. Ve vědeckofantastických povídkách se objevuje motiv mozku transplantovaného do jiného těla. Případně „přesazeného“ do kovové schránky vybavené umělými smysly, ve které člověk po smrti těla může žít dál, skoro aniž by poznal rozdíl. Protože člověk je přece mozek, který své tělo ovládá podobně, jako když politici řídí stát jako firmu.
Už delší dobu se ale ukazuje, že je to mnohem složitější.
Srdce pozná změny našich emocí rychleji než mozek. Když nás něco vyděsí, rozradostní, naštve nebo potěší, pocítíme to nejdřív na hrudi. Teprve o zlomek sekundy později si ten pocit uvědomíme.
