Pracujete jako pediatr v motolské nemocnici a zároveň se věnujete problematice asistované reprodukce. Co vás k tomuto tématu přivedlo? Byla to pro mě trochu trnitá cesta, na kterou jsem se dostala přes svoji osobní zkušenost. Zhruba před jedenácti lety jsme se s manželem rozhodli, že bychom chtěli mít miminko. Společně s mojí kamarádkou jsme s velkou slávou vysadily antikoncepci. Moje kamarádka byla do dvou měsíců těhotná, takže já jsem si říkala: „Super, to budu taky brzo těhotná.“ A stejně jako ona jsem nedostala menstruaci, ale těhotná jsem nebyla.
Tím vlastně začala naše poměrně dlouhá cesta k miminku. Po vysazení antikoncepce jsem měla rok problémy s nepravidelným cyklem. Bylo mi ale jen dvacet osm let, tak jsme to během toho roku neřešili. V této věkové kategorii se doporučuje rok to zkoušet bez vyšetření, když s tím člověk nemá nějaký velký stres. Samozřejmě se dá problém s početím řešit dřív, ale před třicítkou můžete ten rok opravdu v pohodě počkat. Tak jsme čekali. Pak jsem si šla pro nějakou radu ke svému gynekologovi, a ten mě odeslal do centra asistované reprodukce. Naivně jsem si myslela, že dostanu nějaké prášky a bude to všechno v pohodě. Po prvním vyšetření se ale zjistilo, že je problém i na straně mého manžela. Měl špatný spermiogram, což je základní vyšetření u muže, a že u nás je přirozené otěhotnění na úrovni výhry ve Sportce. Takže jsme se museli postavit poměrně tvrdé realitě. To byl začátek naší cesty.
Varlata v ohrožení. Pozor na varikokélu i rakovinu |
Jaké jsou u ženy pocity po tom, co jí něco takového řeknou?
Bohužel, musím trošku střelit do vlastních doktorských řad. Při sdělení této první závažné informace jsem potkala člověka, který opravdu empatií neoplýval. V podstatě mi ještě ve dveřích řekl, že budeme rádi, když budeme mít vůbec nějaké děti. A ačkoliv já vím, co umělé oplodnění obnáší, tak i tak to bylo hrozné. Šla jsem tenkrát na tramvaj a cestou domů jsem brečela a říkala do telefonu manželovi, že nikdy nebudeme mít děti a že je to všechno ztracené. Takže pocity byly hrozné.
V té době přibližně před deseti lety nebyla informovanost zdaleka tak rozsáhlá, jako je dnes. Člověk získával hodně informací na mateřských serverech v anonymních diskusích a i tam jsem někdy narazila na ne zrovna přívětivé prostředí. Ze začátku jsem v tom byla hodně sama. Máte najednou pocit, že jste jediná na světě, která má ten problém. Rodina to nechápe, kamarádky, zvlášť ty těhotné nebo ty s dětmi, to taky nechápou. Není to zkrátka jednoduché se s těmi pocity nějak rozumně vypořádat. Naštěstí jsem pak potkala lékaře, který byl na úplně jiné straně spektra. Z legrace občas říkám, že je to druhý otec našich dětí.
Padla i nabídka z obou stran vztah ukončit a umožnit tomu druhému mít dítě s někým jiným. Naštěstí jsme to takhle ani jeden nechtěli.
Nenapadlo vás ve chvíli, kdy jste byla opravdu zoufalá, vinit z neschopnosti založit rodinu vašeho partnera?
U nás to bylo trochu tak, že i já jsem měla problém s cyklem a v průběhu umělého oplodnění jsme měli situace, kdy to bylo špatné u mě. Padla i nabídka z obou stran vztah ukončit a umožnit tomu druhému mít dítě s někým jiným. Naštěstí jsme to takhle ani jeden nechtěli. Já jsem vždycky chtěla děti s mým manželem, a proto pro mne nabídka dárce spermií, kterou jsme v centru dostali, byla nemyslitelná. Manžel by s tím souhlasil, protože věděl, že děti chci mít a nějakým způsobem to pro něj bylo přípustné, ale pro mě prostě ne. Buď jsem chtěla mít děti s ním nebo vůbec. Ale ne každý to má takhle.
Myslím si, že tohle je hodně individuální. Znám páry, které šly do darovaných spermií nebo vajíček, do adopce nebo se nakonec rozhodly v další léčbě nepokračovat. Ale tohle, co jste zmínila, mě asi nikdy nenapadlo. Možná je to i mým medicínským vzděláním, u manžela se našel zdravotní problém, za který nemohl. Prodělal operaci a změnil v podstatě úplně všechno. Přestal cvičit, protože intenzivně posiloval, přestal pít alkohol, dělali jsme možné a nemožné věci, abychom naše šance zlepšili. Kdyby se nesnažil a bylo mu to jedno, nebo mi řekl: „je to tvůj problém, mě to nezajímá“, tak by mě asi takové věci mohly napadnout. Ale tím, že jsme v tom tak nějak byli spolu, tak jsem to tak nevnímala.
MUDr. Kristýna Zárubová, PhD.
|
Dnes máte dvě vlastní děti. Čím si musel váš manžel projít, aby mohl poskytnout kvalitní spermie?
Jeho spermiogram byl velmi špatný, ale téměř vždy nějaké spermie přítomné byly. I když v průběhu našeho příběhu se jednou stalo, že tam nenašli vůbec nic. Na začátku manželovi zjistili, že má varikokélu. To je něco jako křečové žíly na nohách, ale v oblasti varlat. Způsobuje to, že se varlata příliš ohřívají, a to poškodí vývoj spermií. Manžel tedy podstoupil operaci, ale zřejmě měl tento problém už několik let. Bylo pozdě a efekt na spermiogram byl nulový. Chodil také na andrologii, což je obor, kde se zabývají mužským reprodukčním zdravím.
Zažil i nějakou hormonální léčbu, po které zase měl vedlejší účinky. Takže jak se říká, že proces IVF je hlavně na ženě, na těch hormonech a tak, tak můj manžel si vlastně prošel tím podobným. Výsledek byl takový, že ani toto na samotný spermiogram vliv nemělo. Jsme hodně vděční embryoložkám a vůbec celému týmu v ÚPMD v Podolí, kam jsme chodili. Nakonec se jim podařilo oplodnit úplně všechna vajíčka, která u mě našli. To dodnes považuji za zázrak. Jen pro představu – vajíčka se po hormonální stimulaci ženy mimo tělo spermiemi oplodní. Obvykle po pěti až šesti dnech se pak embryo transferuje (vrací zpět) do dělohy.
Na kolikátý pokus u vás oplodnění vyšlo?
Já jsem otěhotněla hned z prvního transferu, ale šlo bohužel o zamlklé těhotenství. Byla to pro nás hodně velká rána, protože všichni říkali: „jo, už to vyšlo“, první ultrazvuk byl totiž v pořádku, se srdeční akcí plodu. Já jsem ale cítila, že něco není dobře. A nebylo. O první miminko jsme po potratu přišli, pak se nám dál nedařilo a další transfer nevyšel. Následoval další pokus, další hormonální stimulace, ale tentokrát byl problém zase u mě, protože jsem neměla žádná vajíčka a stimulaci jsme museli ukončit.
Pak jsme si dali tři čtvrtě roku pauzu. Dělala jsem atestaci a nechtěla jsem spolu míchat dva stresové faktory. Další plány nám zhatila chřipka. Horečky jsou špatné, protože může dojít k poškození spermií. Třetí stimulaci jsem zahájila tedy téměř po roce od předchozí. Nakonec se vydařila, ale tentokrát neměl žádné spermie zase manžel. Naštěstí z roku předtím, když nebyla k dispozici vajíčka, jsme měli zmražené dávky spermií a z toho se podařilo oplodnit všechno. No a z toho máme prvního syna. Po roce a půl jsme zkusili transfer embrya, které jsme měli zmražené, ten nevyšel a následovala opět kompletní stimulace. Druhý syn nakonec byl z druhého transferu. Celé se to hrozně táhlo. První stimulace byla v roce 2015 na podzim a druhé dítě se nám narodilo v červnu 2020. Takže pět let trvalo, než jsme dosáhli toho, po čem jsme toužili.
IVF není zkratka k dítěti, ale bolest i naděje, říká novinářka v Rozstřelu |
Napadlo vás někdy během takové strastiplné cesty všechno vzdát a zůstat bezdětní?
Samozřejmě jsme měli i takové myšlenky. Ten první neúspěch – potrat – nás hodně srazil. To mi bylo asi nejhůř, protože to byla hodně velká naděje a najednou nic. Tam jsme ale ještě nebyli ve fázi, kdy bychom to vzdali. To se stalo po té stimulaci, kdy jsem neměla vajíčka. Tehdy jsem šla za svým doktorem a řekla mu, že to vzdávám. On ale řekl, že nechápe, proč to nevyšlo a nevzdal to. Přesvědčil mě, abychom si dali pauzu a pak pokračovali. U druhého dítěte, které bylo překvapivě taky hodně náročné, jsem slýchala od kamarádů: „Jedno už máte, tak co děláš?“ Ale já jsem v sobě měla touhu po dvou dětech. Ta cesta za druhým dítětem ale nakonec taky nebyla tak pohodová.
Na kolik vás celkově celý proces vyšel?
Panuje trochu mýtus, že IVF hradí pojišťovna, ale ty úhrady jsou nastavené na oplodnění tak, jak se dělalo třeba před dvaceti lety. Obě děti nás vyšly zhruba na sto tisíc, ale ty ceny se zvedly, dnes by to bylo třeba sto padesát až sto osmdesát tisíc. Pojišťovna sice částečně přispívá na léky a některé procedury, ale vy jich můžete potřebovat víc. Pojišťovna taky nepřispívá na metodu ICSI, což je metoda, kdy se spermie píchne přímo do vajíčka. To zvyšuje u mnoha párů úspěšnost oproti klasickému oplodnění, kdy se na laboratorní misku vloží spermie a vajíčka a čeká se, zda se oplodnění uskuteční bez zásahu. Dnes se ICSI dělá u velké části cyklů a lidé si to hradí sami.
Kristýna Zárubová pracuje na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol od roku 2011, pracovala také v rakovnické a nymburské nemocnici a ve FN Bulovka.
Máte pocit, že vás celý proces s manželem stmelil nebo třeba naopak v nějaké fázi rozdělil?
Já si myslím, že obecně se nemluví o tom, jak velká zátěžová zkouška je to pro vztah. Je to navíc obrovský zásah do intimního života. Může to narušit sexuální život, kdy do toho hezkého a spontánního přichází povinnost a stres. Někdy se také pohlavní styk nedoporučuje, aby třeba nedošlo k nějaké infekci, třeba po odběru vajíček. Jakmile konečně otěhotníte, tak se zase strašně bojíte, abyste neudělala něco špatně. Je to pro vztah opravdu těžké. Myslím si, že ve výsledku nás to stmelilo, ale také si myslím, že některé vztahy na tom můžou i skončit.
Může si žena vybrat při umělém oplodnění pohlaví dítěte?
Ne, toto v České republice není legislativně povoleno. Jediná situace, kdy se může určité pohlaví preferovat, je genetika. Pokud je v rodině nějaká vada, s dědičností vázanou na pohlaví. Ale člověk bez známých genetických vad by správně neměl mít informaci o tom, jaké embryo se transferuje.
Neplodnost je strašák i pro mladší generaci. Nezáleží jen na psychice |
Já jsem zase slyšela, že dnes se běžně děje, že ženy v touze po určitém pohlaví podstoupí umělé oplodnění a pohlaví dítěte si vyberou…
Oficiálně se to opravdu nesmí. To, že se dějí věci, které se dít nemají ve všech různých oborech, je věc druhá. Ale samotný výběr pohlaví dítěte je u nás zakázán. Přiznám se, že úplně nevím, jak je to v jiných zemích, protože podmínky pro IVF se napříč různými státy hodně liší. Taky si myslím, že jít do IVF jenom proto, abych si mohla vybrat pohlaví dítěte, už je trochu moc. Takovou možnost volby bych považovala za neetickou.
Jaká je věková hranice, do kdy žena může umělé oplodnění absolvovat? V České republice je to 49 let a se spoluúčastí pojišťovny 40 let. Je důležité si říct, že vždycky ty úhrady nebo pokusy jdou za ženou. My jsme to například podstupovali hlavně kvůli manželovu zdravotnímu problém. Kdybychom vyčerpali všechny čtyři pokusy, pak se rozešli a on by chtěl mít dítě s někým jiným, tak ta žena, pokud by dříve IVF nepodstoupila, má zase čtyři pokusy. Kdežto já, kdybych si našla někoho jiného a IVF bylo třeba, tak nemám už pokus žádný. Což je věc, která není spravedlivá a je to ten zastaralý pohled, že za neplodnost může hlavně žena. V současné době už je neplodnost u obou pohlaví opravdu skoro 50 na 50. Snažíme se tedy bojovat i za to, aby se tyhle věci změnily. V současné době taky nemůže přijít žena sama a umělé oplodnění mohou podstoupit jen heterosexuální páry.
Toto vše může být třeba při cestě za vysněným miminkem. Foto od klientky
Musím přiznat, že mi přijde zvláštní, že žena ve 49 letech, která by už přirozeně s velkou pravděpodobností neotěhotněla, se stále může stát matkou. Nepřipadá vám to trochu proti přírodě?
Já moc nemám ráda ten termín „proti přírodě“, protože to by se dalo říct třeba i v našem případě. Pak by mohlo být „proti přírodě“ snažit se o umělé oplodnění obecně. Ale jinak já jako pediatr si to taky myslím. Je známo, že čím starší žena je, tím víc je rizik i v těhotenství i pro vznik různých genetických vad (třeba Downův syndrom). A přesně, jak říkáte, tak u ženy v osmačtyřiceti je šance otěhotnění ze svého vajíčka, ať už cíleně nebo přirozeně, v řádu jednotek procent.
Dnes se už ženy můžou testovat na přítomnost genetických mutací, z nichž nejznámější je v dnešní době mutace genu BRCA. Je podle vás v případě, že je tento gen ženě diagnostikován ještě před otěhotněním, správné podstoupit umělé oplodnění, abychom přítomnost genu u plodu vyloučili nebo už na přírodu „saháme příliš“?
Na tuto otázku nelze odpovědět, co je správně. Já osobně si myslím, že umělé oplodnění je v tomto případě na místě. Můžeme si říct: „jasně, dá se chodit na prevenci, dá se to hlídat“, ale to už je na tom budoucím rodiči. Já si ale myslím, že to není jenom o tom mít dítě, ale také udělat všechno pro to, aby to dítě mělo co nejhezčí život a byla co největší šance, aby bylo zdravé.
Hodně se mluví o tom, jak je umělé oplodnění náročné pro tělo ženy. Hodně žen se například bojí hormonální stimulace, které by v těle mohlo spustit rakovinné bujení. Jak se na to díváte?
Stimulace sama o sobě, pokud je dobře vedena, je bezpečný proces. Každá žena by měla být poučena o některých rizicích svým lékařem (např. o hyperstimulačním syndromu). A pak se hodně žen ptá: „Pokud budu mít stimulace, budu mít rakovinu?“ Ačkoliv nejsem gynekolog, z toho, co vím, tak konkrétní nárůst výskytu rakoviny po podstoupené stimulaci prokázán není, může to být ale velmi individuální. Co je proto velmi důležité, je prevence. Na tu by měla chodit každá žena.
Možná, že ke strachům žen přispělo i vyjádření zpěvačky Anny K., která v souvislosti s umělým oplodněním uvedla, že si za čtvrt milionu koupila rakovinu…
O případu Anny K. nic konkrétního nevím. Samozřejmě, ona ten pocit asi má, jinak by to neřekla. Z čeho já vycházím i ve své práci a z čeho si myslím, že by se mělo vycházet, jsou vědecké studie na velkých souborech pacientů. A tam opravdu nebylo zjištěné, že by IVF způsobovalo u všech žen, které jej podstoupí, rakovinu prsu. Jinak by se to nedělalo. Existují ale rizikové skupiny, a proto je důležitá důkladná anamnéza.
Jestli to tak bylo, nebo nebylo v tomhle konkrétním případě, to nevím. Celkově si ale myslím, že takhle to říct, je velmi nešťastné a možná trošku vytržené z kontextu. Víc si to nedovolím hodnotit, zda v tom třeba nehraje roli i ten nepříznivý výsledek IVF. Stejně tak si myslím, že byl trošku nešťastně natočený dokument Reprodukce 2.0, kde celkový pohled na umělé oplodnění a neplodnost vyzněl dost negativně. Je důležité říct, že obrovskému procentu párů to vyjde na první pokus a že úspěšnost je mezi 30 a 40 procenty, někdy i více. Máme skupinu pro těhotné po IVF na Facebooku. Dělali jsme si tam takový průzkum u zhruba 150 žen a vyšlo tam, že 75 % těch žen otěhotnělo do tří transferů.
Hledáte pomoc na cestě za miminkem?Ozvěte se nám na e-mail podpora@ivfka.cz nebo přes Instagram nebo Facebook. Najdeme vám kamarádku, která vás celým procesem provede, podpoří a hlavně pochopí. |
Co byste doporučila ženám, které si procesem umělého oplodnění procházejí?
Pro mě bylo nejhorší, jak jsem plavala v informacích a v tom, na koho se obrátit, nebo kdo by mi tak nějak lidsky poradil. V ordinaci to na vás vyhrknou, vy se zapomenete na půlku věcí zeptat a tak dále.
S kamarádkou Petrou jsme proto založily neziskovou pacientskou organizaci, která se jmenuje IVFka, z. s., jako IVF kamarádka. Máme peer-konzultanty, což jsou lidi, kteří si umělým oplodněním sami prošli. Každému, kdo je v tom nově, nabízíme takového kamaráda nebo kamarádku, který vysvětlí, jak proces probíhá a taky vysvětlí různé praktické věci, jako jestli si v práci máte vzít neschopenku, jestli vás bude bolet břicho a podobně. Takový průvodce na cestě za miminkem. Máme také web, kde jsou základní informace o tom, jak to probíhá a jak celý proces postupuje. Takže já si myslím, že úplně nejlepší pro lidi je opravdu zaměřit se na důvěryhodné zdroje. Nemusíme to být nutně my, ale zdroje s validními informacemi, protože bohužel těch fór, kde to sice lidi myslí dobře, ale neradí správně, je hrozně moc.
Za sebe bych ještě doporučila zvážit, zda nevyhledat i nějakou psychologickou pomoc. Je to velmi náročný proces na psychiku. Některá centra už tuto službu nabízejí, ale rozhodně ne všechna. A myslím si, že ani v těch centrech není kapacita pokrýt všechny klienty. Proto jsme v IVFce začali spolupracovat s psychoterapeuty a máme seznam odborníků, kteří jsou ochotní vzít tyto klienty do péče. Tato problematika je navíc velmi specifická. Ženy, které si tím procházejí, jsou hodně úzkostné a vlastně hodně nešťastné. Je třeba si uvědomit, že když jste v pohodě, tak je i větší šance, že celý proces zvládnete lépe. A nezapomeňte si připomínat i naše motto – „Vždycky je naděje.“
