26. března přišel den D, a já dostal ten nejkrásnější možný e-mail: „Congratulations Jakub…“ Dál jsem již ani nemusel číst, mé první malé vítězství bylo na světě. Tímto dnem počínaje, jsem začal veškerou svou přípravu směřovat ke 2. listopadu. Chudák maraton ve Vídni, který jsem běžel v dubnu, se rázem proměnil jen v přípravný „pouťák“. Ale abych mu nekřivdil, je třeba podotknout, že ho máme kousek za hranicemi a každý správný maratonský cestovatel z České republiky by se ho měl alespoň jednou zúčastnit. New York je však úplně jiná pohádka.
Připravoval jsem se celý půlrok, nejprve podle svého, což znamenalo, že jsem dvakrát až čtyřikrát týdně absolvoval individuální výběh na 12–25 kilometrů, čímž jsem podle délky trasy strávil jednu až dvě hodiny. Prostě intenzivní a individuální trénink.
Můj tréninkový plán podstatně změnila spolupráce, kterou jsem si kvůli NYC Marathonu domluvil s firmou NIKE. Ta mi poskytla nejen materiální podporu, ale také umožnila stát se členem jejich hobby tréninkové skupiny. Začal jsem objevovat kouzlo skupinových běhů, intenzita a délka mých tréninků se sice snížila, ale jejich množství se nepatrně zvýšilo. A co je hlavní, seznámil jsem se se spoustou stejně zanícených běžců – kamarádů. Všem běžcům, ať už začínajícím či pokročilejším, proto doporučuji navštěvovat různé skupinové tréninky či výběhy. I já jsem díky své skupině objevil novou dimenzi běhu.
Konečně nadešel čas maratonu všech maratonů, na která jsem se dlouho těšil! Den před odletem jsem si dopřál poslední trénink doma a potom hurá za oceán. Teplotní rozdíl mezi New Yorkem a Českou republikou byl mírně pozitivní, ani časový posun pět hodin zpět mi nedělal žádné problémy, prostě jsem se probouzel o něco dříve. Čtyři dny, které jsem si vyhradil na aklimatizaci, se však postupně ochlazovalo, což neznačilo nic dobrého. Raději totiž běhám v podstatně teplejším počasí.
Vítěz: Wilson Kipsang 2:10:59 Vítězka: Mary Keitany 2:25:07 Celkem závod dokončilo: 50 564 běžců Já, Jakub Špirk 3:15:39 - celkové umístění 1921 a mezi muži 1718 |
V sobotu pršelo a opět se o pár stupňů ochladilo, naštěstí Američané všude uváděli výhradně stupně Fahrenheita, které mi nic neříkají. V den závodu se posunoval čas z letního na zimní (o týden později než v ČR), teplota vzduchu klesla na 5 stupňů a po sobotním dešti začalo silně foukat, příliš v pohodě jsem se tedy necítil.
Start jsem měl v 9:45 a vypravil jsem se k němu s hodinovou rezervou, abych moc dlouho nezmrzal. Myslel jsem si, že hodina bude stačit, avšak jsem nepočítal s tím, že nedělní dolní Manhattan a vlastně celý State Island bude tak plný běžců, že vše potrvá mnohem déle. Odbavení, policejní prohlídky, průchody přes detektory… nakonec jsem to musel vzít poklusem a stejně jsem to nestihl.
Startovalo se sice až za 20 minut, ale vstupní brána už byla zavřená. Naléhal jsem na organizátory, aby mě pustili dovnitř, s těmi to ale ani nehnulo, pravidla jsou v Americe svatá. Po ujištění, že kromě toho, že nepoběžím s elitní první vlnou (z pěti celkových), se nic neděje, jsem se trochu uklidnil. Start se mi posunul o půl hodiny a díky své nedochvilnosti jsem mohl startovat z první řady.
Přesně v 10:15 zazněl výstřel a já se mohl vydat pronásledovat první vlnu přes dvoukilometrový Verrazano-Narrows Bridge. Mé úvodní nadšení bohužel nikdo ze spoluběžců nesdílel, naopak mě ostatní maratonci nechali na silném větru řádně provětrat. Ten pocit běžet chvíli v čele jedné z vln největšího maratonu na světě byl ale k nezaplacení, a nikdo mi ho už nevezme. Taktické to ale určitě nebylo, protože jsem již na začátku začal ztrácet vteřinky na vytoužený cílový čas.
Další zajímavé informace najdete na našem Facebooku |
První polovina závodu byla úžasná, neuvěřitelně jsem se bavil a čerpal energii od diváků, kteří v trojstupech fandili okolo trati. Síly mi ubíralo jen neustálé kličkování mezi unavenými závodníky z první vlny, které jsem postupně dobíhal a předbíhal, ačkoli jich pořád nebylo tolik, jako ke konci závodu, kdy byla trať úplně zaplněná.
Podle časomíry jsem první půlmaratonu stihl za 1:31:47 a na maratonský cíl 3 hodiny a 10 minut jsem měl dokonce menší náskok. Po půlce mi manželka měla předat energetické tyčinky a pití, povedlo se jí to však až o pár kilometrů dále, což v tom davu diváků byl i tak menší zázrak. Bohužel od toho okamžiku jsem se místo nakopnutí energií postupně dostával do útlumu a zbylých patnáct kilometrů si protrpěl. Dokonce ani podpora rodiny a fandících diváků mě nedokázala dostat z úsporného režimu. Můj vytoužený osobní cíl se začal rychle vzdalovat a konec závodu v Central Parku pro mě znamenal vysvobození.
Můj výsledný čas 3:15:39 je sice i tak mým osobním rekordem, ale zároveň trochu zklamáním, pět minut za očekáváním. Každopádně, New York City Marathon byl pro mě neuvěřitelným emocionálním zážitkem a obrovskou zkušeností. Následující den jsem se odletěl zregenerovat do tepla na Floridu, kde jsem příjemně zakončil tento maratonský výlet.
Zažil jsem již pár maratonů po celé Evropě, přesto jsem vždycky tvrdil, že domácí Praha je nejlepší. Ale Praho promiň, New York City je prostě nejvíc!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
