Co je vůbec Ironman?
Laicky řečeno extrémní triatlon. Ironman je soukromý podnik, takže jde o úplně jiný závod, než je například olympijský triatlon. Po celém světě probíhá dvaadvacet nominačních kol, z nichž se potom kvalifikují vítězové do finále, které se koná na Havaji.
Proč jste si ze všech sportů vybral zrovna triatlon?
Původně jsem začínal s duatlonem, protože jsem neuměl plavat... Tedy ne že bych neuměl plavat vůbec, ale neuměl jsem plavat tak, abych mohl závodit. Přibližně v šestnácti jsem to dohnal a začal jsem dělat triatlon. V sedmnácti jsem se dostal poprvé do české reprezentace. Později jsem se stal mistrem republiky jak v krátkém, tak dlouhém triatlonu.
Jaká je cesta od reprezentace v triatlonu k Ironmanu?
Myslím, že snem každého triatlonisty je dostat se na Havaj. Alespoň já jsem to chtěl strašně moc. Musím ale říct, že jsem se na Havaj dostal asi moc brzo. Probojoval jsem se tam jako nejmladší Čech v historii, tehdy mi bylo dvacet. Nicméně v tomhle věku je to ještě příliš brzy a závod je příliš dlouhý.
Jak to myslíte?
Je to moc velký objem. Plave se 3,8 tkilometru, poté 180 kilometrů na kole, maratonský běh; zkrátka, ve dvaceti letech na to člověk není vůbec připravený. Při svém prvním závodu jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Když jsem absolvoval trať na kole, slezl z něj a věděl, že mě čeká ještě maraton, nebyl jsem úplně šťastný. Teď to zvládám mnohem lépe.
Stalo se vám, že jste závod nedokončil?
Dokončil jsem všechny závody kromě dvou. Na jednom jsem měl problémy s kolem a na druhém s kolenem.
Jak to funguje v praxi, když se někdo rozhodne závodit v Ironmanu?
Na startech jednotlivých závodů se platí zápisné. Já osobně mám sponzory a musím říct, že kdyby nebylo jich, určitě bych to nedělal takhle dlouho. Zúčastňuji se jich každý rok, jen jsem přestal závodit v Čechách. Nechci, aby to znělo nafoukaně nebo arogantně, ale závody u nás už mi nic nedávaly. Na každý závod Ironmana se člověk musí přihlásit většinou rok dopředu, protože přihlášky jsou během jednoho týdne úplně rozebrané. Ve Wisconsinu, kde jsem závodil předloni, startuje dva a půl tisíce lidí, ale závod je vyprodaný za dva dny. Z každého závodu jsou vybráni přibližně první tři, kteří jedou na Havaj. Tam se potom sejde přibližně šestnáct set lidí ve všech kategoriích.
Jaké je vaše nejlepší umístění?
Na Havaj jsem se probojoval dvakrát. V nominačním závodě v JAR jsem byl první, v Brazílii čtvrtý.
Kolik času věnujete tréninku?
Hodně. Každé ráno chodím na hodinu a půl plavat, ale bezkonkurenčně nejhorší je najíždění a naběhávání objemů. Týdně věnuji tréninku přibližně třicet hodin. Někdy to docela dost bolí.
Co je nejtěžší přímo na závodech na Havaji?
Asi počasí a klima. Z disciplín je to potom určitě kolo. Ačkoli trať není profilově těžká, je hrozně zrádná. Fouká tam nevypočitatelný vítr, kvůli kterému jednou jedete po rovině šedesát, ale za deset minut po té samé rovině maximálně dvanáct. Hodně namáhavé je vedro a obrovská vlhkost. V prvních dnech po tréninku na Havaji jsem byl permanentně oteklý. A potom jsou samozřejmě velmi obtížné dny po závodech, kdy člověka všechno bolí, nemůže spát, nemůže chodit a i schody může sejít jen pozpátku. Ale to přebolí, zapomenete a pak už zůstanou jen příjemné vzpomínky.
A co vás na tom naopak láká?
Je to obrovská výzva, které se těžko odolává. Na závodech je navíc neuvěřitelná atmosféra.
Kde se vám, pokud jde o nominační závody na Ironmana, závodilo nejlépe a kde nejhůře?
Nejhůř se mi závodilo asi na Kanárech, kde je hodně těžký závod a zejména plavání je tam hrozně zrádné. Nejlépe se mi závodilo nejspíš v Jihoafrické republice, tam mi závod vyloženě sedl.
Měníte před závodem nějak svůj denní režim?
Týden před závodem mám od svého výživového poradce předepsanou extrémní stravu. Jím v podstatě jen sacharidy a na konci týdne se úplně omezuje maso. Někdy je to poměrně těžké, donutit se jíst celý týden sladkou rýži a podobně.
Musíte si hlídat váhu?
Vůbec ne. Já osobně mám štěstí, že mi chutnají téměř výhradně zdravé věci a nemusím se například přemáhat, abych si nedal sladké a podobně.
Dají se na Ironmana balit holky?
No, to rozhodně ne. Závodníci z Ironmana nejsou zrovna idolem dámských srdcí a v cíli kolem mě nikdo s věnci neskáče. Jestli chce někdo začít se sportem kvůli holkám, triatlon stoprocentně není ta správná volba. (smích)
Jaký je váš největší sen?
Mým snem bylo jet na Havaj, ten už jsem si splnil. Teď se snažím dosáhnout co nejlepšího času a rád bych se dostal co nejblíže k osmi hodinám. Světový rekord je přitom něco kolem sedmi hodin padesáti minut a můj osobní rekord je devět hodin dvacet jedna minut.
Na závodech se startuje hromadně?
Ano a je to naprosto neuvěřitelné. Kdo to nezažil, nedokáže si to nikdy představit. Ve Wisconsinu startovalo šestnáct set lidí najednou a s trochou nadsázky se dá říct, že kdo přežije start, přežije už všechno. Za chvilku se to roztáhne, jak se závodníci unaví, ale ten start je fakt boj o přežití. Po startu jsem byl často poškrábaný nebo jsem měl dokonce potrhaný neoprén.
Na co myslíte, když jedete závod?
Říkám si, že jsem idiot a že už tam nikdy nepojedu. (smích) Přijde mi, že celý závod pořád něco počítám. Pořád si propočítávám čas.
Jaký je váš nejsilnější zážitek ze závodů?
Bude to znít jako fráze, ale zcela určitě okamžik, kdy proběhnu cílem. Pocit, že to mám za sebou a že jsem to dokázal, je neopakovatelný. Na konci vás ale čeká skutečné vyčerpání. Závodníci se před startem a po startu váží a v cíli svého prvního závodu jsem měl o devět kilo méně. Někde jsem navíc četl, že v průběhu Ironmana zestárnou vnitřní orgány člověka o jedenáct let.
Čím se živíte v civilním životě?
Živím se jako osobní trenér a instruktor spinningu. Baví mě předávat dál to, co jsem se sám naučil, a sledovat pokroky ostatních. To mě nabíjí.
