Proč vlastně běháme aneb Tak trochu o WRP

  0:57aktualizováno  0:57
Kdyby se 30. srpna 2014 vznášela pět kilometrů nad zemským povrchem loď mimozemšťanů, její posádka by asi se zaujetím sledovala obrovského, světle žlutého hada, jak se plazí ulicemi Prahy.

| foto: Petr Behúnpro iDNES.cz

Kdyby se snesli níž a zjistili, že žlutý had jsou vlastně jen tisíce lidiček z jakéhosi důvodu se plahočících společnou trasou, možná by je to překvapilo ještě víc než obří had. Proč se tak pachtí, když za to nic nemají? říkali by si snad.

My, kdo chodíme běhat a kdo jsme se We Run Prague zúčastnili, známe odpověď: Protože běhání nám přináší radost. Někomu dělá radost to, že si jde zaběhat, cítí vítr ve tváři a pak i onu příjemnou únavu po doběhu, jiný si klade vysoké cíle a má radost z překonaných rekordů, další na běhu miluje to ryzí utrpení.

Nezastírám, že patřím do té poslední kategorie. Na běhání se mi totiž líbí právě to, že vám nedá nic zadarmo – žádná kola, kolečka ani motory nepracují za vás, každý centimetr dopředného pohybu si musíte poctivě odpracovat. A když už nemůžete, trpíte, ale vůlí se přinutíte ještě zrychlit… to jsou ty momenty, pro které stojí za to nazouvat běžecké boty.

Samo sebou jsem doufal, že takové momenty zažiju i na srpnovém We Run Prague, a protože trať měřila nemilosrdných 10 kilometrů, bylo jasné, že o ně nebude nouze. Zvlášť když jsem si vytkl smělý cíl dostat se pod hranici 40 minut – já, který chodím pořádně běhat sotva jednou za týden.

Taktiku jsem vypracoval pečlivě: První polovinu trati se držet na tempu lehce nad 4 minuty na kilometr a pak zrychlit ve druhé části. Výborný plán. Ale vzal brzy za své. Za celý závod jsem totiž neviděl ani jeden banner značící průběžnou vzdálenost, takže jsem neměl podle čeho tempo korigovat. Prý byl jasně označený každý kilometr. Tak jsem měl asi vlčí mlhu. Nebo jsem neviděl přes závoj bolesti?

Každopádně to, jakým tempem běžím, jsem zjistil až na metě 5 kilometrů. A bylo to zjištění více než nečekané: Doběhl jsem tam za (pro mě) šokujících 19:26. Naplnilo mě to bezbřehým optimismem – tak já mám náskok přes půl minuty a to se mi běží krásně! Optimismus nicméně vyprchal velmi brzy. Někde na šestém kilometru si rychlé tempo začalo vybírat svou daň. Nohy ztěžkly, každý nádech začal bolet. Lehkost se vytratila a nastoupila tvrdá řehole.

Začal jsem si připomínat, že pro tyhle pocity vlastně běhám, pro to utrpení. Jak je krásné se zmáčknout, překonat, donutit nohy spolupracovat! Ovšem vyhlídka na to, že svůj masochismus si budu pěstovat ještě další čtyři kilometry, mě zrovna štěstím nenaplňovala. Ono je něco jiného trpět pár minut, anebo čtvrt hodiny.

Krásné, malebné, romantické uličky staré Prahy mi najednou připadaly nepřátelské a chladné. No není ta Prašná brána ošklivá? Musí být Příkopy tak ohavně dlouhé? Fuj, Václavské náměstí! Ale když jsem absolvoval kličku na Václaváku, pookřál jsem. Ne, že by se mi běželo lépe (trpěl jsem tak nějak pořád stejně), ale už jsem „cítil“ blížící se cíl. Už jen doběhnout k Vltavě, zahnout doleva a jsem tam!

V takovém stavu člověka namíchne každý krok, který musí udělat navíc. Když jsem proto spatřil, že nemilosrdná trať nás žene ještě do půli mostu Legií, v duchu jsem zaklel. Mimochodem, taky jste si nikdy neuvědomili, že prostředek mostu je o dost výš než jeho začátek, takže se vlastně běží do kopce? To je zvláštní, že v autě nebo tramvaji to člověk vůbec nepozoruje. Zato po osmi kilometrech ostrého běhu to jednomu připadá jako výšlap na Nangá Parbat… Hlavou mi neúprosně běžela myšlenka: Proč že já vlastně rád při běhu trpím?

Ale nakonec jsem byl za ten výlet na most docela vděčný. Po obrátce jsme totiž logicky běželi pro změnu z kopce a to mi vážně pomohlo. Chytil jsem druhý (nebo už pátý?) dech, po nakloněné rovině jsem zase nabral tempo a řekl si, že takový kousek od cíle už se o 40minutovou hranici připravit nenechám. K Mánesu jsem se dostal ve stavu jakéhosi polovědomí, pustil to dolů na náplavku a pak protáhl krok. Začal jsem míjet borce, kteří buď nemohli, nebo neměli zapotřebí do cíle zrychlovat. Pod Palackého mostem jsem pak zahájil závěrečný sprint. A už když jsem se blížil k cílové bráně, na které běžel čas, viděl jsem, že to vyšlo. Čas jsem opravdu stlačil asi o půl minutky pod čtyřicet.

Euforie v cíli stála za to. Jistě, vítěz We Run Prague zaznamenal čas skoro o deset minut lepší. Na rozdíl ode mě to je Pan běžec. Ale ta euforie za cílovou čarou, ta je přece u všech stejná: U vítěze, u těch, kdo pokořili čtyřicet, padesát, i u těch, kdo se zkrátka snažili jen doběhnout. Někdo láme rekordy, někdo si láme nohy, někomu běh láme srdce. A ti, co neběhají, nad námi možná lomí rukama. Ale běháme.

 Protože běhání je nejkrásnější sport.

Napiš svůj článek i TY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

Marek

Autor:

Nejčtenější

Nevěra přináší víc bolesti než radosti, říká psychoterapeutka

Nora Vlášková, psychoterapeutka

Vystudovala práva, pracovala i s nejtěžšími zločinci propuštěnými z vězení. Po narození dětí zvolila Nora Vlášková...

Rebelství vévodkyně Meghan. Co vše dělá proti královským pravidlům

Vévodkyně Meghan (Peacehaven, 3. října 2018)

Přivdala se do královské rodiny, která ji vřele přijala. Mladý pár obdivují miliony lidí a fandí mu i proto, že Meghan...

Příběh Anny: Nechci být vnuččinou chůvou, dcera to nechápe

Ilustrační snímek

Dceru jsem od jejích deseti let vychovávala sama. Nemohly jsem si příliš vyskakovat, i tak jsem se dceři snažila dát,...

Měsíce jsem řešila ekzém, diagnóza však zněla Hodgkinův lymfom

Šárka Šteinochrová založila neziskovou organizaci Maminy s rakovinou.

To, co začalo jako svědivý ekzém, se pro mladou maminku Šárku Šteinochrovou změnilo v noční můru zvanou Hodgkinův...

Leklá ryba, otlapkávač nebo svazek mrkví. Co prozradí podání ruky?

Podání ruky

Vlastně na tom nic není. Vždyť dneska se ruka podává pořád – při pozdravu, seznamování, gratulacích, kondolencích nebo...

Další z rubriky

Menstruace bez vložek a tamponů. Češka nabízí nepropustné kalhotky

Menstruační kalhotky Snuggs

Protože použité menstruační vložky a tampony představují ročně tuny odpadu, rozhodla se Linda Šejdová, že místo běžných...

Únava, padání vlasů i hubnutí. Poznejte, že vám nefunguje štítná žláza

Štítná žláza (ilustrační fotografie)

Problémy se štítnou žlázou mohou mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o neplodnost, hubnutí či naopak tloustnutí a...

Měsíce jsem řešila ekzém, diagnóza však zněla Hodgkinův lymfom

Šárka Šteinochrová založila neziskovou organizaci Maminy s rakovinou.

To, co začalo jako svědivý ekzém, se pro mladou maminku Šárku Šteinochrovou změnilo v noční můru zvanou Hodgkinův...

Databáze nemocí

Najdete na iDNES.cz