Nejen během živ je člověk. Všude slýcháme „závod jsem si chtěl hlavně užít“, „cílový čas není důležitý, hlavně že doběhnu“ a tak podobně. Takže když jsem před zhruba dvěma lety objevil informace o závodě s košatým názvem „Z pivováru do pivováru aneb Svatováclavský pochodoběh o pohár pivovarských květoborců“, nemohl jsem odolat.
Podle propozic je to adrenalinový orientační pivní pochodoběh. Soutěží se v družstvech a každé musí během stanovené trasy vypít štěně piva. Ano, čtete dobře: 30 piv na družstvo. Jenže tady nejste na Vltava Runu, přátelé, kde tým tvoří 12 lidí, zde jsou to pouze dva chlapi či chlap a dvě ženy nebo čtyři ženy. Nikdo jiný.
Pořadatelé každý rok v okolí Kostelce nad Černými lesy vytyčí trasu v délce půlmaratonu pro hobíky a maratonu pro opravdové květoborce. Zapomněl jsem na jednu drobnost - sud piva si nese každý tým na zádech v batohu. Ještě doplním důležité citace z pravidel: „Poslední ročníky nám ukázaly, že je třeba sankcionovat vomitus (zvracení) při dopíjení piva v pivovaru jakožto posledním stanovišti. Tým každého, komu tady vypadne něco z obličeje, bude pokutován pěti minutami navíc. Doporučujeme si neplánovat nijaká zásadní rozhodnutí ani práci na den nebo raději dva dny následující.“
Volám kamarádovi Radkovi, domlouváme podrobnosti. Podáváme přihlášku! Závod s tak šíleným názvem jsem si nemohl zapamatovat, proto jsem ho v hlavě překřtil na „Ultra-Trail du Va-Bank“. Buď a nebo...
V pátek večer před závodem přijíždíme na kolech do Kostelce nad Černými lesy. Ubytujeme se co nejblíž startu. Jde se na obhlídku. V pivovaru, kde se ráno začíná, je zatím klid. Dozvídám se, že i Radkovi kamarádi Jirka a Ondra složili jeden chlapský tým. Fajn, budeme čtyři, aspoň bude víc legrace. Nejsme úplně parta pro scrabble na pokoji, a tak v pivovaru provádíme klasický předzávodní strečink v podobě uzených žeber, nakládaných hermelínů, škvarkové pomazánky a tak dále, k tomu samozřejmě tři až pět piv na osobu, podle individuálního tréninkového plánu.
Sobota 6:30 ráno: prezentace. Překvapuje mě, že hodně účastníků to bere dost sportovně - elasťáky, kompresní podkolenky a tak. Pro celkem 82 týmů je připravená řádně mastná a slaná gulášovka s chlebem a sádlo. „Nymburk, nebo Primátor?“, ptají se organizátoři „Nymburk!“ dostáváme poslední sud postřižinské jedenáctky, kluci ze spřáteleného týmu mají pak jedenáctku Primátor. Ještě mapu na cestu, trička a pokyny: „Při vyzvednutí pípy začíná běžet čas. Můžete hned narazit a pít, potom pípu zase vraťte, abychom ji půjčili dalším týmům.“ Start a cíl je v pivovaru, kromě toho nás po cestě čekají celkem tři občerstvovačky, kde budou pípy půjčovat.
7:35: narážíme. Po polívce má každý chuť na jedno, i když to tak ještě před chvílí vůbec nevypadalo. Začíná pěkný podzimní den, nálada je dobrá, někde až moc. Zjišťujeme, že okolo jsou týmy jako Řeznická galanterie, Vylitý vokurky, Samice z blázince, prostě reprezentace, jestli mi rozumíte. Nikdo z týmů to nehodlá přepálit (myslím ten pochodoběh), opravdoví pivoběžci už jsou stejně fuč. Vypijeme pár mlíčňáků a šnytů a vyrážíme taky do boje s tratí.
9:30: Kostelec, který konečně opouštíme, se právě probouzí. Jirka rozbíjí půllitr, nevadí. Krosna se sudem náhle těžkne, hlavně při představě, že do první občerstvovačky máme zatraceně daleko. Z naší čtveřice jsem jediný, kdo alespoň chvilkama popoběhne. Přestože pijeme po cestě jen vodu, je veselo. Po pěti kilometrech nás začíná znervózňovat, že piva máme moře, ale pípu žádnou.
11:30, asi devátý kilometr: první občerstvovačka. Pracovně jsem ji pojmenoval „seznamka“. Už z dáli v lese je slyšet nadšení závodníků, že si můžou dát konečně zase pivo. První slovo snad všech je: „Pípu!“ Z každého běžeckého závodu vím, že na občerstvovačce se člověk vždycky zdrží jen krátce. Obvykle nemá čas ani na to prohodit pár slov s obsluhou. Tohle negativum občerstvovaček má tenhle závod zmáknutý na jedničku. Tady totiž na každé zastávce závod znovu a znovu začíná. S obsluhou jste tu v družném rozhovoru, ani nevíte jak. A čas? Všem přece měří stejně: „Ať jsi Keňan, nebo pijan.“ Rozbalujeme vlastní proviant: klobásky, uzený, špek, okurky, feferonky. Postupně získáváme další a další bezejmenné kamarády. Pivo teče proudem, začíná se zpívat, tleská se nově příchozím.
12:25: Po necelé hodině opouštíme občerstvovačku a následuje nejhezčí pasáž cesty (teda alespoň pro mě). S partou několika dalších týmů utíká cesta do Jevan jedna radost. Zase se zpívá. Z našeho repertoáru vytahujeme písničku Cysta od Rudy z Ostravy „Proto teď lítáááám v chlastu“, která hned zabírá (není divu) v žebříčku popularity horní příčku.
Míjíme závodníka nápadně připomínajícího řeckého matematika: „Hele, nejseš Pythagoras? Ty vypadáš úplně jako Pythagoras“. A už to jede: „Jak se máte v Řecku? Jaká byla letošní úroda oliv? Řekni nám ňákou chytrou větu.“ Pythágoras revival je už trochu unaven, přesto nás učí bojový pokřik: „Jééééébany, Jebany go home.“ Se sloganem na rtech míříme do Jevan (nebo do Jeban?).
Tady přichází krize. Ondra usnul cestou na záchod a my dobrou půlhodinku čekáme. Co je ale horší, hospoda Na Statku v Jevanech přitahuje žíznivé závodníky jako vodu odtoková roura plné vany, když z ní vytáhnete špunt. Radek hlasuje pro „jedno dvě nesoutěžní piva“. Jsem proti. Sbírám poslední morální síly a přemlouvám ho k ústupu. Povedlo se. Ondra se vzbudil, jde se dál...
14:20, asi čtrnáctý kilometr: druhá občerstvovačka. Hlahol je slyšet už pod krpálem, který je těsně před občerstvením. Tuhle občerstvovačku bych nazval „filozofická“. Nejen proto, že jsme cestou potkali toho Řeka. Hlavně proto, že po zhruba deseti kusech, který má každý v sobě, začínáme filozofovat o chuti a pitelnosti.
„My to sice pijem, ale už to trochu dře.“ Tak by se dala vystihnout zpráva pro budoucí generace. Zase debužírujeme, dochází voda, ale nikoho to nevzrušuje. V dáli štěkají psi, závodníci jim odpovídají vytím na měsíc. Ondra zase usíná. Drmolí něco o tom, že nás pak dožene. V závodě ho vidíme naposled. Teď už je to jen na Jirkovi. Náš tým pořád drží...
16:40, asi dvacátý kilometr: třetí občerstvovačka. Prý jsou tu krásné výhledy, ale to nás momentálně nezajímá. Pracovní název je „Waterloo“. Chmeloví bojovníci jsou poházeni po louce. Hluk z minulé občerstvovačky těžce kontrastuje s komorním poleháváním a funěním. Pivo vypadá jako čaj, taky je tak teplé. „Je to močka,“ konstatuji asi pětkrát za sebou, mozek jede na volnoběh. Spíš ho cedíme mezi zuby, než abychom pili. Když jsem běžel svůj první dlouhý trail, naučil jsem se i trochu té běžecké hantýrky. „Zkusím ho docvaknout“ je, určitě to znáte, synonymum pro doběhnutí soupeře před vámi. No a vidíte, jak se to teď na občerstvovačce hodí, když civíte na plný půllitr.
Někdy mezi 16:50 - 17:30: Došlo pivo! Dokázali jsme to! Ten okamžik nás vrhá do euforie. Máváme prázdným sudem nad hlavou, jak kdybychom vyhráli Nagano. Drobně nám při tom nedochází, že už nemáme ani pivo, ale ani vodu - a do konce je to ještě pět kilometrů. Cesta do cíle je trochu v mlze. Ztrácím Radka, jde nějak rychle. Jdu s Jirkou víceméně mlčky, padá tma a nasazujeme čelovky. Těsně před Kostelcem mám nutkání zavolat babičce, která bydlí právě v Kostelci, a podělit se o zážitek. Prý to byl její nejveselejší telefon za posledních několik let.
19:53: To je čas cíle, který zaznamenávají organizátoři u našeho týmu. Radek vrátil sud, dokončili jsme závod! Jirka taky dopil (jak a kdy, proboha?). Nálada zase graduje, zvlášť, když v pivovarské hospodě potkáváme živého a zdravého Ondru. Možná vám to přijde už trochu přes čáru, ale objednáváme si pořádně vychlazenou desítku a tatarák jako pozávodní výklus. Jdu spát, Radek a vlastně celá hospoda ve výklusu dál pokračuje.
Neděle, 11:00: vyhlášení výsledků. Závodníky od ostatních hostů bezpečně poznáte podle zmačkaných ksichtů. Dobrá nálada převažuje. Podařilo se nám dokončit na 17. místě ze 48 týmů krátké tratě, a to za 12 hodin 18 minut bez penalizace. Jirka a Ondra dokončili na 22. místě za 12:36, taky bez penalizace.
Parametry tratě byly 25,5 kilometrů; 500 metrů pozitivní převýšení. První místo obsadil tým Borci ze Šanghaje (dva chlapi), který trať zvládl za 7:39. Dlouhá trať byla 40,3 kilometru s pozitivním převýšením 900 metrů. Zde zvítězil tým Tak jsme první no a co...(chlap a dvě ženy) za 6:49. Klobouk dolů, to už chce fakt trochu tréninku. Tak za rok znovu a dej Bůh štěstí!
Vyberte si jeden ze závodů, kde hraje důležitou roli pivo |
