Je zhruba půl jedenácté večer, naprostá tma a s týmovým parťákem kdesi uprostřed australské buše používáme mohutné listy všudypřítomných gymea lillies (místní rostlina s liánovitými listy) jako záchytná lana. Po nich s peprnými výrazy šplháme neskutečně kolmým srázem směrem ke kontrole číslo 32. Zbývá nám hodina a půl do konce dvanáctihodinnového rogainingu, hlínu máme až v žaludku a už se nemůžeme dočkat pořádného jídla v cíli.
Dobrodružný sport
Ale hezky popořadě. Rogaining je vytrvalostní týmový sport kombinující prvky distančního a orientačního běhu. Dvou až pětičlenné týmy dostanou mapu, obvykle v měřítku 1:25 000, s množstvím zakreslených kontrolních bodů, jenž jsou v terénu označené oranžovo-bílými lampiony charakteristickými pro orientační běh. Závody jsou ohraničeny časem, od tří po 48 hodin, a je na každém týmu, aby si zvolil kolik kontrol a v jakém pořadí bude chtít oběhnout. Nutno podotknout, že většina jich bývá umístěna zcela mimo cesty. Najít je s ne úplně podrobnou mapou tak občas může být docela sranda. Zejména v případě závodů na 12 a více hodin, které se z půlky běží v noci.
O závodu |
Ačkoliv to může znít jako lehce obskurní záležitost, rogaining je v Česku relativně populární. Docela mě tedy zaujalo, jak velká je to záležitost i v Austrálii. Závody se ve většině australských států pořádají na měsíční bázi a pravidelně přilákají přes 400 dobrodružství chtivých účastníků. A ono také aby ne, rogaining totiž v sedmdesátých letech v Austrálii vzniknul a jméno dostal po svých zakladatelích, sourozencích Rodovi, Gail a Neilovi (RoGaiNe).
Plánování růžovou tužkou
Oproti vcelku udržovaným českým lesům je australská bush opravdu divoká příroda. Zejména v pobřežních oblastech, kde to v lesích díky přímořské vláze vypadá jako v pralese. Tradiční eukalypty se tu mísí s bujnou zelenou vegetací, a to vše značně zpomaluje pohyb mimo cesty. A přesně v takovém terénu jsem v rámci přípravy na svoji první trailovou stovku s parťákem Bartem běžel dvanáctihodinnový rogaining. Ani jeden jsme s podobně dlouhým závodem zkušenost ještě neměli.
Při prvním pohledu na mapu nám přišlo, že 12 hodin by nám mělo stačit, abychom závod „vyčistili“. Tedy posbírali všechny kontroly. Trasu jsme rozdělili na dva celky. Delší a kopcovitější severní část do setmění, pak rychlá zastávka na občerstvovací stanici na doplnění vody a zbytek za tmy. Kolem a kolem zhruba 60 kilometrů v kopcích.
Neprostupná buš
Že to nebude tak jednoduché, nám došlo hned po prvním seběhnutí z cesty, když jsme se pět minut hrabali v hustém podrostu a strmých terénních zářezech. Přitom to byl centimetr na mapě, který se zdál jako lehce průběžný a rovinatý les. Aha, silně generalizovaná mapa. Oproti podrobným orienťáckým mapám tahle mapa místy působila spíše jako špatně vybarvená omalovánka. To samé platilo o umístění kontrol.
Přesto se však první půlka závodu nesla ve veskrze pozitivním duchu, hezky nám to odsýpalo, příroda byla krásná, divoká. Dva kilometry dlouhý, sotva sto metrů široký hřbet lemovaný skalními srázy s úžasnými panoramatickými výhledy člověku tak trochu připomněl, proč tohle vlastně děláme. A to i když jsme v zápětí museli tím srázem po zadku sjet 250 výškových metrů dolů pro kontrolu a následně se stejnou cestou vyškrábat zpět nahoru.
Houstone, máme problém
První menší zádrhel nastal, když jsme společně s několika dalšími týmy strávili přes patnáct minut hledáním občerstvovací kontroly, která byla špatně umístěná. O něco větší problém ale byl, když jsem po západu slunce zjistil, že mi nesvítí čelovka. Měl jsem půjčenou pořádnou od kamaráda, byla nabitá, několikrát vyzkoušená. Ale najednou prostě nesvítila. Po chvilce nadávání jsem rezignovaně vytáhl záložní světlušku, která sotva dosvítila na mapu, obalil nervy půlkou čokolády a začal se dál prodírat hustým podrostem.
Mírný propad morálu navíc podtrhla hned následující vysoce bodovaná kontrola, kterou jsme jaksi nenašli. Nutno dodat, že ji nenašla ani většina ostatních týmů běžících ze stejného směru jako my. Všichni skončili v tom samém údolí a zoufale hledali kontrolu v korytu potoka, který ani nebyl na mapě, asi dvě stě metrů od toho správného potoka. Po tom, co jsme hledání nadobro vzdali, jsem si dal ještě jeden prima zážitek. Ve chvíli, kdy jsem lezl po menším skalním srázu, jsem nahmatal něco měkkého. A to něco na mě vzápětí začalo vřískat jako pavián. V té tmě jsem totiž rukou šáhl do hnízda lyrebird, australské obdoby našeho bažanta. Jen silou vyšší moci jsem si nenadělal do kalhot a z toho srázu neslítnul.
Změna plánů
Kombinace nefungující čelovky a zvorání hned první kontroly ve tmě nás vedla k přehodnocení plánů. Nemilosrdně jsme vyškrtali několik kontrol daleko od cest. Já svoji světlušku zapínal jen při hledání kontrol, jinak jsem využíval parťákova světla. A po chvíli jsme se zase jakž takž dostali do rytmu.
Tedy až do chvíle, kdy jsme nenašli další kontrolu. Strašně frustrující. Lehce utěšující bylo zjištění v cíli, že byla špatně umístněná. Hned na to ale bylo ještě veseleji. To když jsme na mapě přehlédli, v už tak docela strmém kopci, dvě na sebe zcela nalepené vrstevnice, ekvivalent dvaceti výškových metrů. Tisková chyba to nebyla, z ničeho nic jsme šplhali snad úplně kolmo nahoru, okolní vegetace jsme používali jako záchytných lan.
V té chvíli jsme se jen těžko ubránili vzpomínce na nehodu našeho kamaráda, který při nedávném mistrovství světa v rogainingu poblíž Alice Springs útočil na svůj třetí titul. Tedy jen do té doby, než se z podobného srázu zřítil, přičemž si na sebe strhnul šutr velký jako mikrovlnka. S velkou dávkou štěstí vyvázl „jen“ s několika zlomenými obratli a žebry, naštěstí bez trvalých následků.
Obžerství v cíli
Zbytek závodu už jsme nějak doklepali a zakončili téměř sprintovým finišem, díky kterému jsme se s dvacetivteřinovou rezervou vešli do dvanáctihodinového limitu. Sranda, jak to občas vyjde. A pak následovalo to, na co jsme se oněch 12 hodin těšili. Dortíky. Klobásy. Cola. Chilli con carne. Pivo. Chipsy. Asi nikdy jsem se takhle v jednu ráno nepřejedl. A třešničkou bylo lehce nečekané třetí místo. Od prvního nás dělily ty dvě kontroly, které jsme nenašli.
Během závodu nás sice potkalo pár menších i větších krizí, ale to už k podobným závodům prostě patří. 53 kilometrů a tři tisíce nastoupaných výškových metrů byl solidní zápis do tréninkového deníku. A dobrodružství to místy bylo taky slušný. Pokud by vás lákalo něco podobného, podívejte se na stránky české asociace rogainingu, a vzhůru do toho!
Ondřej PavlůBěhá odmala. Odkojen na dráze, dorostl v lese při orientačním běhu a v Austrálii ho začaly bavit delší trailové vzdálenosti. Momentálně se připravuje na svoji první stovku. Pracuje v Sydney jako manažer digitálního marketingu. |
