Možná to také znáte: řešíte těžkou životní situaci, potíže v práci nebo v osobním životě. Neustále myslíte na to, co se přihodilo, a nejste s to vymyslet řešení nebo „cestu ven“ z problému. Pak si jdete zaběhat a po návratu zjistíte, že je vám lépe. Že by běhání pomáhalo?
Zítra půjdete zase a naložíte si trochu víc kilometrů. Možná překonáte osobní rekord a najednou zjistíte, že máte na víc. Cítíte se lépe. Když zvládnete uběhnout patnáct kilometrů, možná se váš původní problém trochu „smrskne“.
Běh: Zdravá závislost pro lepší sebevědomí
„Potkal jsem řadu lidí, kteří si naordinovali sport jako samoléčbu, jimž jsem případně já či kolegové psychoterapeuti sport doporučili,“ přitakává psycholog Jan Kulhánek, kterého můžete potkat v centru Psychoterapie Anděl. Doplňuje, že případů, kdy pravidelný sport pomáhá posílit psychiku, je více – jde o případ, kdy nahradíme škodlivou závislost její zdravější variantou.
Přihlaste se na závody do Zoo BrnoPro již tradiční běžecký závod jsme nachystali novou, ještě krásnější trať vedoucí zoo, loukami s výhledy i lesem. Osm kilometrů se na vás těší 15. září 2018.  |
„Například v léčbě závislostí na alkoholu má sport u nás velkou tradici. Adiktolog docent Skála vedl své pacienty právě k běhání, pořádal pro pacienty běžecká setkání. Podle něj pravidelné sportování zlepšuje sebevědomí překonáváním nepohodlí a uvědomováním si lepší kondice. Aerobní sporty zároveň vyplavují endorfiny, které zahánějí smutek a přinášejí uvolnění,“ vysvětluje psycholog.
Sport je dobrým začátkem, pokud svou psychiku chceme pozvednout „na vlastní pěst“, ale je i vhodnou doplňkovou terapií. Pokud docházíte k terapeutovi nebo o tom z jakéhokoli důvodu uvažujete, rozhodně není od věci se mu zmínit, že sportujete, případně, že byste chtěli začít. Může vám poradit třeba i vhodnou aktivitu „na míru“ k vašemu problému.
„V jiných případech je zase vhodný silový sport, který uvolňuje a kultivuje agresivní emoce,“ vysvětluje odborník a dodává: „Několik mých pacientů a pacientek nahradilo nutkání k sebepoškozování třeba boxem či posilováním.“
Sport odvede pozornost, ale problém nevyřeší
Pravidelné běhání či cvičení funguje podle Jana Kulhánka jako meditace: soustředíme se na aktivitu, na správné provedení cviků, na svůj dech, délku trasy, ale třeba i prostředí, ve kterém běžíme. „Nemáme tak čas přemýšlet dokola o něčem, co nemůžeme změnit,“ vysvětluje psychoterapeut. Pravidelnou sportovní aktivitou můžeme rychleji překonat bolest, kterou nám život připravil – třeba smrt blízkého člověka.
Pokud jde ale o problém, kterému je třeba se dříve či později postavit a vyřešit ho, může sport naše rozhodnutí pouze oddálit, přinést nám chvilkové zlepšení nálady a falešný pocit, že je vše lepší. „V takovém případě sport terapii nenahradí. V případech, kdy je třeba problémům čelit a naučit se je řešit, nestačí odvádět pozornost jinam a posilovat sebevědomí náhradními aktivitami. Příkladem mohou být partnerské problémy, které takto obvykle vyřešit nelze,“ doplňuje psycholog.
Zde je třeba doplnit, že návštěva odborníka v takovém případě není žádnou ostudou ani osobním selháním. Naopak, je to jeden z důkazů, že jsme se svůj problém rozhodli přestat dusit v sobě a začít ho řešit. A navíc nikoli bezhlavě, ale s pomocí někoho, kdo nám dokáže nezaujatě poradit.
Jsou sportovci psychicky odolnější?
Možná se může zdát, že vrcholoví sportovci, kteří jsou zvyklí na překonávání překážek, neúspěchů i rekordů, musejí mít nervy jako provazy a nějaký výkyv psychiky je jen tak nerozhodí. Ve skutečnosti ale nemůžeme říci, že by to takto obecně platilo. Jde sice o jedince, kteří jsou navyklí zvládat velký tlak, ale právě i to může být příčinou problémů.
„Sportovci bývají obvykle lépe vybavení k překonávání problémů tam, kde je třeba zatnout zuby, nasměrovat svou vůli a k nějakému kroku se hecnout. Odvrácená strana toho všeho je, že jsou zvyklí kvůli překonávání nepohodlí i bolesti být k sobě poměrně tvrdí, tedy někdy málo citliví,“ vysvětluje odborník a pokračuje: „A jak se chováme k sobě, tak máme tendenci přistupovat i k druhým. Sportovci se v psychoterapii často učí rozvíjet větší citlivost k sobě, ke svému tělu, ke svým potřebám a empatii k druhým. Na řadu problémů prostě neplatí, že ´když to nejde silou, tak to půjde větší silou´.“
Proč to děláme aneb sám sobě hrdinou
Pro mnohé z nás je sport vším – pomalu přestává být koníčkem a cestou k lepší kondici a stává se pravidelnou terapií, odreagováním po pracovním zápřahu, nebo „drogou“, bez které už si nedovedeme život představit. Na endorfiny si lze vypěstovat poměrně silnou závislost. Stejně tak jako na dobrý pocit z úspěchu a překonávání sama sebe, na radost, že jsme se v něčem našli a jsme v tom dobří.
Úspěchy v závodech a překonávání (mnohdy extrémních) překážek nám bezpochyby dokáže zlepšit sebevědomí a „dokázat si, že to dokážeme“. Není to ale vždy tak, že by nás sport zoceloval – často v sobě díky němu „pouze“ probudíme určité vlohy. „Lidé, kteří se rozhodnou pro extrémní výkon, určitě musejí mít předpoklady pro překonávání extrémních překážek. Každý máme v životě nějaké hodnoty, které nás definují, které dávají našemu životu smysl,“ vysvětluje Jan Kulhánek.
Každý z nás sportuje z určitého důvodu. Může za tím být touha po zdravém těle a lepší kondici, ale i troška egoismu nebo naopak uspokojení vnitřního boje s osobností, kterou sice známe celý život, ale stejně nás tu a tam dokáže překvapit – se sebou samým. „Lidé podstupující extrémní výkony mají ve svém hodnotovém žebříčku velmi vysoko překonání svých limitů, slabosti, zvládání zátěže, svým způsobem jde o naplnění takzvaného ´hrdinského mýtu´ – je třeba porazit draka (v sobě), abych dosáhl uspokojení a klidu,“ uzavírá odborník.
