Pochodoběh 2017 aneb o pohár pivovarských Květoborců
Pot začíná téct po tváři, svaly zabírají, a jako je tomu skoro po každé, začínám si říkat, že už na to příště prdím. Mohl jsi ještě spát nebo ležet u televize a hltat ty manipulační blbosti, které si nechává 90 % populace dobrovolne tlačit do hlavy, ale ne. Zase jsem někde v lese, mám na nohou běžecké botky, a aby toho nebylo málo, tak na zádech 15litrový sud piva, který na střídačku neseme s neméně blaznivým kamarádem jako já Markem.
V sobotu kolem 6:00 přijíždím s Markem do Kostelce nad Černými lesy, kde se koná Pochodoběh. Oč tu běží? Do dvojice nafasujeme 30 piv na záda a našim cílem je uběhnout maraton, během kterého ty piva musíme vypít. Jako správní závodníci někteří tělem, někteří duší, se snažíme vymyslet strategii pochodoběhu, kde vycházíme z výsledků minulých ročníku. Na konec vítězí heslo: běžet co nejrychleji, pít co nejrychleji a nikde se nezdržovat. Nic složitého, ale po přesunu z pivovaru, kde probíhá registrace, do neznámeho místa startu a po nafasování pípy zjištújeme, že do půllitru teče jen pěna. No co, mlíko taky dobrý, snad se to časem srovná, po třech pěnových půlitrech se neždržujeme a vyrážíme na trať.
Po pár kilometrech zjištujeme, že tak malý soudek, který vypadá romanticky někde na zahradě v pergole, je na zádech zatraceně těžký. Nohy se boří do hlíny, ramena se ohýbají až k zemi, ale my se nedáme, cíl je jasný: doběhnout zdravý do cíle a dát si za odměnu pivo. Po chvíli zjištujeme, že se bez telefonu a GPS neobejdeme. Papírová mapa, kterou jsme dostali, je sice hezká, to samé se ale nedá říci o orientaci v ní. Mapy v mobilu to jistí a tak dobíháme k prvnímu kontrolnímu bodu. Děláme si selfie na důkaz, že nepodvádíme a pokračujeme dál.
Ranní chlad a podzimní sychravo vystřídalo sluníčko a poslední záchvěvy léta. Přibíháme na první živou kontrolu, kde dostáváme pípu a snažíme se odlehčit zádům, když se snažíme přemístit pivo ze sudu do žaludku, přitom se dáváme do řeči s ostatními pochodujícími a udržujeme kolektivní příjemnou náladu plnou pohody. Několik pěnových pulitrů vystřídá houska se šunkou a jdeme dál. Žaludek plný, obsah se tlačí zpět nahoru, ale sud je stále těžký, možná i víc než na začátku. Cestou se dáváme do řeči se skupinkou, kterou jsme doběhli a po několika kilometrech zjišťujeme, že jsme zakufrovali a nejdeme po naší dlouhé trase, ale po krátké variantě, což znamená vrátit se a zajít si nějakej ten metr navíc.
No co, nejde o nic, říkáme si, a za veselé nálady napravujeme chybu a pokračujeme dál. Zjištujeme, že s orientací nemáme problémy jen my, ale je to problém většiny, co potkáváme. Fotíme další bod, který dokazuje, že poctivě obcházíme trasu. Před druhou pijáckou kontrolou trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme, co hledáme, narážíme pípu a čepujeme.Teď už tomu říkám, že Marek netočí pivo ale zmrzlinu. Tlačíme s pěnovým nektarem do žaludku další housku, kterou zazdím ještě gelem. Začínáme se trochu obávat naší konzumace. Před námi uz jenom jedna picí kontrola a pak cíl. Musíme s tím hnout. Nikdo jiný to za nás nevypije a vypít se to musí. Rozběhneme to a pálíme dál, běží se skvěle, soudek možná o něco lehčí, ale stejně ho proklínám při každém střídání. Je teplo, s alkoholovou kombinací se mi začíná běžet s každým kilometrem hůř a hůř. Fotíme se na další kontrole a míříme na poslední picí. Vaří mi hlava, Marka bolí noha u kolene. Dostáváme se na poslední kontrolu, kde si říkáme, že musíme s tím pivem hnout, abychom doběhli do cíle s prázdným nebo alespoň s co nejmenším množstvím.
Sedím opřený o strom, Marek naráží sud. Ačkoli kamarády se svými problémy neotravuji, Marek asi vidí že není něco v pořádku. Strašně mě bolí hlava, to věčné bloudění mě taky přestalo bavit a aby toho nebylo málo, tak v sudu je snad půlka a předbíhá nás člověk s dvěma holkama, co hulí cigaro za cigárem jako Dukovany a snad není ani upocenej. Marek se o mě stará, kupuje klobásy, což je snad jediná věc, která se dala na stanovištích po celou dobu závodu sehnat. Cpe do mě jídlo, vodu a dělá mi stín. Díky tomuto včasnému zásahu mého spolubojovníka chytám druhý dech posíláme pár piv a dáváme se na cestu. Pivo pění už jen tak 1:1, ale za to už je teplé jako čůránky. Pokračujeme, jedna fotokontrola a pak cíl. To dáme.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
Rozběhli jsme to pěkně, ale zanedlouho zjištujěme, že další kufr. Super taková školácká chyba. V ruce GPS a stejně záběh cca 4 kilometry. Držíme nervy a dobrou náladu. Kufr se ztracením drahocených sil opravujeme, fotíme kontrolu a mastíme do cíle.Předbíháme pár týmů z krátké trasy a už se blížíme do Kostelce. V dáli je vidět komín pivovaru. Pobízím Marka, batoh se sudem už nestřídáme a snažíme se naplno završit náš podnik. Za příjemného povzbuzujícího potlesku vbíháme na nádvoří, kde v euforii sháním pípu, z batohu letí bundy vesty a narážíme.
Jedno pivo Marek, druhé exuji, hned točím třetí, zase exuji, po čtvrté teče zmrzlina, připojuji pumpičku, tlačím vzduch, beru za kohout a uz je to hotové... Odevzdáváme prázdný sud v čase 10hodin 6 minut.Dobrá práce, s radostí se přesouváme do pivovarské hospody, kde si objednáváme pivo. Připijíme na zdravý a dobrý výkon. Jsme důkazem toho, že to děláme pro to, že nás to baví, nehádáme se a snažíme si užít každé minuty našeho života. Ještě několik oslavujících půllitrů a pod rouškou noci hledáme kousek plácku na přespání, rozkládáme karimatky a spacáky a už pod hvězdnou oblohou usínáme.
Podzimní, ale krásné sluneční ráno za křiku kohoutů nás vítá do nového dne, snídaně od vietnamce na pankáče na lavičce na náměstí a přesun zpět do pivovaru na vyhlášení. Nejdřív se vyhlašuje dětská trasa 21 km, kde nás překvapuje učast asi 80 týmů, pak vyhlášení naší dospělácké kde bylo týmů v porovnání jen 30. Tým Kucí vopálený Marek a Jarda s časem 10 hodin 6 minut se umisťují na 10. místě..
Díky Markovi za další super zážitek a budeme se těšit na další.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
