Po svou kariéru nebojovala jen se soupeřkami na dráze, ale i se zdravím, na své tělo se nemohla úplně spolehnout, mnohokrát závodila se zraněním, někdy i s pomocí umrtvující injekce. V roce 1968 se například nominovala na olympiádu v Mexiku, kde ale před semifinále dostala teplotu a vypadla. Prohru na olympiádě si vynahradila o rok později na mistrovství Evropy v Aténách, kde zvítězila ve světovém rekordu, patnáctistovku uběhla za 4:10:07. Ale cestu k nejlepšímu času ohrozilo hned několik překážek.
Drama před rekordem i po něm
Tři týdny před mistrovstvím ji rozbolela noha, nemohla proto trénovat naplno. Tři dny před odjezdem dostala teplotu a vypadalo to, že do Atén vůbec neodjede. Nakonec tam vyrazila. Na tréninku ale dostala do bolavé nohy křeč a nebylo jasné, zda se postaví na start. Po dvou dnech úplného klidu se cítila dobře a z rozběhu postoupila do finále. Hned po prvním kole ale nabrala asi třicetimetrovou ztrátu, přestože běžela na čas rychlejší, než byl tehdy světový rekord. Všechny její soupeřky totiž přepálily start. Tři sta metrů před cílem je doběhla a teprve sto padesát metrů před cílem si uvědomila, že by mohla bojovat o medaili. „Když jsem předběhla i tu první, cítila jsem najednou takovou úžasnou úlevu a štěstí, že jsem měla pocit, že vůbec neběžím,“ líčí. Její první gratulantkou byla bývalá držitelka rekordu Italka Pigniová, která ale Jaroslavě Jehličkové omylem tretrou prošlápla nohu.
Po návratu proto musela ihned na operaci, ale ani ta ji nezachránila od toho, že jí odumřel prst a musela si udělat roční přestávku. K závodům se vrátila v roce 1971. Zaběhla limit pro mistrovství Evropy v Helsinkách. Tam odjela se šestatřiceti tržnými ranami poté, co proběhla skleněnými dveřmi. I v tomto stavu na mistrovství postoupila do finále. Protože ji bolela zraněná noha, dostala od lékaře umrtvující injekci. Látka se jí dostala do krve, zkolabovala a půl hodiny nebylo jasné, jestli se vůbec probere. Přesto do závodu nastoupila. Během něj se jí ale začala točit hlava, měla halucinace a skončila na sedmém místě.
Překážková trať od komunistů
Narodila se 24. března 1942 v Hořicích v Podkrkonoší. Tatínek byl sokol a odmalička se všemi svými třemi dcerami sportoval. V roce 1951 ale musel zavřít malou rodinnou cukrárnu, protože nechtěl vstoupit do národního podniku. O dva roky později k nim domů přišlo šest policistů, prohledali celý dům a tatínka odvedli. Půl roku o něm neměla rodina žádné zprávy a pak se dozvěděli, že byl odsouzen na sedm let. Za co přesně, jim nikdo neřekl. Rodina ho směla navštívit jednou za rok na půl hodiny. „Tatínek koukal na nás, my koukaly na něj, měly jsme zatažené hrdlo a vlastně jsme nevěděly, co si říct,“ popisuje návštěvy Jaroslava Jehličková. Propustili jej po amnestii v říjnu 1959. Když se vrátil domů, řekl: „Děti, nemusíte se za mě stydět. Nic jsem neukradl, nikoho jsem nezabil, akorát jsem někoho neudal.“
Sledujte osudy olympioniků |
Kvůli špatnému rodinnému původu Jaroslavu komunisté málem ani nepustili k maturitě. Po ní jí zakázali studovat, o to více se upnula ke sportu. Postupně se kvalifikovala na okresní a pak krajské a celonárodní přebory. V roce 1966 poprvé zvítězila na mistrovství republiky. „Když jsem sestupovala ze stupňů vítězů a sundávala jsem medaili z krku, už na mě čekal trenér a sdělil mi, že můj tatínek už o mém vítězství neví, neboť před dvěma hodinami zemřel.“ Tentýž rok měla jet na mistrovství Evropy, ale nakonec zůstala doma se zánětem kyčelního kloubu. V roce 1967 podstoupila operaci menisku a propásla kvůli ní zahraniční soustředění v Jugoslávii. O rok později zaběhla československé rekordy na 800 metrů a 1 500 metrů. Od této chvíle až do roku 1972 neprohrála v Československu jediný závod.
Konec kariéry
V roce 1972 odjela na svou druhou a poslední olympiádu. Tentokrát do Mnichova, kde zažila teroristické útoky na izraelské sportovce. V rozběhu zaběhla nový československý rekord. Minutu před startem semifinále si zkusila výběh do zatáčky, píchlo jí v tříslu, natrhla si svalový úpon a celé semifinále odklusala. Vítězkou se stala Ruska Braginová v novém světovém rekordu, téměř o 10 vteřin lepším, než byl dřívější nejlepší výkon. „To byl jasný signál, že to není normální,“ říká Jaroslava Jehličková. Podle vlastních slov se nikdy k dopingu nedostala, nicméně od počátku 70. let si začala všímat, že někteří sportovci, které znala, se začali výrazně zlepšovat. „Můj trenér mi na to řekl: Tím se ty nezabývej, to je cesta, kterou nikdy nepůjdeme.“
Když přemýšlela, jestli pokračovat v kariéře, rozhodla se, že svět, ve kterém nelze na vrchol dosáhnout bez dopingu, není pro ni, a kariéru ukončila. Pak ještě pět let trénovala děti. Sportovním fanouškem je dodnes: „Když se dnes dívám na závody, sleduji je svýma očima. Prožívám se závodníky závod, snažím se odmyslet tu komerci, která je okolo, a dívám se, jak závodník běží, jak si počíná.“
Paní Jaroslava vyprávěla své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Ta už sesbírala tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí (sportovců), jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Přijďte na Běh pro Paměť národa, o víkendu 10 - 12. 6. 2016 v oboře Hvězda v Praze a podpořte tak jejich natáčení. |
