Moje první půlka půlky, jak hezky nazvala Zuzi, byla plná dojmů a zážitků. Sledovala jsem, respektive mi bylo sdělováno, jaké budeme mít počasí a jak se to vyvíjí.
Odvoz do Varů jsem měla zajištěný, sbaleno bylo taky rychle. V klidu se vyrazilo a cesta byla bez problémů. V Praze jsem nabrali dceru, která se mnou běžela štafetu, s přítelem. Náladu nám nezkazil ani prudký liják. Naši muži měli v plánu sjet 25 km na Ohři, zatímco my poběžíme.
Čas se neúprosně blížil. S děvčaty jsme se pozdravily, popovídaly o tom co je nového a jak se cítíme, ještě pár rad od Miloše, a pak převlíknout, rozcvičit a na start.
A je to tady, vybíháme a běžíme. Trasa po kolonádě a celými Vary je krásná a po organizační stránce dokonale připravená a už jsem za sebou měla první kilometr, pak pět a byla tu sedmička, najednou jsem začala mít problém s dechem, pár kroků jsem šla a tu mi s krásným úsměvem někdo klepe po rameni. Ona to Anička. Povzbudila mě se slovy, že je tu ona, ať běžím. Hm, to by člověk nevěřil, co zmůže pár slov. A to už ladně utíkala dál.
Rozdýchala jsem to a na desítce jsem svůj štafetový kolík předala dál. Teď už jsem si mohla vychutnat závod i jako divák. Vnímala jsem běžce kolem sebe a mohutně je povzbuzovala. Pomalu jsem došla do cíle a za chvíli náš společný půlmaraton skončil.
Byla tu radost, my to uběhly a měly to za sebou.
Anni ještě jednou díky.
