Na Instagramu sdílíte svou cestu za vysněným já. Prozradíte, jak to všechno začalo?
Instagramový profil jsem založila ještě někdy před covidem, kdy bylo úplně nejvíc moderní držet low carb dietu. Já jsem na profil tehdy začala přidávat recepty a hodně mě to bavilo. V té době Instagram jel hodně na fotkách, ale já jsem se tolik neukazovala, protože jsem ještě žila s exmanželem, který tomu nefandil. Dnes ukazuji sebe i denní rutinu. Myslím, že je jedno, jak začnete. Důležité je začít. Změnit stravu a začít se hýbat. Já jsem začínala třeba jen jógou na pět minut. Pak jsem si na Youtube hledala krátká videa, podle kterých jsem cvičila. Já jsem totiž v zásadě líný člověk a musím se do všeho nutit. Důležité je podle mě najít něco, co člověka bude opravdu bavit. A to není problém, protože na internetu je toho dost. Já jsem si našla cvičení Grow with Jo. Má cvičení na deset minut až hodinu a už jsem se dostala i na těch čtyřicet minut denně. Teď už se na cvičení vážně i těším. Předtím se mi po cvičení vůbec nevyplavovaly endorfiny, moje tělo se to muselo naučit.
Dostanete se k cvičení každý den?
Když se mi opravdu hodně nechce, tak si dám alespoň patnáct minut. A to si myslím může udělat každý. Patnáct minut se najde. Když se místo scrollování na sociálních sítích zvedneme, protáhneme, uděláme pro své zdraví alespoň něco. Prodlužujeme si život. Zkvalitňujeme si život. Já sama už vidím, jak mám díky tomu cvičení doma pružnější a ohebnější tělo.
Nejčastější mýty o hubnutí, které vám brání shodit přebytečná kila |
Vaše cesta ale nebyla vždy úplně jednoduchá. Dalo by se říct, že byla dost trnitá. Povíte nám o tom?
Je to na dlouhé povídání. Mám rok po rozvodu. Žila jsem v nefunkčním manželství, měla jsem náročnou práci a vše se postupně podepsalo na mém zdraví. Před lety jsem začala s low carb dietou, která byla v kurzu, jak jsem už zmínila. A vlastně díky tomu jsme pak s lékaři přišla na zdravotní obtíže. Když jsem držela low carb dietu, hodně jsem jedla mléčné výrobky. A začala jsem mít zažívací potíže. Měla jsem strach jít k lékaři, abych se nedozvěděla nějakou fatální diagnózu. Měla jsem například hrůzu z kolonoskopie. Přečetla jsem si o příznacích rakoviny tlustého střeva a samozřejmě to na mě všechno sedělo. Nakonec jsem ale k lékaři došla a zjistili mi, že mám intoleranci na laktózu. Takže jsem zase trochu změnila jídelníček, ale začala jsem dost přibírat. Měla jsem pocit, že je mé štíhlé tělo jen obalené tukem. Kamkoli jsem si na těle sáhla, cítila jsem ten tuk. Celkově jsem měla opravdu vysoké procento tuku v těle a bojuji s tím dodnes. A nakonec přišla ještě úplně jiná diagnóza.
Co jste si u lékařů vyslechla?
Mám ulcerózní kolitidu, což je vlastně chronický zánět tlustého střeva. Lékař mi nasadil léky, dostala jsem čípky a za dva týdny jsem se cítila, jako by mě předtím ani žádné zdravotní obtíže netrápily. Musela jsem samozřejmě držet takovou tu eliminační dietu, takže jsem opět začala hubnout. S tím jsem byla spokojená, ale psychicky jsem se cítila hrozně, protože jsem byla v manželství velmi nešťastná. Dost se to na mé psychice podepisovalo. Zrovna mi navíc skončila mateřská, nastoupila jsem do práce a jela v docela šíleném tempu. A to se samozřejmě mému exmanželovi nelíbilo. Hodně jsme se hádali, byl ještě víc podezřívavý, vyčítal mi každou maličkost. Ten stres navíc nebyl vůbec dobrý pro mé zdraví, protože to tu ulcerózní kolitidu jen zhoršovalo. Navíc jsem měla pocit, že jsem zestárla o několik let, že jsem úplně bez života. Nemohla jsem se dál dívat na to, jak mě to ničí. Padaly mi vlasy, cítila jsem se na dně. A ačkoli mám nějaké představy o manželství, tak jsem se rozhodla, že od manžela raději odejdu, než abych dál žila v takovém prostředí. Pronajala jsem si byt a odešla.
Byla jste na to sama?
Už delší dobu jsme v životě měla vedle sebe muže, který byl pro mě ten pravý, jen jsem před tím zavírala oči. Takže když jsem pak od manžela odešla, dali jsme se dohromady a byla to ta nejlepší volba. Michal je opravdu úžasný muž. Takže jsme spolu pak prožili krásné léto, ale všechen ten stres okolo odchodu od manžela mě nakonec dohnal.
V jakém smyslu?
Říká se, že po rozvodu přijde určitá forma truchlení, stejně jako by vám zemřel nějaký blízký člověk. A to se přesně stalo mě. Měla jsem tak silné úzkosti, že už jsem si nedokázala pomoct sama. Měla jsem například při řízení auta tak silnou panickou ataku, že jsem jen zázrakem nenabourala a někoho nesestřelila ze silnice. Je zázrak, že se nic nestalo. Chovala jsem se pak iracionálně, byla jsem opravdu na dně. Nakonec jsem si zavolala sanitku a nechala se dobrovolně hospitalizovat na psychiatrii, protože už bych to sama bez léků nezvládla. Byla jsem tam dva týdny a dnes říkám, že to bylo trochu jako Přelet nad kukaččím hnízdem. Ale mám to dost v mlze, pamatuji si takové útržky. Nicméně poté jsem se rovnou odstěhovala do domu partnera. Byla jsem celkem dlouho na nemocenské. Teď mu pomáhám ve firmě, ale nejedu na plný plyn, už se nechci dostat do stejné situace. Před rokem jsem se rozvedla, mohla jsem už i vysadit antidepresiva a zase jsem se rozhodla věnovat sama sobě.
Hubnutí po padesátce je těžší. Jak na hormony, stres a pomalý metabolismus |
Děláte to teď jinak?
Věděla jsem, že musím změnit všechno od začátku. Takže jsem začala s čistým štítem a mám prostor dát se do pořádku. Měla jsem období po tom pobytu na psychiatrii, že jsem ani nebyla schopná vyjít ven mezi lidi. Takže jsem ráda, že to už je za mnou a chci se věnovat sama sobě. A svou cestu dokumentuji na Instagramu. Řekla jsem si, že i kdybych tím pomohla jen jednomu člověku, tak to stojí za to. Našla jsem v sobě zkrátka sílu něco změnit.
Jak začíná váš den?
Ráno vstanu, vyčistím si zuby, ustelu postel a jdu si dolů zacvičit. Vím, že mi to cvičení pak pozitivně nastartuje den. Dostaví se endorfiny a hned je mi líp. Jsem pak víc namotivovaná. Dřív jsem s cvičením měla problém, musela jsem se do toho hodně tlačit. A stresovalo mě, že jsem celý den myslela na to, jak si večer zacvičím. Takhle to mám ráno odbyté a celý den je v pohodě.
Našla jste si cviky, které vás baví nebo jedete podle nějakého „návodu“?
Mě to ze začátku tolik nebavilo. Ale říkala jsem si, že i každých pět minut je fajn. Začínala jsem třeba s pěti nebo deseti pozdravy slunce. Netlačila jsem na sebe. Dělala jsem to pozvolna, abych to nepřepálila. A našla jsem si to, co je efektivní a baví mě.
Ženy jsou na sebe často naštvané, že nesplnily to, co si předsevzaly. Stává se to i vám?
Dřív jsem to tak mívala, ale teď se opravdu snažím vyhýbat každé zbytečné úzkosti. Nejsem na sebe tak tvrdá. Když se mi něco nepodaří, nehroutím se z toho. Když den není podle mých představ, tak si ho udělám jindy. Všechny ty negativní zkušenosti v životě mě naučily, že se nemusím nikomu za nic omlouvat, nemusím na sebe být tak tvrdá. On člověk může sám někdy i jen tak být.
Najel na zdravější životní styl společně s vámi i partner?
K tomu bych ho nikdy nedonutila. Ale ani by mě to nenapadlo. Já třeba teď držím suchý únor, ale on si skleničku dá. A já to vůbec neřeším. Můj partner je osobnost, je to skvělý chlap, nemusí si nic dokazovat, diety držet nepotřebuje. Mě ale podporuje. Když mu pošlu fotku po cvičení, pochválí mě, uzná, že mám za sebou kus práce. Změna partnera byla opravdu má životní výhra.
Vážíte se?
Dřív jsem se vážila v podstatě dost neuváženě. Váha mi lítala přes den i o několik kilo. Vážila jsem se nehledě na fáze cyklu. Dnes už vím, že je nesmysl myslet si, že budeme vážit celý měsíc ráno i večer stejně. Váha ženy se mění a pokud se tedy vážit chceme, mělo by se to dělat v jednotlivých fázích cyklu. A vždy ve stejnou dobu. Jedině tak můžeme mít nějaký přehled. Takže já se teď vážím správně, ale hlavně orientačně, abych věděla, jak na to jsem. A neobviňuji se za kila navíc. Už jsem se naučila vnímat své tělo, naslouchat mu a chovat se tak, aby mi v něm bylo dobře.
Daří se vám držet zdravý životní styl. Jste nyní tedy spokojená?
Já myslím, že žena nemůže být nikdy úplně spokojená. Teď jsem si nadělila liposukci stehen. Přední i zadní stranu. Nebyl to ovšem rozmar. I v tomto případě to bylo ze zdravotních důvodů, protože mám lipedém. Je to chronické ukládání tuku, na to jsme přišli až s plastickým chirurgem. Bývá to často mylně označováno za celulitidu nebo zkrátka tloušťku, ale pravda je jinde. Už jsem pokukovala i po liposukci podbradku. Něčeho se člověk nezbaví ani cvičením a zdravým životním stylem. A to na Instagramu také sděluji, protože mi to přijde normální. A není potřeba to tajit. I to může být součástí vaší proměny a je to tak v pořádku, pokud se vy cítíte dobře. Já jsem i po shození patnácti kil stále ta velká stehna měla a nebylo mi v takovém těle dobře, tak jsem se rozhodla to změnit.
Dávala jste na rady druhých?
Člověk se musí úplně vykašlat na to, co si o tom kdo myslí. Nejlepší je podle mě vůbec nikomu neříkat o tom, že se třeba rozhodl cvičit nebo zdravě jíst. Velmi často to jsou nejbližší lidé, kteří člověka začnou odrazovat. Sama vlastně nerozumím tomu, proč se to děje. Jestli si myslí, že to sami nedokážou a chtějí kvůli tomu odradit druhé? Nevím, ale moje zkušenost taková je.
Takže o tom původně nikdo nevěděl?
Já jsem se původně svěřila jen své nejlepší kamarádce z gymplu, se kterou jsme se společně motivovaly a bylo to super, protože také chtěla hubnout a měly jsme společný zájem. Jely jsme na stejné vlně, posílaly jsme si fotky. Každá jsme tedy jiná postava, každé se tuk ukládá jinde, ale vážily jsme třeba stejně. Tak jsme se společně hezky hecovaly. Pomáhaly jsme si navzájem. Vždy jsme to praktikovaly v klidu, v pohodě. A to je podle mě úplně to nejlepší, když si najdete nějakou spřízněnou duši, která je na tom stejně. Je fajn najít si někoho, kdo je na tom velmi podobně. Ale nikdy se hlavně s nikým neporovnávat. A pokud to není nutné, tak to nikde nerozhlašovat. Ono stačí přijít na oslavu, kde člověk odmítne dort. Já jsem třeba měla hroznou kliku. Když jsem babičce řekla, že hubnu, tak jsem pak přijela a dala přede mě talíř nakrájené zeleniny. Nenutila mě jíst něco, co jsem zrovna nejedla. Nejhorší jsou takoví ti známí, kteří vám řeknou, že vlastně vůbec nepotřebujete hubnout.
Sedm každodenních věcí, které mohou brzdit vaše hubnutí |
Co je podle vás stěžejní na cestě k hubnutí?
Nejvíc mnou rezonuje téma sebelásky. A určitě se to všechno pojí i s tím toxickým manželstvím, kterým jsem si prošla. Musíte se mít rády a dávat sebe samu na první místo. Lidem to bude připadat sobecké, ale nikdo za nás nežije naše životy. Neprožívá naše emoce. Jsme to my, kdo se o sebe musí postarat, postarat se o rodinu a fungovat tak, aby nám bylo dobře. Pochopila jsem, že když se budu mít ráda, tělo mi půjde naproti. Pochopila jsem, že základ je v lásce k sobě.
Mívala jste období, kdy jste se ráda neměla?
Dřív jsem o sobě říkala hrozné věci. Když jsem měla devadesát kilo, tak jsem o sobě nemluvila jinak než jako o tlusté ženě. Nadávala jsem si. Ale pak jsem si řekla, že se budu mít ráda. A že to bude teď nebo i potom, co se mi podaří zhubnout. Samozřejmě se teď mám radši. Ale hlavně za to, co jsem dokázala. Velkou zásluhu na tom má můj partner Michal, ale největší práci jsem odvedla já. A to je potřeba si opakovat, že to za nás nikdo neudělá. Je to na nás. Nezáleží na tom, co říká někdo jiný. Jsme ženy a jako ženy bychom se o sebe měly starat. Upravíme se, chceme být hezké i pro partnera. I to je moc důležité. Takže já mám takový rituál, že každé ráno věnuji komplet sama sobě. Cvičím, starám se o vlasy. Ty jsem totiž před dvěma lety vlastně neměla. A teď už je mám po ramena, přitom si je nechávám barvit. Ráda o sebe pečuji. Dělám základní skin care. Koupím si kvalitní kosmetiku, udělám si radost a koupím si tvářenku. Nemám pocit, že bych neměla. Dělám to a mám to ráda. Nevyčítám si nákup. Zasloužíme si, co potřebujeme. Musíme začít u sebe. Když se budeme mít rády, tělo nám to vrátí. Když jsem to v té hlavě tímto způsobem přepnula, začala jsem hubnout. Mám se ráda a začala jsem hubnout.
