Na první pohled to byl krásný letní den, kdy jsme my, redaktorky OnaDnes.cz, měly prodat v desetikilometrovém běhu centrem Prahy to, na co jsme se od června připravovaly. Jenže to by nesměly teploty vyšplhat tak vysoko, na sluníčku bylo hodně nad třicítkou.
Vedro se nakonec ukázalo jako největší "zabiják".
Fakta o běhuVítěz závodu: Nejrychlejší žena: Počet běžců na startu: Do cíle doběhlo: |
Projevilo se to po pár kilometrech po startu, který byl ve Žlutých lázních. První dva tisíce metrů jsem zvládla ještě ve velmi slušném tempu a stopky mi ukazovaly 11 minut. Jenže pak se na mém těle začaly víc a víc projevovat žhnoucí sluneční paprsky.
První krize na třetím kilometru
Okolo třetího kilometru, kdy zavedla trasa nekonečný proud více než pěti tisíc běžců na náplavku u Mánesa, mi začaly tuhnout nohy. Uvědomila jsem si, že největším nepřítelem bude právě vedro. Přinutilo mě zpomalit. Ale to horší mě mělo ještě potkat.
Na čtvrtém kilometru před Staroměstským náměstím jsem cítila, jak moc bych se potřebovala osvěžit, vedro se stávalo nesnesitelným. Také jsem spatřila první běžkyni, která vyčerpaná seděla na obrubníku a dál už nemohla.
V hlavě se mi v tu chvíli poprvé zjevila myšlenka, že bych si měla taky trochu ulevit a chvilku si odpočinout chůzí jako mnozí spoluzávodníci okolo. V tu chvíli jsem to ještě překonala a upnula se k tomu, že na pátém kilometru je občerstvovací stanice.
Na startu nám ještě bylo hej. První krize přišla už na třetím kilometru. Bylo jasné, že vedro bude naším nepřítelem.
Vedro na náplavce bralo síly všem. Některé běžce to zahnalo do Vltavy.
Přemohla jsem se a ve zvolněném tempu proběhla Staroměstské náměstí. Okolo byly štrúdly diváků, stejně jako po celé trase. "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, holky!" volala jedna starší paní. Běh se v tu chvíli proměnil spíše v boj o to, abych se jakkoli dostala do cíle. Na naplánovaný čas pod hodinu už jsem nemyslela. Hlavně to přežít.
Prosím, vodu!
Dočkala jsem se občerstvení Na Příkopě, ale doušek vody jsem si musela doslova vybojovat. U stolků se tísnili běžci, natahovali ruce s prázdnými kelímky a organizátoři do nich čepovali vodu. Dopřála jsem si pár loků a zbytek vody si vylila na hlavu. V tom vedru toho ale bylo tak málo! Proklínala jsem se, že jsem si pití nevzala s sebou.
Když jsem dorazila na Můstek a spatřila diváka s lahví vody v ruce, nezbylo mi nic jiného, než ho požádat, aby mi ji dal. Tón mého hlasu byl takový, že mu vlastně ani nezbylo nic jiného. A tímto panu neznámému děkuji za záchranu. S lahví v ruce jsem pak absolvovala zbytek běhu. Co chvíli jsem se napila nebo si trochou vody spláchla rozpálenou hlavu.
V polovině závodu mě zachytil fotograf, to už jsem se těšila na občerstvovačku.
Do toho, mami, do toho!
Pak přišel největší dopink: ve Vodičkově ulici, okolo šestého kilometru, jsem spatřila fandící dceru s dědou. Přišli mě povzbudit. To se jim povedlo, nakoplo mě to. Plácla jsem si s Adélkou a říkala si, že už to není tak daleko, že to určitě dám.
Elán mi ovšem moc dlouho nevydržel. Vyprchal ze mě jako další litry potu. Na sedmém kilometru už jsem to nevydržela a z běhu přešla do rychlé chůze. Potřebovala jsem si aspoň na chvíli dáchnout. Vedro bylo příšerné! Rozpálené chodníky, domy jen místy vrhaly spásný stín. Jenže s přibývajícími kilometry už ani ve stínu nebylo lépe.
Trasa se znovu vrátila na nábřeží k Mánesu a vracela se zpět ke Žlutým lázním. Znovu jsem dusala po rozpálené náplavce. Dolů, do mírného klesání to ještě šlo, ovšem výklus nahoru, byť relativně krátký, byl pekelný. Tady slunce pražilo neskutečně. Viděla jsem jednoho běžce, jak vlezl do Vltavy, aby se zchladil.
Nekonečný cíl
Na skále nad Vyšehradským tunelem visela cedule 8,6 km. Do cíle zbývalo už jen 1,4 kilometru. Když jsem tudy dopoledne jela ke startu, říkala jsem si, že tady zrychlím, abych si vylepšila čas. Ukázalo se to jako neuskutečnitelné přání. Tělo už nebylo schopné zrychlit.
Poslední kilometr do cíle byl nekonečný. Marně jsem stále vyhlížela cíl a v jednu chvíli mě napadlo, jestli ho pořadatelé snad neposunuli dál. Navíc začalo přibývat běžců, kteří už nápor slunečních paprsků nevydrželi a zkolabovali. Leželi podél silnice ve stínu, u nich ošetřovatelé. Sanitky co chvíli někoho odvezly do nemocnice víc (více čtěte zde).
Dokázala jsem to
Ale nakonec jsem se přece jen dočkala! Spatřila jsem cíl a posledních sto metrů zrychlila frekvenci a pak už jen zvedla štěstím ruce a něco nadšeného vykřikla. Zvládla jsem to! V těle se mi rozlil pocit úlevy, že už nemusím dál běžet, že se můžu zastavit a odpočívat.
Takto mě těsně před cílem zachytila čtenářka Dita Jásková, která mi fotografii zaslala do redakce. Je vidět, že už jsem cíl opravdu potřebovala...
Sice jsem trasu uběhla za hodinu a osm minut, hluboko pod svůj plán, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Jak jsem záhy zjistila, nebyla jsem v tom sama. "Je to poprvé, co jsem běžel deset kilometrů nad jednu hodinu," řekl mi v cíli švagr Petr, který je pravidelným účastníkem masových běhů. I jemu vedro nedovolilo lepší čas. "Dneska to bylo opravdu maso," svěřil se.
Když jsem pak pátrala, jak běh zvládly mé kolegyně z OnaDnes.cz, zjistila jsem, že pro Johanu a Lucku se nakonec vedro stalo nepřekonatelnou překážkou a závod nedokončily. Další kolegyně Pavla doběhla zhruba osm minut po mně, Bára za dalších deset minut. Je ovšem pravdou, že já jsem měla naběháno přece jen víc kilometrů, s během jsem začala dříve než před třemi měsíci.
Když jsem pak přišla domů a postavila se na váhu, příjemný pocit z uběhnuté desítky v náročných podmínkách se ještě znásobil. Ztratila jsem jeden a půl kilogramu, i když vím, že je to jen dočasné...
Jak viděly běh kolegyněPavla: Holky, znáte to, když občas přemlouváte přírodu, aby aspoň den počkala. Universum mě nevyslyšelo ani s druhou prosbou: aby nebylo moc vedro. Bylo nakonec obojí a snad kromě dvou ministínů vedla trať po přímém slunci. Už od startu bylo jasné, že to bude BOJ. Vyrážela jsem s tím, že nevadí, když nepoběžím, ale pokusím se do cíle aspoň dojít. Rozpálená náplavka u Vltavy byla nejhorší, pak už jsem se posouvala více méně indiánským během, žádný spěch. To byla ostatně jediná šance - pozor, teď přijde rým - jak neskončit na koronárce. HURÁÁÁ, máme to za sebou a příště jdu běhat jen s kámoškou a do lesa. Bára: Jsem na sebe hrdá, že jsem těch 10 kilometrů zvládla! Běhat jsem začala před pár měsíci a takový závod jsem znala jen z televize. Chtěla jsem především uběhnout celou trasu a jako druhý cíl jsem si dala doběhnout do hodiny a půl a mám radost, že se mi to povedlo. Vedro bylo neskutečné a běh po náplavce na přímém slunci a po těch ukrutných kostkách byl očistec, ale trasa městem to spravila a pak už se zase zpátky blížil cíl, takže suma sumárum jsem se svým výkonem spokojená. Běhat nepřestanu ani po závodu, ale nejspíš se zase vrátím k mým večerním pěti kilometrům. Johana: Závod mi jen potvrdil to, co jsem si myslela - že tyhle masové akce opravdu nejsou nic pro mě. V tak ukrutném horku jsem navíc nikdy neběhala a taky už nikdy nebudu. Takže příště zase jen já, můj MP3 přehrávač a příjemné podvečerní klima. Lucie: Tříměsíční trénink v klimatizované posilovně pohřbilo sobotní počasí. Slunce pražilo, nikde žádný stín a především žádná voda, zřejmě naivně jsem totiž očekávala, že ji v třicetistupňovém vedru budou rozdávat podél trati. V necelé polovině závodu se mi z horka podlomily nohy a zachránila mě až dobíhající kolegyně Johanka, která si vodu prozíravě nesla s sebou, dala mi napít a odvedla do stínu. |
