Když jsem se s lektorkou Martinou Procházkovou na své první hodině domlouvala, rovnou jsem odmítla dávat nohy za krk, koukat se na vlastní povislé hýždě zezadu (bez pomoci zrcadla) nebo ze záklonu utvořit z těla kruh. Moje záda jsou zatuhlá a podkolení šlachy v natažení trpí i při sedu.
"Jsem nemožná," napsala jsem jí. Moje sportování končí už léta u první poučky: najděte si svůj oblíbený pohyb. I když lyžuji, občas vytáhnu kolečkové brusle a zkoušela jsem běh i plavání, kromě procházek se psem jsem si žádný další pohyb neoblíbila.
Nechci hubnout, ani vybít energii, nemusím rapidně zlepšovat kondici. Potřebuji protáhnout a zpevnit povolené a zatuhlé tělo, zformovat postavu a taky uvítám relax. Právě Hatha jóga by teoreticky mohla mít šanci. Ale nebude to jen ztráta času?
Cvičím podle hadí slečny
Lektorka se pořád usmívá, takže se snažím nechat nasupený výraz uštvaného zvířete zavřený za dveřmi sálku, stejně jako šestnáct dalších cvičenců včetně jednoho muže.
Hatha jógu zkuste, když potřebujete:
|
Zřejmě tu patřím spíš ke starším. Věkový průměr tipuju tak na pětatřicet. Některé jogínky po skončení nepoznávám. V triku a přiléhavých teplácích jsme všechny stejné, ale na odchodu jen zírám. Slečna vedle mě se promění v dokonalou manažerku v kostýmku a svým terénním audi s náhonem na čtyři odjíždí, řekla bych, že asi do nějaké prosklené vily nad Prahou.
V sympatické holce přede mnou poznávám v civilu známou herečku a mladá paní, která jen oblékne kabát a hupne do bot, spěchá nejspíš domů minimálně za třemi dětmi.
Řeči o všelásce k józe patří
Tělesné míry nerozhodují, jóga je pro všechny. Štíhlé i malé ženy se mísí s vysokými i korpulentními, jejichž pozadí přetéká přes podložku. A co je pozitivní: v místnosti není žádné zrcadlo, které by nám snad komplexy škodolibě připomnělo.
Po vzoru většiny, která už má přece jen několik lekcí za sebou, popadnu erární deku, polystyrénové kostky, jimiž si mohu v případě potřeby cokoliv podepřít, a na zem rozkládám podložku. Začínáme dýcháním a krátkou meditací.
Martina na nás pořád mluví, a tak nemám naštěstí kdy v myšlenkách uletět k problémům v práci nebo doma, ani nestíhám řešit jiné zbytečnosti. Střídá pokyny ke správnému dýchání s takovými těmi mírumilovnými řečmi: jak máme být na sebe hodní, vyrovnat se s nepřáteli a uzavřít v sobě to, co nejde vyřešit.
Jindy bych protočila oči v sloup, ale teď jsem ochotná přijmout, že tyhle všeobjímající řeči k józe prostě patří. Dokonce napínám uši, abych slyšela, co říká, protože akustika v sále není nic moc.
Pes hlavou dolů vypadá spíš jako střecha
S SEBOU: POZOR: VYZKOUŠELY JSME TAKÉ: CENY: |
Mám místo až vzadu, takže úplně nevidím, co lektorka předcvičuje. Pokouším se tedy aspoň napodobit hadí slečnu po levé ruce, ale připadám si spíš jako slepice snažící se plavat po vzoru kachny.
Lektorka nás postupně obchází a jemně upravuje naše pozice. Na začátku nám šíji a krk mázne kafrovou mastí, na konci přijde s krémem s vůní heřmánku.
Začínáme se víc hýbat, zabírají svaly a já už nestíhám. Polohy střídáme, nebo spíš ostatní střídají, plynule, ale docela rychle za sebou. Nejčastěji jsme údajně v nejoblíbenější jogínské pozici, která se nepochopitelně jmenuje pes hlavou dolů.
Jako prkno jsem v pohodě
Psa ale nepřipomíná ani náhodou. Anebo jste někdy viděli psa, jak stojí na protažených předních i zadních nohách, hlavu skloněnou mezi přední nohy, zadek mu trčí vysoko vzhůru a vypadá jako střecha?
Následují pozice: Kobra, Židlička, Hora, Strom, několik variant Bojovníka, Vrána, Prkno... Být prknem mě poprvé od puberty neštve. Konečně se hodí, že mi prsa moc nenarostla. Mrskám se na podložce jako brouk na krovkách, v předklonu vypadám, jako když se rozvičuju po těžkém úrazu. Kupodivu mi moje neohrabanost paradoxně zvedne náladu a směju se sama sobě.
Martina mě zepředu povzbuzuje zdviženým palcem. Nikoho nenutí k lepším výkonům. Pravidlo zní: cvičte tak, abyste byli v pohodě. Konečně nejde o výkon, ale o dobrý pocit. A to je zřejmě zrovna teď v mém životě důležité.
Stojku dám, ale blbě
Některé pozice nedám vůbec. Třeba Vránu vzdávám hned, protože netuším, jak bych měla celé tělo skrčené do podřepu udržet jen na rukou. Zato na stojku na hlavě se těším.
"Stoj vám život prodlouží o pět let, to je vědecky dokázáno," tvrdí lektorka, která musí podle téhle pohádky žít už minimálně další život před svým minulým. Odhodlaně zamířím pro jistotu ke zdi, kdybych si přece jen potřebovala opřít nohy. Ale nepotřebuji a Martina směrem ke mně zdvihá palec.
Vzápětí jde však sama plynule do stoje a mně sklapne. Vidím, že nahoru se mám dostat elegantně, důstojným tahem skrčených nohou. Nikoliv zoufalým a opakovaným hrabáním se proti gravitaci. Hvězda tedy rozhodně nejsem.
Dobrovolně mrtvolou
Lekce pomalu končí. Znovu se soustředíme na dýchání, posloucháme meditační hudbu a řeči o harmonii a smíření. Ležíme nehybně na zádech jako mrtvoly, pod dekou. Poloha se jmenuje Mrtvé tělo, a tak mě napadá, co kdybych umřela doopravdy. Najednou mi v mysli vyvstane dost důvodů, proč bych ještě měla žít. Většina z nich je dost banálních.
Pojďte si povídat do KavárničkyJaký druh sportu máte rádi? Povídejte si v Kavárničce.  |
Po pár minutách klidu už mám ale pocit, že tu ležím věčnost. Jako mrtvola bych už co nevidět mohla začít hnít. Doma bych se přes den takhle dlouho nikdy "neválela". Obvykle lítám mezi prací, domovem, dětmi, manželem, rodiči, starám se o chalupu a zahrádku a roky si připadám jako koza na dostizích. Ta nečinnost se mi teď zdá dlouhá, ale na druhé straně jsem vděčná a užívám si, že můžu ležet a nikde přitom nechybím.
Nakonec v sedu se zkříženýma nohama hučíme zhluboka "óóóómmm" a Martina do toho vzpomene Matku Terezu: "Nedostává-li se nám pokoje, pak je to proto, že jsme zapomněli, že patříme jeden druhému," cituje její slova, která nejednoho třeba dojmou, ale kdo by si něco takového přiznal?
"Ómuju" s ostatními a v koutku duše si připadám dost směšně. Ale nevadí, i přes bariéru rozumu, který stále posílá pocity kamsi, odcházím ze své první lekce Hatha jógy protažená, kupodivu i odpočátá a usmívám se. A to vůbec není málo.
