Dokáže přimět zapracovat na své tělesné schránce i lidi, kteří mají ke cvičení přirozený odpor. Klíč je jednoduchý, musí si trénink užít a vnímat ho jako relax, nevšímat si času ani okolí kolem sebe.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma |
„Přesně to je fáze, které se říká přítomný okamžik nebo také flow. Takoví ti super ezo lidé tomu říkají, že jsou v jakési energii. Víceméně je to ale totéž, jako když si dítě hraje s hračkou a vůbec neslyší, když na něj mluvíte a říkáte mu, že už je potřeba jít domů. Má zkrátka vypnuté ostatní senzory a smysly a všechnu svou energii soustředí do hry,“ vysvětluje osmadvacetiletý trenér Radek Laci.
Podle něj v průběhu let a vlivem okolí tuto přirozenou hravost člověk ztrácí. Proto rád volí kreativní cviky, díky kterým si jeho klienti mnohdy ani neuvědomí, že vlastně cvičí, ačkoli jsou přitom na plnohodnotném tréninku.
Takovému cíli ale předchází několik kroků. Aby mohl vůbec sestavit smysluplný tréninkový plán, svého klienta si nejprve zpravidla takzvaně načte. „Snažím se vnímat daného člověka podle řeči těla, jeho mimiky, haptiky, podle intonace hlasu. Zaměřuji se na prvky, které jsou jak fyziologické, tak i sociologické a psychologické. Z toho všeho a také z odpovědí na mé dotazy si vytvářím takový koktejl, na základě kterého si stanovím hypotézu. Teprve pak mohu pracovat dál a vytvořit tréninkový plán,“ vysvětluje Laci.
Taková praxe není u fitness trenérů rozhodně běžná, ale jak sám přiznává, ve výsledku mu důkladnější nastudování klienta až o osmdesát procent usnadní další práci. Největší úkol je pro něj zjistit, v jakých rovinách s člověkem pracovat. Zda čistě na fyziologické úrovni nebo také na mentální.
Sám Radek Laci rád trénuje stojky. Je to pro něj královský cvik. „Když jdu do pozice stojky, hledám rovnováhu ve svém těle a při tom si představuju, jak hledám balanc i ve svém životě. Tahle představa mi pomáhá,“ líčí. Otevřeně přiznává, že hledání životní rovnováhy je proces, který u něj stále pokračuje.
Kluk z děcáku
Má za sebou komplikované dětství, které strávil nejprve v kojeneckém ústavu a poté v dětském domově. Ačkoli se po několika letech dostal do rodinného prostředí pěstounské péče, z této etapy mu přibyly jenom další šrámy na duši. Na vlastní žádost se tak po čase raději vrátil zpět do dětského domova. Svou matku nikdy osobně nepoznal a dnes necítí potřebu na tom něco měnit.
„Nejdůležitější pro mě bylo přijetí sama sebe. Bylo těžké přijmout, že jsem na světě sám, že mi nikdo jiný nepomůže a že na sobě musím makat dvakrát tolik než lidé od rodin, protože nemám žádné zázemí. Všechny tyhle reálné věci musíte buď přijmout, nebo je změnit,“ říká Laci.
A to se mu podařilo. Úspěšně vystudoval vysokou školu a ve svém oboru je vyhledávanou osobností i mezi klienty z kategorie známých osobností.
Schopnost pracovat s emocemi nejen svých klientů, ale i s těmi svými si přitom musel pracně získávat. Když vzpomíná na dětství, vidí sám sebe zpětně jako prázdné deprimované dítě, které mělo všechno a zároveň nic.
„Nechyběly nám hračky, nábytek, oblečení… Z tohoto pohledu jsme žili v luxusu. Nikdo v nás ale neprobouzel ambice, uvažování o sobě samém, sebevědomí a už vůbec ne sebelásku,“ přiznává muž, kterého dnes vyhledávají lidé nejen kvůli trenérským schopnostem, ale také kvůli jeho empatii. Nemá navíc problém se svými svěřenci svůj příběh sdílet. I díky tomu si umí získat důvěru.
Pracuje s emocemi i fantazií
„Například jedna má klientka – mladé děvče – přišla s tím, že by chtěla zhubnout, protože měla pár kilo nadváhy a pobolívaly ji kyčle. Po rozhovoru s ní mi bylo jasné, že ještě není v tom správném rozpoložení, aby na sobě účinně mohla začít pracovat cvičením,“ říká.
„Zjistili jsme, že ten důvod, proč se ve svém těle necítí dobře, je v rodině. Dával jsem jí různé domácí úkoly a nakonec jsme zjistili, že si musí nejprve vyřešit vztah s jedním z rodičů. Jakmile začala tuhle záležitost vědomě řešit a starat se o sebe víc, zhubla za pár měsíců asi patnáct kilo. A to ke mně chodila jenom jednou týdně. Řešili jsme vlastně to, že její tělo na sebe nabalovalo emoce. To, že je v sobě neustále držela, způsobovalo celkovou tenzi a nezdravost,“ popisuje.
Představivost, kterou sám zapojuje při trénování svých oblíbených stojek, je často základní stavební kámen také pro práci s jeho svěřenci. „Mozek jako takový není vždy schopný rozeznávat mezi realitou a fikcí. Důkazem je, když se například zadíváte na film a prožíváte děj natolik, že se třeba i zapotíte. Jen díky své fantazii v tu chvíli spalujete víc energie,“ vysvětluje zkušený trenér. A tak s fantazií pracuje i on.
Právě to je důvod, proč dokáže k pohybu přimět i notorické vyhýbače posiloven. „Mám kamaráda, který nesnáší cvičení. V životě nevzal činku do ruky a ani se tak nestane. Proto v jeho případě hodně pracuji s vizualizacemi. Zrovna tohle je člověk, který naprosto miluje přírodu a jakákoli zvířata. Těmi je úplně unešený. Proto volím motivy, které jsou pro něj snadno představitelné a uvěřitelné,“ říká Laci.
„V praxi to vypadá třeba tak, že mu napnu gumu mezi ruce a mezi nohy, lehne si na záda a řeknu mu, ať si představí, že je brouk a musí se dostat zpět na čtyři, aniž by se dotýkal rukama a nohama. V tu chvíli nejen že cvičí, ale cvičí navíc poměrně náročně,“ dodává.
Pomáhá tak nasměrovat pozornost tam, kde to má smysl. Pokaždé ale stejný smysl musí vidět i klient. „Nechci si hrát na jakéhosi ezoterického guru, který vás bude nutit předstírat, že jste zvíře a bude z vás tahat zapomenutá traumata. Někdy je problém čistě fyziologický a pak je postup zřejmý. Vždycky ale musí být jasné propojení s cílem. Když v tom, co děláte, nevidíte smysl, je jakýkoli návod zbytečný,“ míní Laci.