Když jsem si dal loni za cíl, že letos absolvuji Světovou skyrunningovou sérii, vůbec jsem netušil, co od toho mám čekat. Věděl jsem pouze jedno. Bude to vyžadovat spoustu dřiny a především velké odhodlání. Spolu s respektem k horám a k soupeřům jsem od začátku věřil, že tato kombinace bude fungovat.
Obrovskou motivací pro mě byly pozitivní reakce téměř všech lidí z okolí, jimž jsem svůj plán představil. Bylo rozhodnuto: Půjdu do toho. Zbývalo už „jen“ vyřešit otázku, jak to celé ufinancovat. Velké plány vyžadují velké akce, a tak jsem jako první běžec u nás požádal přes crowdfundingovou kampaň na serveru Hithit o pomoc fanoušky. Povedlo se.
Na Hithitu se vybrala podstatná část finančních prostředků, bez nichž bych to nezvládl. Zhruba stejný díl jsem získal od sponzorů, stejně tak jsem musel sáhnout do svých úspor. Jen pro představu, náklady na sezónu jsou vysoké, dosáhly 300 tisíc korun. Jsem nesmírně vděčný všem, kdo mi pomohli. Jejich podpora však pro mě byla i velkým závazkem.
Finanční prostředky nebyly určené pouze k úhradě cestovních nákladů na závody, ale v první řadě pro samotný trénink. Spolu s mou trenérkou Jarčou Grohovou jsme vymysleli plán tréninkových kempů především v zahraničí, abych si dostatečně navykl na náročný horský terén. Vždyť například trať pro vertikální kilometr v České republice vůbec nemáme.
Skyrunningové soustředění v Limone na Lago di Garda
Začal jsem desetidenním kempem v Itálii na Lago di Garda, přímo v dějišti finálového závodu Světové série. Pro skyrunning v březnu neexistuje lepšího místa. Těch deset dní mi dalo strašně moc. Všechny tréninky jsem odběhal se sparingem Milanem Janatou. Vzájemně jsme se dokázali vyhecovat k ještě lepším výkonům a udělat mnoho kvalitní tréninkové práce. Třetím do party byl Tomáš, který si odtrénoval své, a pak nám ještě stihl uvařit něco dobrého k jídlu. Počasí nám sice ne vždy přálo, i tak to ale bylo velice povedené soustředění.
Ani ne týden nato jsem odjel na Zadov, kam jsem byl pozván na reprezentační kemp běžců do vrchu (jak vypadal trénink jsme psali již dříve, pozn. red.). Tréninky například s Robertem Krupičkou, Petrem Pechkem a dalšími byly výživné a velmi kvalitní. Jen škoda, že na Zadově nestihl na cestách odtát sníh, na konci března, když už člověk šlape hodně do rychlosti, jsme se tak museli brodit. Na druhou stranu se říká: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti...
Tyto dva kempy mi daly skvělý vytrvalostní i rychlostní základ do celé sezóny, za březen jsem naběhal přes 650 kilometrů a nastoupal téměř 20 tisíc výškových metrů. Do toho všeho jsem musel po večerech poctivě pracovat na své diplomové práci.
Rychlost jsem si chtěl ověřit na českém mistrovství v půlmaratonu v Pardubicích, ale závod se mi vůbec nepovedl. Čas 1:09:59 byl velkým zklamáním. Věděl jsem, že mám na víc. Musel jsem to však hodit za hlavu, do prvního závodu Světové série už zbývaly jen necelé tři týdny. Díky skvělé možnosti strávit finální přípravu ve švýcarském Luganu, kterou mi nabídl Ondra, přispěvatel z Hithitu, jsem se mohl dát do kupy v nádherném horském prostředí.
Na první závod Světové skyrunningové série Transvulcania jsem tak odlétal v pohodě a moc jsem se těšil. Cílovou destinací byl ostrov La Palma na Kanárských ostrovech, úžasné místo, na kterém jsem strávil spolu s dalšími Čechy dva týdny. Ani jsem se nenadál a dva dny po příletu, v půl sedmé večer, jsem stál na startu vertikálního kilometru. Startovalo se intervalově, to mi sedí. A musím říct, že se mi od začátku běželo skvěle. Pocitově jsem tušil, že běžím na dobrý výsledek... Nakonec z toho bylo nečekané druhé místo. Hned bedna v závodě Světové série? No, pane jo, říkal jsem si.
Skyrunnner World Series, Závod Transvulcania Vertikální Kilometr na ostrově La Palma na Kanárských ostrovech
Skvělý pocit z Transvulcanie ještě umocnilo vítězství v závodě na 24 kilometrů o dva dny později, kde jsem za sebou nechal i vítěze vertikálu Kolumbijce Paduu a navíc zaběhl nový traťový rekord. Tomu se říká forma. Zbylých deset dní jsme na La Palmě trénovali a poznávali ostrov. Přirostl mi k srdci a už teď vím, že jsem na La Palmě nebyl naposled.
Několik dní po návratu jsem zkusil zařadit ještě silniční vložku, RunCzech Karlovarský půlmaraton. Moc se mi do toho po zkušenosti z Pardubic nechtělo, ale účast jsem slíbil a nechtěl jsem ji rušit. Magické slovo forma zafungovalo i nyní a já si spravil chuť, když jsem trať prolétl jako druhý z Čechů v čase 1:08:17.
Do dalšího závodu Světové série zbýval měsíc a půl. Kromě fyzických schopností byla důkladně prověřena také moje psychika. Na začátku června jsem se musel soustředit na nominační závod o mistrovství Evropy v běhu do vrchu. Při stále vzrůstající kvalitě našich vrchařů je to skutečný boj. S vypětím všech sil jsem si pro nominaci na šampionát do Itálie doběhl. Čtyři dny nato mě čekaly závěrečné státnice na vysoké škole, úspěšně jsem dobojoval i na téhle frontě. Z náročného dvojboje jsem se pak odjel vzpamatovat na hřebeny Krkonoš ke Zdendovi Křížovi a snažil se před dalším svěťákem ještě trochu potrénovat.
Poslední červnový pátek byl na programu další vertikální kilometr, tentokrát v Itálii ve středisku Santa Caterina nedalo Bormia. Při pohledu ze startu do cíle jsem věděl, že tady to taková sranda už nebude. Tisíc metrů se zde běží na 2,9 kilometru, ale slovo „běží“ je dosti nadsazené. Byl jsem rozhodnutý, že to zkusím bez holí. Bohužel to moc nešlo. Zhruba v půlce trati mi totálně odešla lýtka a pak už to bylo jedno velké trápení. Došel jsem na 21. místě. Nejlepší závodník bez holí byl šestnáctý. Dostal jsem tvrdou skyrunningovou lekci a z prvotních úspěchů jsem vystřízlivěl. Doma jsem okamžitě začal shánět vhodné hole na vertikál.
Skyrunner World Series, Santa Caterina Vertical Kilometer
Náladu jsem si ovšem spravil hned týden poté, protože jsme jako tým běžců do vrchu ve složení Ondřej Fejfar, Jan Janů, Robert Krupička a Tomáš Lichý získali v italském Arcu stříbrné medaile. Já jsem doběhl individuálně třináctý a jako třetí z našich. Mužské družstvo vrchařů získalo medaili po dlouhých třinácti letech. Běh do vrchu na rozdíl od skyrunningu nevede tak extrémním terénem a sedí spíše rychlostně založeným běžcům. Do Arca mě navíc přijela podpořit i moje rodina a já byl rád, že mohla vidět tento medailový závod na vlastní oči.
První polovina sezóny byla za mnou a dopadla velice úspěšně. Na zbývající část už jsem se mohl chystat více v klidu. Měl jsem dostatečně natrénováno, dokončil jsem školu a především mi sloužilo to nejdůležitější, zdraví. Tréninkově jsem toho za uplynulých šest měsíců zvládl nejvíc ve svém životě a tělo dokázalo zvládnout vysokou zátěž na jedničku. Zbytek sezóny už byl takřka výhradně skyrunnigový. Jak se mi v něm dařilo, se dočtete příště.
Ondřej FejfarJe mu 27 let, je reprezentantem České republiky ve skyrunningu a v běhu do vrchu. Pro letošek si zvolil nelehký cíl, absolvovat závody Světové skyrunningové série, kde se zaměřuje především na disciplínu vertikální kilometr. Potkat ho však můžete také na silnici, nejčastěji na půlmaratonské distanci. Největší úspěchy v roce 2016: 2. místo - týmy na ME v běhu do vrchu, Itálie 2. místo na Transvulcania Vertical Kilometr, Kanárské ostrovy 1. místo na Transvulcania 24 kilometrů, Kanárské ostrovy 9. místo na MS ve skyrunningu Vertical Kilometer 2. místo-Češi na RunCzech 1/2Maratonu Karlovy Vary |
