Běhám už několik let maximálně čtyřikrát týdně, ale mnohdy i míň a některé týdny vůbec. Když se mi někdy nechtělo, prostě jsem nešel. Letos v říjnu jsem prvně v životě zkusil vyrážet pravidelně každý den, většinou ještě před východem slunce. Když manželka po zazvonění budíku opakovaně vrčela, že jí krátím spánek, a samotnému se mi z teplých peřin ani trochu nechtělo, začal jsem se ptát, co na běhání vlastně mám a jestli to vůbec stojí za to. Odpovědi, které jsem našel, jsem rozdělil do pár bodů, jejichž seznam se časem může vyvíjet.
Čirá radost. Prožívám ji při běhání čím dál častěji. Nejlepší pocit mám, když nemyslím na čas a nechám tělo běžet tempem, které si samo zvolí. Jako dítě, které si hraje, bez starostí, bez hodnocení, bez sledování vzdálenosti, bez konkrétního cíle, bez zodpovědnosti za cokoli, prostě jen tak.
Běh je poctivá hra. V byznysu či politice řada budižkničemů jen kecá a parazituje na úspěchu druhých, ale běh neošálíte. Pokud máte po svých zdolat jakoukoli vzdálenost z A do B, buď ji dáte, nebo ne. Nic mezi tím neexistuje. Nepomůže ani skvělá prezentace, jak to teoreticky zmáknout. Pravidla si navíc stanovujete sami, nikdo vás nenutí. Když jsem si na začátku října řekl, že každé ráno vstanu a poběžím aspoň pět kilometrů, mám chuť to dodržet. Stejně tak cítíte silnou motivaci třeba na startu maratonu, uděláte vše, co je ve vašich silách, abyste to doběhli, protože víte, že to za ten skvělý pocit v cíli stojí.
Duševní pohoda. Běh je pro mě jako meditace. Pár kilometrů po startu se dostanu do určitého transu. Tělo se pohybuje tempem, které může držet dlouho, myšlenky se uklidní. Dovedu se soustředit na jedno téma mnohem déle než v běžném denním ruchu. Nejlepší věci mě napadají právě při běhu. Čím déle jsem na trati, tím lépe si taky pročistím hlavu a vytřepu z těla stres. Po zatím nejdelším ultramaratonu, který jsme s kamarádem dali za dvacet a půl hodiny, jsem měl stejný pocit duševního odpočinku jako po týdenní dovolené.
Fyzická pohoda. Se silami se při běhu snadno dostanete blízko ke dnu. Mě nejvíc baví štreky nad dvacet kilometrů, ideálně někde v přírodě. Je to pomalé, zato důsledné ždímání energie a v cíli je člověk rád, že dokáže aspoň trhavě jít. Následný spánek a regenerace jsou ale tak osvěžující, že se pak člověk cítí o dost silnější, ba zdravější. Není ovšem dobré to přehánět, klouby máme jen jedny.
Kouzlo nepohodlí a bolesti. Jsme zvyklí jezdit autem skoro všude, i když je to kousek, výtah potřebujeme i do třetího patra. U zubaře si necháváme dát znecitlivující injekci a při jakékoli bolesti hned saháme po ibalginu. Žijeme prostě tak pohodlně, že je to až nepřirozené. Mně se často vůbec nechce jít běhat, hledám výmluvy a oddaluji to. Vím, že to bude vysilující, bolestivé a náročné. Po každém běhu se však cítím mnohem líp než před ním. Nikdy jsem zatím nelitoval, že jsem vyrazil. Za část mohou endorfiny, hormony štěstí, které se při běhu vyplavují. Ale dobrý pocit přináší i ten ulovený mamut, že jsem se překonal a něco sám vlastními silami zdolal.
Poznávání světa. Díky běhání jsem letos z vrcholu Lysé hory v Beskydech jednoho zářijového rána kolem páté hodiny viděl východ slunce. Bylo to tak úchvatné, že si to budu pamatovat ještě dlouho. I mnohem obyčejnější místa získají při běhu jinou perspektivu. Když jsem třeba v pět ráno běhal po Strašnicích, měly úplně odlišnou atmosféru, než znám, přestože tu roky žiju. Žádná auta, skoro ani lidé, svěží vzduch.
Ráno na vrcholu Lysé hory
Ještě lepší je poznávání nových zákoutí na různých místech, kde jste poprvé. Na dovolené jsem třeba díky běhání našel skvělá místa u moře či restaurace a památky, kam jsme pak ještě ten samý den s rodinou vyrazili. Když někde ráno běžíte sami a vidíte, jak se to místo teprve probouzí, a pak se tam třeba po obědě vrátíte s celou rodinou, máte někdy až pocit, že v jeden den zažíváte dvě dovolené současně. Každá z nich je trochu jiná a obě úžasné.
Ostatní běžci. Rád si při běhu užívám samotu, ale taky mě baví, když pohodovým tempem běžím s někým, s kým si mám co říct. Kdybych mohl, tak bych většinu různých schůzek absolvoval za běhu. Hodně lidí by se díky tomu přestalo zbytečně vykecávat. Moje osobní zkušenost je, že běžci jsou pohodáři se silným smyslem pro fair play a nemachrují. Aspoň ti na amatérské úrovni. Je prima mít mezi nimi kamarády. Dobré vztahy se běháním prohlubují a získávají nový rozměr. Když toho s někým hodně naběháte, poznáte se mnohem víc než v hospodě u piva. To pak spolu můžete vyrazit i na dlouhou trasu, klidně skoro beze slov, a oba cítíte, jaká je to paráda.
Napište nám na redakce@rungo.cz svých 7 důvodů (do Předmětu napište: Sedm důvodů). Připojte také nějaké svoje běžecko-civilnější fotografie v rozumném rozlišení. Ty nejlepší přípspěvky vybereme, zeditujeme, dáme na Rungo.cz a odměníme - to je jasné.
