V červenci jsem sám na sobě cítil, že pokud se letos něco nepokazí, budu v nejlepší běžecké formě, co jsem kdy byl. A tak jsem se na začátku srpna přihlásil na můj první půlmaraton v životě. Byl jsem hodně rád, že jsem se k tomu odhodlal a celkem jsem si i věřil. Týden před tímto půlmaratonem jsem si užil závod na deset kilometrů s pro mě skvělým časem. Říkal jsem si tedy, že ten půlmaraton musí dopadnout dobře. Jenže v týdnu po tomto závodě jsem byl ještě několikrát běhat a ani jeden běh nebyl bez pochyb. Bolest lýtek, kolen, otlačeniny, puchýře – nastupovala nervozita. Strach ze zklamání. Nadešlo pokládání otázek: … co když …? Čtvrtek a pátek jsem si dal raději úplnou relaxaci a volno bez námahy. Procházel jsem si jen instrukce běhu, četl další články a zkoumal trasu závodu. Dvě kolečka městem a pak do Moravského krasu. Trasa tam vedla celou dobu mírně do kopečka, pak byla otočka a zpět. Dlouho jsem přemýšlel, jestli mám běžet klidným tempem nahoru (otočka na 12. kilometru) a pak zhodnotit síly a případně přidat a běžet dolů nebo hlavně doběhnout. Anebo, to co jsem zvolil já po startu, risknout to a běžet do kopečka rychlým tempem a v otočce zhodnotit síly a bud doběhnout nebo udržet tempo.
Na start jsem si stoupl dobře. Někdo mě předbíhal, někoho jsem předbíhal já. Co byl problém celého závodu a problém hodně běžců – asi na třetím kilometru se mi začalo chtít strašně na záchod. Přemýšlel jsem, jestli mám v průběhu někde na těch pár sekund zastavit, ale to bych už strašně těžko dobíhal. Tak jsem se snažil to vydržet. Po obtočení městem se udělaly menší mezery a já jsem si konečně mohl zvolit svoje tempo. Běh do kopečka mně vyhovuje, takže jsem každou chvilku doháněl nějakou skupinku lidí, ale také někdo předbíhal mě, což lákalo zvýšit tempo, ale naštěstí jsem si udržel to svoje. Ve 12. kilometru jsem měl tempo 4:30 minuty na kilometr (což jsem se dozvěděl až po závodě). Jakmile se to zlomilo a běželo se z kopečka, tak jsem dostal nějak více energie. Na 14-15 kilometru jsem zrychlil o 1-2 kilometry za hodinu a vůbec jsem netušil, jak to dopadne. Pořád mi připadalo, že se dostávám spíš více dopředu a to mě moc těšilo. S přibývajícím časem jsem stále více sledoval kilometrovníky a přestával myslet na ten záchod. Na 18. kilometru nastala dlouho očekávaná krize. Bolest nejprve levého zadního stehna a po chvilce i pravého. Hodně jsem se bál, aby mi v něm nepíchlo a abych nemusel řešit nějaké problémy nebo úplně skončit. Zvolil jsem mírnější tempo a hledal jsem 19. a později 20. kilometr, kde bylo občerstvení. Nechtěl jsem ani zastavovat, protože by to bylo možná ještě horší. Předběhlo mě asi deset běžců, ale s tím prostě nešlo nic dělat. Předbíhal jsem teda také nějaké běžce, kteří na tom očividně byli hůř než já. Ale nešlo zvýšit zpátky tempo a udržet si jeden až dva kilometry před cílem pozici. Posledních asi 800 metrů se vbíhalo do města a to bylo už trochu do kopce, tak jsem chtěl hlavně doběhnout. Nakonec, když už jsem věděl, že zbývají jen tři zatáčky do cíle, tak jsem zrychlil, ale už ne natolik abych stáhl náskok, který si udělala skupinka přede mnou. V poslední zátočině vidím mamku, jak mě povzbuzuje. To mě opravdu hodně potěšilo a dodalo strašně moc síly.
Objevuje se cíl. Koridor stovek lidí asi sto metrů před cílem. Povzbuzují, tleskají… Napětí, potěšení a neuvěřitelné emoce se mi míchaly v těle. Něco, na co jsem čekal strašně dlouho. Něco co mi před pár lety připadalo jako nesmysl. Co jsem cítil v posledních metrech závodu, opět nejde popsat. Asi jsem si jen říkal, že jsem to dokázal! Cítil jsem štěstí a emoce. Úleva, nadšení, radost, vyčerpání a tady zase chápu, proč jsem si vybral tak úžasnej sport, jako je běhání.
Vypil jsem spoustu vody, snědl spoustu jídla a pak mi přišla smska s výsledným časem. To mě hodně překvapilo. Můj cíl byl zaběhnout pod 1:45:00. Říkal jsem si, že kdyby se všechno podařilo, tak krásnej čas by byl pod 1:40:00. Ale věděl jsem, že na tento čas bych musel běžet tempem asi 4:45 na kilometr. Což bylo moje rychlejší tempo na tréninku. Tušil jsem, že reálný je taky dosáhnout času pod 1:35:00, ale v to jsem ani nedoufal. Nakonec můj výsledný čas byl 1:33:37 s celkovým umístěním na 120. místě z celkem 1124 startujících. Až doma jsem si spočítal, že po tom 12. kilometru, kde byla otočka, jsem zvýšil tempo ze 4:30 min/km na asi 4:15 min/km a tím jsem získal tento úžasný čas 4:25 na kilometr. Škoda, že jsem to tempo neudržel až do cíle. Ale aspoň vím, že mám na to, abych dosáhl času i pod magických 1:30:00. Nebude to hned, ale věřím, že toho dosáhnu.
Dalším mým krokem k horským trialům je natrénovat na příští rok na maraton. To je můj takový trochu životní sen. Když jsem byl malej, tak jsem nechápal lidi, kteří ho mohou uběhnout. Teď se na to budu těšit. Tak mi držte palce.
