Každý z nás, kdo běh občas rád vystřídá jízdou na kole, potvrdí, že největším zlem jsou psi na cyklostezkách. Tam může i malý Alík zadělat na nepříjemnou nehodu, a to i tehdy, když se jeho majitel chová odpovědně a vede ho podél cesty. Stačí hlasité zaštěkání v nepravou chvíli a vystrašený cyklista skončí ve křoví. Na běžeckých trasách srážka ve velké rychlosti nehrozí, zato tu často bývá psů mnohonásobně víc. V závislosti na tom, kudy běháme, pak můžeme potkat i o něco divočejší jedince, zaběhnuté a vyděšené psy, hlídače u domku u lesa... tedy psy, kteří mají větší dispozice pro to, cítit se v ohrožení. Případný útok pak může být jejich přirozenou reakcí. Hrozí však i setkání se psem cvičeným k hlídání a útoku.
Pes, který štěká, (zatím) nekouše
Při běhu po parku i v terénu mějte neustále přehled o tom, co se kolem vás děje: Tamti dva psi si hrají, nebo se perou? Proč ten pes štěká? Neštěká náhodou na mě? Kde má pes, pobíhající přede mnou na trase, pána? Nechceme ve vás budit paranoiu, ale vždycky je lepší se mít na pozoru, než třeba vběhnout doprostřed psí potyčky a stát se její součástí. Pokud už se nám něco takového povede, měli bychom zbrzdit, zhodnotit situaci a případně zastavit a v klidu odejít. Pokud se lekneme a začneme utíkat, pes to může vycítit a vzít nás jako jednu z utíkajících kořistí.
„Hlavní je vždy se snažit zachovat chladnou hlavu a nepanikařit. Neutíkejte, nedívejte se psovi do očí, nesnažte se s ním bojovat,“ radí cvičitelka psů Marcela Čápková. A jak psa v tenzi poznáme? Nemusí to být vždy jen krvavý pohled a pěna od huby jako v hororu: zpozornět bychom měli už při štěkotu, a pakliže je určen nám, měli bychom se dát na ústup. Pokud nás pes obchází či pobíhá v kruzích, vrčí nebo má zježenou srst u kořene ocasu a podél páteře, můžeme si být jisti, že s námi má z nějakého důvodu problém. Ještě to nutně neznamená, že musíme skončit v jeho zubech, ale je to minimálně důvod ke zpozornění, vyhledání a přivolání majitele a k ústupu. V takovém případě se snažte tvářit, že si psa nevšímáte.
„Pokud vidíte, že k vám míří pes, vždy zpomalte, zastavte, otočte se k němu zády a snažte se ho ignorovat a odejít. To ve většině případů zabírá. Důležité je také zachovat klidnou hlavu a nedat znát strach. Většina psů pouze přiběhne a štěká, pokud ukážete nezájem, přestanete psa zajímat,“ radí Marcela Čápková.
Krajní nouze
V krajním případě ale může dojít i na útok. Jednak proto, že my běžci prostě někdy vypadáme jako lidi na útěku a vyděšený či (třeba i jiným podnětem) vyprovokovaný pes situaci vyhodnotí v náš neprospěch. A jednak se mnozí z nás často pohybují v zapadlých koutech a v rámci hledání nových neotřelých tras se dostávají na místa, kde mohou s trochou smůly narazit i na psa-útočníka. Pokud všechny výše popsané postupy selžou, nezbývá, než se bránit.
Pes nevycvičený k útoku vás jen málokdy zraní opravdu vážně, většinou skončí „jen“ u kousnutí do ruky nebo lýtka. Hlídací a bojoví psi jsou ale větším problémem. Jejich útok poznáte tak, že běží rovnou na vás s cílem vás „zneškodnit“ a nepobíhají kolem a nezastavují se jako „normální“ psi. Při přetrvávajícím útoku psa, vycvičeného k útoku, se snažte být v klidu, neutíkat (pokud se nemáte kam schovat), ani se neobracet zády a odcházet - to platí na vyděšené či vyprovokované psy v parku, ale pro útočného psa jste kořistí i tehdy.
Pokud by tedy běžel přímo na vás s cílem vás zneškodnit, otočením zády své šance na obranu jen snižujete. Nesnažte se psa ani kopnout: pes má jednak rychlejší reakční schopnost než člověk a jednak ho nepovedeným úderem jen vyprovokujete. Zkuste ho hlasitě a odhodlaně okřikovat povely Stůj! či Sedni! a snažte se „zvětšit“ (postavte se na špičky, rozpřáhněte ruce). Cokoli (třeba bundu nebo běžeckou ledvinku) držte před sebou jako štít, je velká šance, že při případném kousnutí pes zaútočí právě na „nastrčený“ předmět a vy získáte pár cenných sekund navíc.
Pomůže i pepřový sprej, který ale (na rozdíl od člověka) nemusí na psa stoprocentně fungovat. Ujistěte se, že ten váš je kvalitní a má dostatečný objem. Existují i speciální spreje proti psům. Snažte se najít vyvýšené místo, kam byste mohli vylézt a počkat, až psa přestanete „bavit“ nebo odtamtud zavolat pomoc. V krajním případě se do vás pes může opravdu zakousnout.
Vycvičení psi útočí především na hlavu, krk a nohy či ruce. V takovém případě máme dvě možnosti: schoulit se do klubíčka a rukama, případně i třeba stočenou bundou chránit krk a hlavu nebo zahájit aktivní sebeobranu. Techniku obrany proti psům se můžete naučit i na kurzech sebeobrany, kde vám většinou hned na začátku řeknou, že v takovémto krajním případě nemá netrénovaný a neozbrojený člověk proti psovi šanci. Naučíte se zde ale chvaty, které vám v případě potyčky s vycvičeným útočným psem mohou zachránit život.
Ani malou nehodu neházejte za hlavu
Střet se psem ale většinou nekončí takto katastrofálně. Útok vycvičeného bojového psa se sice tu a tam v médiích objeví, ale na denním pořádku jsou spíše malé problémy, o kterých se moc nemluví. Statisticky nejvíc pokousání mají na účtu ovčáci a jezevčíci, ale nezaostávají ani kokři nebo pudlové. Právě poslední zmíněná plemena přitahují rychle pohybující se končetiny běžců. Takový útok snadno odrazíte, ale kousnutí nebo zakopnutí a nepříjemnému pádu se zraněním se vyhnout nemusíte. V takovém případě byste se měli snažit rychle odchytit majitele psa, který vám škodu či zranění způsobil, a modlit se, aby dotyčný měl chuť spolupracovat. Může se stát, že vám uteče dřív, než se vzpamatujete, přitom z právního hlediska máte nárok na vyrovnání škody.
Logika věci naznačuje, že pokud nebude majitel psa pojištěn na odpovědnost za škodu, nebude se mu asi do dohody moc chtít. Hrozba paragrafem a telefonát s právníkem by měl ale přesvědčit i případné tvrdošíjnější jedince. Pokud se s ním ale ihned po nehodě rozumně dohodnete, bude to pro oba z vás šance, jak z celé věci vyváznout s čistým svědomím a pocitem satisfakce. Právníci radí zachovat klid, nedělat scény a rozumně se dohodnout, vyměnit si telefonní čísla a zapsat si údaje z občanky majitele psa. Pokud vás pes kousl, je majitel povinen předložit potvrzení o očkování proti vzteklině mladší než rok a také nechat psa prohlédnout veterinářem, aby se vyloučila možnost infekce. Vy si ránu pečlivě omyjte vodou a mýdlem, důkladně vydezinfikujte, překryjte sterilním obvazem a podle rozsahu pokousání neprodleně navštivte pohotovost nebo rovnou volejte záchrannou službu. Rozhodně celý případ neuzavírejte tím, že to je „jen škrábnutí“ – i malá infekce může bez lékařské pomoci nadělat velké problémy.
Zásady pro pejskaře: jak předejít problémům
|
Pes může skončit i u soudu
Pokud utrpíte jakoukoli škodu na zdraví (pokousání, zlomení nohy při povalení na zem apod.), je majitel za psa plně odpovědný a z právního hlediska máte nárok na něm podle § 2958 nového občanského zákoníku požadovat odškodnění bolesti, náhrady za ztrátu výdělku při pracovní neschopnosti, ale i po ní (pokud vám zranění zanechá trvalé následky, kvůli kterým nebudete schopni vydělávat tolik, jako před nehodou) a náhradu účelně vynaložených nákladů léčení (tedy třeba cenu benzínu za cesty do nemocnice). Vždy si nechte od lékaře napsat posudek o zdravotním stavu a schovejte všechny doklady vynaložených nákladů a ztrát; pro vyhodnocení škody poslouží jako nezbytný argument a bude je po vás požadovat i pojišťovna majitele psa, pojištěného na odpovědnost za škodu. Dohoda o smírném odškodnění je samozřejmě nejlepší cesta, jak se s podobným problémem vypořádat. Pokud majitel psa nebude chtít spolupracovat, můžete se obrátit se žalobou na náhradu škody na občanskoprávní soud (okresní soud v místě, kde má majitel psa bydliště). Právníci tuto možnost ale většinou berou jako poslední, když neuspějete s dohodou. Musíte počítat s vleklým soudním řízením, ale i neúspěchem (především v případě, nebudete-li mít na celý incident svědky) a náklady za soudní řízení. Pokud doložíte všechny dokumenty a budete mít nezaujatého svědka, který na místě nehody opravdu byl a bude ochotný svědčit, měli byste uspět. Odpověď na otázku, zda vám to za byrokraticky propočítané peněžité odškodné bude stát, už musíme nechat na vás...
