Orkán Xaver sice nezlobil tak moc, podmínky ale byly hodně náročné.

Orkán Xaver sice nezlobil tak moc, podmínky ale byly hodně náročné. | foto: © Stephan Repke/Gripmastertrails.com

Pražská stovka: porazily mě křeče, ale bylo to krásné

  • 4
Vzdal jsem to po více než jednadvaceti hodinách, na 105. kilometru, se zbývajícími čtyřiceti jsem se už nepopasoval. Ty kilometry, které jsem zvládl, však pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu.

Tento rok byl závod P 100 věnovaný Honzovi Simetovi, zesnulému příteli pořadatele Olafa Čiháka, jehož jméno najdete v Guinnessově knize rekordů za absolvovaných tisíc běhů a pochodů na 100 kilometrů.

Olaf s kamarády přichystal naprosto úžasnou trať o 145 kilometrech. Hlavní závod startoval 6. prosince po deváté hodině večerní. Slovo "po" je na místě, je to dálkový závod: pochod, na který můžete s klidem vyrazit i hodinu po startu, zpoždění se zde totiž ztratí, nejste-li tedy aspirant na bednu, ti jeli neskutečným tempem.

P 100 v číslech

Trať byla dlouhá 145 kilometrů, představovala 5 200 nastoupaných metrů a čtyři kvalifikační body pro závody UTMB 2014. Vítězové zvládli masakr za 18 hodin a 40 minut při průměrné rychlosti 7:768 km/h.

Závod se běží podle psaného itineráře, turistických značek a pořadatelských značek. Organizátoři navíc před akcí rozmísťovali kolem tratě odrazky. Zakázaná není ani GPS navigace. Letos měli běžci též skvělé vodítko: čerstvý sněhový poprašek, daly se sledovat stopy borců před vámi.

Akce je koncipována jako dálkový pochod, poměrně velkou část startovního pole však tvoří běžci. A kromě nich vyráží pestrá směsice lidí, turisté, ale i dog trekkeři. A je to též národnostní mix, asi z největší dálky přijel borec z Venezuely, velké zastoupení měli Maďaři a Slováci.

Parťák Rado

Organizace zázemí v tělocvičně školy v Modřanech byla super. Žádné prostoje, stručné a jasné informace, nic navíc. Poskládat výbavu do batohu, srovnat to na zádech, zkusit čelovku a hurá na start. Ten byl v Modřanské rokli, asi dva kilometry od školy.

Oproti mému očekávání pak stádo vyrazilo z kopce tempem rozklusu na maraton. Trochu rychlé, pomyslel jsem si, ale řekl si, že se lidi jen chtějí zahřát. Povedlo se to i mně, shodil jsem tedy první vrstvu oblečení, utekli mi ale kvůli tomu sporťáci čili "taviči nezkušených" (protože vedou svým ostrým tempem ostatní, kteří na to potom doplatí).

Ustálil jsem se asi v polovině startovního pole, v malé skupince běžců. Sněží, potkáváme první závodníky, kteří zabloudili. Nakonec skončím v tandemu s chlapem, co má pro mě dobré tempo i taktiku: střídá běh a chůzi a navíc má intervaly přesně jako já. Po asi čtyřech kilometrech prohodíme pár slov, super, ukecanej je jako já. Je Slovák, jmenuje se Rado, zkušenej. Běhá pět let, ale stovek už pár má. Běží se nám spolu výtečně. V sebězích táhne on mě, do kopce já jeho. Počítal jsem, že poběžím sám, takže jsem si vzal sluchátka a muziku, ale s Radem jsem je za celou dobu nevyndal. Užíval jsem si každý okamžik cesty.

Ve dne to tu musí být super. Běžíme po uzounké cestičce kolem prudkého lesního svahu nad potoky. Na to, že mám před sebou ještě dalších sto třicet kilometrů, radši nemyslím. Na pětadvacátém kilometru nás čeká občerstvení, s nadšením do sebe lámu dva kelímky koly, dva horké čaje z várnic, je tady chleba, salám, sýr, koláčky, pivo, Redbull. Redbull? Trochu brzy, ne? Každopádně občerstvení je super – taky se nám na něm dostalo neskutečné podpory. Dobrovolníci tam stáli i celou noc, aby závodníky podpořili, jak jen to bylo možné. Velký obdiv.

Po nesčetných stoupáních, klesáních, potůčcích a lesních pěšinách běžíme lesem dolů. Začíná svítat. Sbíháme až k všeradickému pivovaru. Kvůli "eliťákům" má otevřeno již od tří od rána, my máme necelé čtyři hodiny zpoždění. Jdeme na malé občerstvení. Normálně nesolím, ale do polévky jsem nasypal skoro celou slánku. Rado to dával rovnou z ruky do úst. Pro hostinského to musel být žalostný pohled, lidskými troskami obsazená hospoda, někteří spali na sražených židlích, pekelný zápach, na topeních se sušily ponožky.

Rado je nezmar. Stačí, aby se najedl, a hned poskakuje po cestě jako čertík. Je nadšený a plný energie. Ptá se mě, "zda ma nerozčilujů tie palice". O čem to mluví? Halušky, tak brzy? Pointu se dozvídám po hodině, loni jej prý nějaký neurotik sprdnul, že moc nahlas cvaká hůlkami o zem. Smích mě nabil energií tak, že jsem na tom byl lépe než na startu. Lidé jsou různí.

Je polojasno, ale začalo fučet. Ledový vítr byl nejhorší na odkrytých místech, jichž přibývalo. Nicméně okolí Koněpruských jeskyní, Axamitova brána při sestupu na Havlíčkův mlýn i výstup na Koukolovou horu byly prostě super. V Králově Dvoře občerstvení v místním sportovním areálu, sušení ponožek, po čtyřiceti minutách jdeme dál. Oproti plánu máme hodinu náskok.

Stopku vystavily křeče

Pětašedesát kilometrů dlouhá druhá část nás poté posílá po krásných kopcích v okolí Berouna, pak směr Karlštejn s mezivýstupem na horu Svatého Jana. Už jsem tam byl, věděl jsem, co nás čeká, Rada to ale potrápilo víc, než chtěl.

Nahoru jsme stihli dojít za světla, pak už však byla tma a tahali jsme čelovky. Škoda, být o pět kilometrů dál, stihneme aspoň trochu za světla Boubovické vodopády. Užili jsme si je ale i tak, čelovka na plný pecky osvětlila překrásné tůňky, vodopády a cestičky kolem. Ráj.

Kazila ho jediná věc, křeče. Válčil jsem s nimi vlastně celou cestu, jednou mě dokonce křeč v lýtku poslala k zemi. Cpal jsem do sebe magnezium a sůl, kdykoliv jsem mohl, ale ulevily mi maximálně na půl hodiny až hodinku.

Makal jsem a šel přes bolest, jenže asi od stého kilometru jsem se nezmohl navíc než na pomalou chůzi. Rado byl odhodlán skončit kvůli tmě a kvůli tomu, že věděl, co by nás čekalo v údolí Nazaret. Já chtěl počkat, co provede sůl a magnézko, jenže neudělaly nic, takže jsme se trápení rozhodli na 105. kilometru ukončit. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale růžové prášky nepreferuji. Těch čtyřicet kilometrů bych s nimi možná ještě urval, ale mělo by to smysl, zrušit se na další dva měsíce?

Skvostná bilance

Sečteno a podtrženo, absolvoval jsem sto pět kilometrů, převýšení necelých 3 900 metrů, spálil 6 700 kalorií, na trase jsem byl 21 hodin a 26 minut, třikrát si dal čtyřicetiminutovou přestávku, měl jsem tři polévky, tři piva, devět kol. Neměl jsem žádnou spánkovou krizi ani slabosti, ale dostal jsem své první křeče na závodech. Zažil kupu výborných situací, odnesl si super zážitky a vzpomínky. Vychutnal jsem si každou vteřinu. Na světově známé "olafokilometry" jsem nenadával, ani na bolení od otlaků na ploskách nohou. To vše k tomu prostě patří.

Pražskou stovku jsem šel poprvé. Byla to má první stovka a nesnáším, když mi je zima, závod jsem si ale užil jako žádný jiný podnik, co jsem absolvoval.