I když dítě třeba prababičku nikdy nevidělo, otisk její traumatické zkušenosti může na buněčné úrovni zdědit?
Není to tak, že bychom „viděli“ třeba vzpomínky prababičky jako film. Ty projevy, naše reakce, mohou být tělesné a emocionální. Potomek si nenese konkrétní vzpomínku, ale biologickou reakci. Jako by jeho nervový systém říkal: „Pozor, tahle zkušenost je nebezpečná.“ A organismus na to reaguje – obvykle podvědomě – zvýšenou ostražitostí, úzkostí nebo tělesným napětím, aniž by k tomu měl objektivní důvod.
Dědičné chování je velmi sofistikované. Aktivaci „poplašných“ reakcí může totiž spustit i něco zdánlivě nesouvisejícího, jako je vůně. U potomků lidí, kteří přežili holokaust, potom byla prokázána vyšší hladina stresových hormonů a jiná reakce na ohrožení než v běžné populaci.
