Jak trénuje světový hráč badmintonu, co jeho příprava obnáší?
Kromě badmintonového tréninku jako takového dělám veškerou kondiční přípravu, základy atletiky, běh, jak vytrvalostní, tak intervalový, dále je to spousta posilovny, hodně cvičení s fyzioterapeutem, postřehová cvičení. Je to obrovský komplex cviků, je umění sladit je dohromady.
Jak to vypadá konkrétně?
Šest dní v týdnu chodím každé ráno hrát, dopoledne od devíti do jedenácté, odpoledne od tří do pěti, dvakrát týdně posilovna, dvakrát atletický trénink a dvakrát badminton. Objemy, intenzita a náplň tréninku se mění podle turnajového plánu a aktuální formy.
Běžecký trénink je asi úsekový a sprintový, že?
Z velké části ano. Pohyb na kurtu na běžecké dráze nasimulujete těžko. Spíš ji využíváme pro odrazová cvičení a sprinty. Nejvíc děláme intervalové tréninky.
Hodně lidí láká maraton. Co vás?
Maraton umí běžet každý, stoupnete si na start a běžíte. Kamarádi mě vyhecovali, vsadili jsme se. Byl to mazec, ale uběhl jsem ho za 3:42. Trpěl jsem ale strašně, už nikdy víc.
Vypadá to, že vás běhání baví.
Ale jo, od dětství jsem původem atlet, běhat celkem snad i umím. Kdysi jsem zkoušel desetiboj, kouli, výšku a další disciplíny.
Vytrvalost asi moc netrénujete.
Ta mi k ničemu není. Potřebuju podat maximální výkon třeba během dvaceti vteřin, pak mám zhruba dvanáct vteřin čas se zklidnit a jít do další výměny. Tak to trvá třeba i hodinu a dvacet minut.
Zní to jako namáhavá aktivita. Tak mě napadá, zda někdy těch dvanáct vteřin mezi výměnami natahujete, abyste si odpočinul.
Ano, to je často docela zásadní. Jsou na to různé fígle a všichni je používají. Já jsem tím celkem vyhlášený (smích). Z těch dvanácti udělám pěkných dvacet, dělám to hned od začátku zápasu. Potřebuju si odpočinout, jsem starší a hraju s mladýma zajícema. A je to i kvůli nemoci, ztratil jsem hodně fyzického fondu. Dřív jsem byl fyzičkou vyhlášený, dnes ne.
Ale hrajete pořád dobře.
Už to není, co bývalo, bylo našlápnuto k lepším výsledkům. Ale pořád si ještě věřím, že dokážu vyhrát velký turnaj. Snadnější zápasy se snažím vyhrávat rychleji, lehčí zápas umím vyhrát i za dvacet minut. Musím mít do dalších dnů co nejvíc odpočinku.
Mezi svými vzory uvádíte i pana Zátopka. Proč?
Baví mě ten rozměr, že ho znají ve světě, například v Peru, kde jsem jednou hrál. Ve Finsku je skoro jako jejich národní hrdina. Navíc jeho příběh je prostě perfektní a pro mě osobně je velkou motivací do každého tréninku.
Inspiroval jste se jeho pověstnými tréninkovými metodami?
Ano, když jsem byl malý, nestačilo mi, že jsem se z tréninku plazil po čtyřech, ještě jsem musel cestou domů běžet. Furt jsem si přidával, byl jsem magor, ale teď už to takhle nedávám. Teď každý pohyb velmi vážím. Nemůžu dlouho stát, šetřím opravdu každý pohyb.
Zranění je velký strašák všech sportovců. Vy teď máte špatné koleno. Jak s tím bojujete?
Koleno mám nemocné asi už napořád. Snažím se s tím bojovat všemožnými metodami, hlavně nechci jít na operaci. Teď je to ale dobré, už můžu trénovat. Vím už, po čem mě bolí, vím jak trénovat, aby mě to rychle přestalo bolet. Zranění mě paradoxně dostalo mezi zajímavé lidi, mezi fyzioterapeuty, kteří znají spousty báječných nových věcí, k nimž bych se jinak nedostal.
Při badmintonu asi dostávají kolena pořádně zabrat, podobně jako u běhu, vy však děláte ještě spoustu nečekaných pohybů, výpadů.
Badminton je jeden z nejnáročnějších sportů. Tělu jsem dával zabrat i kvůli své výšce a hmotnosti. Teď jsem zhubl sedm kilo a pro kolena to je hodně znát.
Hubnutí samozřejmě zajímá spoustu běžců. Prozradíte, jak jste kila shodil?
To vám řeknu úplně přesně, přestal jsem žrát (smích). Vyzkoušel jsem výživové doplňky, diety, ale nejíst je nejlepší. Jím velmi málo, střídmě. Myslel jsem, že budu mít málo síly, málo energie, ale vůbec to tak není.
Petr KoukalNarodil se v roce 1985. V roce 2003 se stal celkovým vítězem na evropském juniorském okruhu, jako senior vyhrál turnaje v Turecku, Francii, Bulharsku či Švédsku, zahrál si na olympijských hrách v Pekingu a Londýně. V roce 2010 získal bronz na German Open Grand Prix Gold, v letech 2007 – 2011 a v roce 2013 vyhrál české mistrovství. Hrál například za týmy Jenbach (první rakouská liga), Lüdinghausen (první bundesliga) nebo Lillerod Badmintonklub (dánská extraliga, nejkvalitnější světová klubová soutěž). Jeho vzorem jsou Emil Zátopek a Roger Federer. Má rád víno a hodinky. Kromě badmintonu si rád zahraje tenis, golf, plave, lyžuje. |
Můžete být malinko konkrétnější?
Ráno si do litru vody udělám koktejl z mořských řas a ječmene, ten piju i na tréninku, nemám pak hlad ani žízeň. Říká se, že velká snídaně je fajn, ale když mám ráno trénink, musel bych kvůli ní vstávat v šest, a to já si radši přispím. Pak si dávám většinou salát, rybu, chodím často také do vegetariánských a veganských restaurací. Po obědě vydržím až do dalšího tréninku, piju jen vodu. K večeři mám rád prakticky cokoliv, ale snažím se jíst střídmě. Rád si večer občas dopřeju i pořádný steak, ale přes den mě maso příliš neláká.
To zní skoro až asketicky. Čím to?
Je to možná spojeno i s tím, že jsem začal bydlet sám a nemám doma nic k jídlu. Takže večer, když na mě v deset přijde chuť a hlad, nemám si co dát a jdu radši spát.
Ale cítíte, že stoupá vaše výkonnost.
To ano, cítím se skvěle.
Nemoc, co mi hodně dala
Překonal jste rakovinu. Jak moc to celé bylo náročné na psychiku?
Onemocněl jsem v září 2010, hned v den, kdy mě diagnostikovali, jsem šel na operaci. Ta akutnost zákroku mě strašně vyděsila.
Jak jste to sdělil nejbližším?
Není jednoduché tátovi zavolat a říct mu, že máte rakovinu. Byl to šok, nevěděl jsem, co s tím. Jste v tu chvíli hrozně malý. Teď zpětně jsem za tu akutnost rád, neměl jsem čas na špatné myšlenky.
Myslel jste v tu chvíli na sport?
Ne, chtěl jsem se hlavně probudit a žít. Sport byl v pozadí.
Co pro vás sport znamená?
Dva tři dny po operaci už byl zase strašně důležitý, byla to pro mě motivace. Čekala mě chemoterapie a to pro mě znamenalo, že se budu na kurt vracet jen těžko, protože to je velký zásah do organismu. Vzal jsem to ale jako součást tréninku, jako zápas. Připravil jsem se na to, četl o tom na internetu.
Ale realita byla asi jiná, ne?
Všechno dopadlo podle plánů, jen vlasy mi vypadaly, což se některým lidem vyhne a já věřil, že to bude můj případ. Ale to bylo to nejmenší. Nebylo mi tak zle, jak mě strašili. Uteklo to nakonec rychle, byly to tři chemoterapie, takže asi devět týdnů.
Kdy jste se začal aktivněji hýbat?
Asi šest týdnů po operaci. Dva týdny jsem nemohl pořádně hýbat nohou, takový pocit jsem neznal. Pak to bylo lepší a lepší, začal jsem chodit, poklusávat, chodit do schodů. Pak ale začaly chemoterapie a sport šel zase stranou.
Jak bylo náročné při nemoci nic nedělat?
Hrozně jsem se bál. Bylo to dané i tím, že jsem do té doby neměl žádné zranění, takže takové pocity jsem neznal. Ale věřil jsem, že se to zlepší.
Když vás odváželi domů, jak jste vnímal okamžiky tam venku?
Nemocnice není nic příjemného, moc jsem si to neužil, těch vjemů bylo asi příliš. Pořád navíc někdo volal, chtěli fotit, natáčet. Stál jsem před rozhodnutím, jestli do toho jít, nebo ne. Není jednoduché říct veřejnosti, že máte takovou nemoc. Teď jsem rád, že jsem o tom mluvil, toto téma je v naší společnosti velké tabu. Chodily pozitivní ohlasy od lidí, hlavně od žen, které děkovaly za své protějšky. Dodnes mi chodí děkovné e-maily. To je pro mě velká motivace.
Co vám nemoc dala?
Především možnost měnit lidem život, to je hrozně zásadní. Když mluvím o svém příběhu třeba ve školách, studentů se to dotkne a spousta jich pak zajde k urologovi. Stalo se z toho takové poslání.
Sezona vyjde na tři miliony
Proč jste si vybral badminton?
Hrál ho táta a já chtěl být jako on.
Je váš sport spojen s penězi, nese hodně?
Vůbec ne. Je to těžké, všechno si musíte platit. Na turnajích jsou sice prize money, nedá se to ale vůbec srovnat třeba s tenisovými turnaji. Vítěz celosvětového turnaje vyhraje třeba 300 tisíc korun, což se v tenise dává za první nebo druhé kolo. Jsem proto závislý hlavně na sponzorech. Sezona mě stojí tři miliony a všechny si je musím umět sehnat. Není to jednoduché. Turnaje si musíme vybírat, na ty drahé kolikrát ani nemůžeme jet, a to je velká škoda.
V čem je zásadní rozdíl mezi vámi a úplnou špičkou?
V tom, že oni umí zahrát výborně osm zápasů z deseti a já jen dva. Jsou rychlí, jsou fyzicky výborně připravení, mají perfektní zázemí, trenéry, sparing partnery, kuchaře. Já často jezdím i bez trenéra, protože si to nemůžu dovolit.
Zvedl se vaším úspěchem zájem o badminton?
Věřím že ano a jsem za to samozřejmě rád. Teď už občas bývá i v televizi, to je úspěch. Mají o mě zájem třeba firmy v rámci teambuildingových akcí a to mě baví, potkám tak zajímavé lidi.
Co máte v plánu, až skončíte?
Nevím, ve vteřině se všechno může změnit, takže neplánuju. Nikdy mě nenapadlo, že budu dělat rozhovory o badmintonu. Nikdy mě nenapadlo, že budu součástí Českého olympijského výboru. Možná někde tam je moje budoucnost, možná postavíme badmintonovou halu a možná taky bude všechno jinak. Nejvíc smyslu vidím ve svém nadačním fondu, který jsem nedávno založil, a v našem hlavním projektu STK PRO CHLAPY.
A co trenérská lavička, starat se třeba o děti?
Výchova nových nadějí je snad to jediné, co si nedovedu představit. Netroufám si na to. Hodně asi záleží na penězích a týmu, v dnešní době je to boj o přežití a demotivuje to. Rád bych ale i tuto situaci změnil a třeba jednou opravdu skončím za kurtem.
