Petře, jak si člověk vybírá kariéru výživového poradce? Inspiroval vás někdo doma?
U nás doma rozhodně ne. Je fakt, že můj otec pracoval jako hygienik, zabýval se zdravou výživou a bezpečností potravin. Přál si, abych se tomu věnoval taky, jenže já jsem to strašně dělat nechtěl, moje zájmy směřovaly tehdy úplně jinam. Odříkaného chleba největší krajíc však spolehlivě platí, a tak mě to podobným směrem nakonec přece jen zaválo. (úsměv)
Vás zajímala kulturistika, viďte?
Já byl v dětství spíš menší, baculatý a nesportovní. A takhle už to dál nešlo. Přišlo mi tedy, že vzhledem ke svému „netalentu na pohyb“ tím splním dvě věci najednou: Zlepší se mi postava – a přitom se u toho nezabiju. Zároveň to byl jeden ze spouštěčů mého zájmu o stravování, protože jsem v kulturistické ročence, tuším z roku 1987, objevil tehdy jméno doktora Petra Fořta, který tam o výživě psal.
Znát původ potravin, způsob jejich vyprodukování, úpravy i skutečnost, jak do celého procesu zasáhl výrobce, vidím jako důležitější, než jestli mám ve svém jídelníčku o dvě stě kalorií víc nebo míň.
