Přemýšlel jsem, proč je vlastně stále mám a proč i novější boty jsou už dávno v popelnici. Jsou to staré boty, ve kterých neběhám a už nikdy běhat nebudu.
Řekl bych, že je to kvůli vzpomínkám. Vždy, když prolézám skříní, kde je mám uložené, vzpomenu si na to, co jsem s nimi přesně zažil. Jak jsem si v nich užíval divokosti přírody, vyrážel na neznámé trasy s cílem zabloudit (protože teprve když člověk zabloudí, narazí na ta nejzajímavější místa) nebo jsem v nich zkoušel, jaké to je, běžet potokem. Poznal jsem v nich kus světa. Hrubým odhadem mají za sebou asi 1 200 kilometrů a jen málokdy jsem běžel stejnou trasu vícekrát. Pamatuji si, jak jsem si v nich ošklivě zvrtl kotník, uběhl v kuse první půlmaraton i první závod.
Snad úplně nejsilnější zážitek jsem v nich zažil, když jsem s kamarádem Michalem vyrazil odpoledne na výběh náhodně vybranou trasou po turistických značkách někde na půl cesty mezi našimi domovy. Bylo léto a my jsme si užívali nadšení z pohodového běhu krásnou krajinou kdesi nedaleko Benešova.
Když jsme se blížili k rozhledně na nejvyšším kopci naší trasy, dorazila bouřka. Byla slyšet už z dálky, ale nám to zase tak moc nevadilo. Spustil se přívalový déšť, byli jsme promočení až na kost, ale běželi jsme dál s pocitem volnosti a úsměvem na tváři. Když práskaly blesky všude kolem nás, na chvíli jsme se snažili před nimi schovat. Pamatuji si, že ta bouřka tenkrát opravdu budila respekt. Jak rychle přišla, tak rychle zase odešla a brzy jsme deštěm provoněnou krajinou běželi dál.
Přívalový déšť byl opravdu vydatný a když jsme asi za půl hodiny probíhali vesnicí, místní lidé všude vylévali vodu ze zatopených sklepů a lopatami odhazovali nánosy bahna. Prohnala se tudy menší povodeň, potoky byly stále neuvěřitelné rozvodněné a několikrát jsme se museli brodit silným proudem kalné vody, který nám zkřížil cestu.
Dost špatně jsme odhadli rychlost našeho běhu, který navíc zpomalily obtížné podmínky. Rychle se setmělo, ale před námi byla ještě spousta kilometrů. Brzy jsme neviděli na krok i kvůli znovu zatažené obloze a vydatnému dešti. Bez čelovek jsme pečlivě zkoumali každý strom, zda na něm najdeme turistickou značku, znovu jsme brodili potok a marně bojovali s dotykovou obrazovkou našeho telefonu, která byla kvůli dešťovým kapkám nepoužitelná. Bloudili jsme, začínala být zima, byli jsme opět promočení a museli jsme přelézat docela vysoký plot nějaké pastviny pro krávy, kam jsme se omylem dostali.
A přesně tam se to stalo. Tam na tom místě, velice unavený, v téměř naprosté tmě, s mokrým nefunkčním telefonem, ze kterého jsem se snažil neúspěšně vydolovat informaci o své poloze, jsem si uvědomil, že tohle jsou přesně ty situace, které nejdou dopředu naplánovat a které si budu pamatovat na celý život. Ta kombinace zdánlivě nepříjemných okolností ve mně namíchala takový koktejl pocitů, že jsem měl opravdový pocit, že žiju. Bez starostí a trablů všedního světa. A když jsem se Michala zeptal „Dokážeš si snad představit nějaké lepší místo, kde bys zrovna teď chtěl být?“ odpověděl „Nedokážu!“ a my jsme se uprostřed louky smáli nad tou absurdní situací jako dva blázni.
Rozlučte se takéMáte i vy staré boty, které vám už dlouhou dobu jen leží v botníku? Máte k nim citový vztah nebo zajímavou příhodu? Rozlučte se s nimi také krátkou vzpomínkou v komentáři pod článkem. |
Tohle bych si chtěl pamatovat a připomínat pořád. Dobrodružství a intenzivní zážitky jsou to, co utváří mé vzpomínky a můj život. To je to, čím musím prokládat běžné pracovní dny, jejichž náplň si po pár dnech ani nepamatuji. To jsou příběhy, které se vyplatilo prožít a vzpomínky na ně mě vytáhnou nahoru i v nepříjemných obdobích. Jsou tím správným kořením, na které nechci a nesmím zapomínat.
Loučím se s botami, které mi to umožnily. Dnes ve svátek zesnulých je dávám definitivně pryč. Konečně vyklízím přeplněnou skříň a připravuji místo pro nové boty. Nechám si alespoň tkaničky, spletené do náramku, zavěšené na nástěnce pěkně na očích. Aby mi připomínaly, že bych se zase měl někdy neplánovaně sebrat a vyběhnout do neznáma.
