Typický obrázek. Paula Radcliffová na špici

Typický obrázek. Paula Radcliffová na špici | foto: Profimedia.cz

Paula Radcliffová: Smolařka, která si tyká s dřinou

  • 2
Nejlepší maratonkyně všech dob má vždy na startu o jednoho protivníka víc, než kolik je soupeřek na čáře: je to její zdraví. Když se jí jednou zeptali, co je na běhání nejtěžší, řekla bez váhání: "Být zraněný." Paula Radcliffová moc dobře ví, o čem mluví.

Je obětí vlastního těla, které ji doneslo k tolika triumfům, ale zradilo ji pokaždé, když chtěla sáhnout po tom nejcennějším. A tak Paula Radcliffová, nejlepší maratonkyně své doby, neobstála v žádném olympijském maratonu, o který se pokusila.

Vlastně není ani divné, že si nepamatujete, jak v nějakém závodě dobíhá vítězně do cíle. Ale navždycky budeme mít před očima doběh v Pekingu. Když se objevila na stadionu, jako by běžely dvě ženy v jedné. Ta pravá část běžela normálně, druhá půlka těla snad patřila někomu jinému.

Levá noha drobila krok, opatrně našlapovala. Vypadalo to, že má něco s kyčlí. Když kamera ukázala detail hlavy, bylo vidět ramena, jak se nepřirozeně zvedají ne kvůli dechu, ale proto, aby běžkyně instinktivně pozvedávala těžiště a ulevila zkoušenému bedru. Ústa byla otevřená jako při výkřiku o pomoc a v posledních metrech z nich snad nějaký výkřik i vyšel.

Když se dobelhala do cíle, sundala si sluneční brýle, objala jednu z běžkyň a z očí se jí vyřinuly slzy.

Čekala, že by mohla mít zlatou, ale nakonec to skončilo jako obvykle.

Zlomeniny, pes a další patálie

V historickém seznamu nejlepších časů ženského maratonu je na prvním místě a vypadá to, že tam ještě docela dlouho zůstane. Patří jí také druhý nejrychlejší čas. A hádejte, čí jméno je u toho třetího.

V jednu chvíli dokonce byla na prvních pěti příčkách.

Přesto vypadá jako běhající seznam všech trablů, jaké by sportovec mohl mít. Kdyby to měla zapotřebí, mohla by si přivydělávat jako demonstrátorka na katedrách sportovního lékařství. Začalo to tím, že sotva začala jako školačka vážněji běhat, onemocněla astmatem. Trpí jím dosud, ale naučila se to zvládat.

Taky měla potíž, která vypadá jako banalita. Vbočené palce. Bolelo to jako čert. "Po tréninku jsem nemohla chodit, natož popoběhnout," řekla v jednom rozhovoru. Ale horší bylo, že měnící se chodidlo pozměňovalo i styl a běhu a přesouvalo zátěž. Byly to nepatrné změny, ale při velkých objemech byly znát. A způsobovaly spoustu zranění. Nakonec musela přijít operace a berle.

Pokud jde o zdraví, je Paula smolařka. Nejlépe to snad bylo znát na olympiádě v Aténách. Další pamětihodný obrázek do černé kroniky její kariéry. Na trase se najednou zastaví a s nechápavým výrazem se ohlíží, jako by hledala důvod, proč ji tělo zradilo. Pak si sedne na obrubník, složí hlavu do dlaní a čeká na sanitku, která ji doveze na vyšetření na stadion Panathinaiko. Přesně tam, kde na dráze právě dobíhají medailistky.

Opravdu to od jejího těla byla zrada: řetěz událostí se začal odvíjet před dvěma týdny, kdy měla další svalové zranění. Bylo drobné, jedno z mnoha. Dostala protizánětlivé pilulky a všechno se zdálo v pořádku. Jenže nebylo, prášky vykolejily žaludek. Na desátém kilometru to začalo, silné křeče, průjem. Bojovala s tím přes dvacet kilometrů, když vzdala, byla čtvrtá.

A je tady ještě jedna olympiáda, Londýn. Samozřejmě, že doma chtěla běžet, věděla, že je to poslední šance. Ale zastavilo ji zranění kloubu. Tři týdny před zapálením olympijského ohně odřekla účast.

To pořád není všechno. Byly samozřejmě také zlomeniny: na chodidle a v roce 2008 dokonce únavová fraktura stehenní kosti. Měla kýlu, potíže se štítnou žlázou a plotýnkami, padala také zlověstná slova jako osteoartróza či neurom. A aby toho nebylo dost, v Monaku, kde bydlí, ji při tréninku pokousal pes.

Kvůli zranění, které jí dalo stopku na celý rok, dokonce chtěla ukončit kariéru už v roce 1994, vlastně ještě dřív, než začala.

Ale tenhle seznam potíží o Paule vypráví kromě medicinského ještě jeden příběh. Příběh vůle.

Běhala i s bříškem

Když běžnému člověku operují vbočené palce ve stavu, v jakém je měla Paula Radcliffová, začne bez potíží chodit tak asi po dvanácti týdnech. Paula byla v plném tréninku už po devíti týdnech.

Anebo tohle: těhotenství samozřejmě není běžecké zranění, ale když Paula čekala děti (má dvě), běhala i s bříškem. Když čekala první dítě, ještě se mírnila, ale u druhého si ještě v pátém měsíci skoro každý den odkroutila svých "těhotenských" jednadvacet kilometrů. Rozdělila si je na dvě půlky, takže běhala dvakrát denně vždy po pětačtyřiceti minutách. To proto, aby neměla výpadek při přípravě na londýnskou olympiádu, což si mohla, jak dneska už víme, stejně ušetřit. Ale u prvního dítěte se jí to vyplatilo, běhat začala už dvanáct dnů po porodu a za devět měsíců vyhrála maraton v New Yorku.

Makala na sobě vždycky hodně tvrdě. Když byla na vrcholu, trénovala v osmidenních cyklech. Sedm dní trénink, jeden den absolutní odpočinek. Každý tréninkový den něco přes třicet kilometrů, dvě třetiny ráno, zbytek pozdě odpoledne. Mezi tím hodina v posilovně a hodně, hodně spánku. Po obědě klidně dvě hodinky i víc. A k tomu spousta jídla. Pět plných talířů denně. "Když jsem byla v plném zápřahu, spásla jsem, na co jsem měla chuť."

A tak to šlo pořád. Sedm dnů dřiny a jeden rajský den.

Ale to neznamená, že Radcliffová je polykač kilometrů bez duše. Dělala to proto, že ji baví běhat.

Počítám od jedné do sta a pak znovu

Začala s tím jako malá holčička, když popobíhala s otcem amatérským maratoncem. Nejdřív sto metrů, pak o něco víc, pak už vydržela docela dlouho. A postupem času si to prohodili: Paula běhala a otec s ní jezdil na kole. Ale to předbíháme.

Paula Jane Radcliffová

Narodila se v prosinci 1973 ve Velké Británii. Věnuje dlouhým tratím, drží časem 2:15:25 hodin světový maratonský rekord a několik dalších světových rekordů na méně oficiálních tratích či v neoficiálních mezičasech.

Mezi její největší úspěchy patří maratonské zlato z mistrovství světa v atletice v roce 2005, vítězství z mistrovství světa v půlmaratonu v letech 2000, 2001 a 2003 a zlaté medaile z dlouhých tratí na mistrovství světa v přespolním běhu z let 2001 a 2002.

Žije se svým trenérem Garym Loughem, mají dvě děti.

Když jí bylo sedm nebo osm, sama už neví, běžela přespolák v parku. Skončila druhá. Za pár týdnů se poblíž běžel další závod. Táta udělal chytrý tah: vzal ji na trať, aby si ji proběhla, a nemilosrdně po ní chtěl, aby nevypouštěla v kopečcích. Vyplatilo se. Byla první.

Ale žádná hvězda z ní nerostla. Ve čtrnácti byla ve svém klubu čtvrtá pátá. Pak se to nějak zlomilo. Ale bylo potřeba tomu pomoci, třeba zastavit hlavu. Podívejte se na záběry běžící Pauly pozorně a všimněte si, jak jí hlava při každém kroku jezdí dopředu a dozadu, jako by chtěla klovnout něco před sebou. Kdysi to bylo mnohem horší - až tak, že jí to brzdilo a ubíralo energii. Trenéři důvod toho podivného cukání vykoumali: nedostatečně vyvinuté svaly na krku. Posilováním to napravili. Komíhání hlavou, které vidíte dnes, je už jen nepatrné v porovnání s tím, co bylo dřív. Jak je vidět, ani šampionky neběhají dokonale.

A šampionka rostla. V osmnácti je Paula mistryní světa v přespolním běhu a pak se postupně rozjíždí k cestě na vrchol. Medaile a zranění. Čtyři tituly mistryně světa, šest titulů mistryně Evropy. V roce 2002 opouští dráhu i terén a přesedlává na maratony. Nástup je impozantní, z prvních sedmi závodů má šest vítězství a pět světových rekordů. Později je rekordmankou i jinak, to když v Londýně roku 2005 získává za první místo rekord a vše ostatní okolo dohromady milion dolarů. Mimochodem, v tomhle závodě udělala rekord i přesto, že si musela na trati přičapnout a vyčurat se, protože, jak potom řekla, "volání přírody bylo v tu chvíli nejsilnější".

Časy se lepšily, ale něco zůstávalo pořád stejné. Sponky do vlasů, které má při závodech, nosila ještě jako dítě. Člověk může mít natrénováno, ale pověra je pověra. Ze stejného důvodu po úspěšném závodě nemění tričko a šortky, i kdyby měla šest stejných souprav.

A když chce při běhu odvést pozornost deptajícího pomyšlení na štreku, kterou má ještě před sebou, počítá od jedné do sta. Znovu a znovu, pořád dokola.

Když má běhání plné zuby, nebaví ji a nejraději by toho ten den nechala, má jednoduchý recept: vzpomene si na dny, kdy byla zraněná nebo běhat nemohla, přestože chtěla, a říká si, jaké má štěstí, že teď běhat může.

Ale takové okamžiky jsou zřejmě řídké. I když si celý život nakládala ohromné porce kilometrů, nebyly to nenáviděné galeje a odškrtnutá políčka v tréninkovém plánu. "Běhání je pro mě zábava a radost," říká. Klidně si dá červené, má ráda chipsy a čokoládu.

A venku neběhá se sluchátky, protože by přišla o kus radosti z běhu. "Je příjemné cítit se v souladu s okolím, slyšet, jak nohy ťapou na zem a jak dýchám. I kvůli tomu běhám."

"To je ta pravá radost z běhu. Proto budu běhat vždycky, dokud to půjde."