Tento článek volně navazuje na první díl, v němž Ondřej Fejfar popisuje svůj rok 2016.
Červenec byl závody opravdu nabitý. Jen tak tak jsem stihl doléčit drobné zranění, které jsem si přivodil začátkem měsíce v Itálii při mistrovství Evropy v běhu do vrchu, a už jsem do Itálie mířil znovu. A nejenom tam. Přede mnou byl dlouho plánovaný trip zahrnující čtyři závody ve třech týdnech a ve třech zemích. Vertikální kilometr a SkyRace v italských Dolomitech, poté přesun do Pyrenejí na mistrovství světa ve skyrunningu a po něm ještě týden v Andoře zakončený dalším těžkým závodem.
V mezipauze jsem se v Krkonoších snažil trochu sžít s holemi na vertikální kilometr. Pro trénink jsem si vybral černou sjezdovku ve Špindlerově Mlýně, ale i ta byla pro mé potřeby většinou moc mírná. Potřebný sklon přes třicet procent obsahuje pouze na krátkém úseku v prostřední partii. Přesto to byla dobrá zkušenost. Dopředu jsem totiž tušil, co mě čeká.
Hodně strmá Itálie
První zastávkou bylo italské městečko Canazei, ležící pod krásným přírodním úkazem Sella Ronda a na dohled nejvyšší hory Dolomit Marmolada. Každý červenec ho zaplní stovky běžců. Oba závody světové skyrunningové série jsou vyprodány měsíce dopředu. Vertikální kilometr se běží už v pátek a jeho parametry jsou těžko pochopitelné. Tisíc metrů převýšení na pouhých 2,4 kilometrech.
Startuje se ve vlnách po dvaceti lidech a téměř všichni běží s holemi. Slovo běží je však poměrně nadsazené. Trať je značena nikoliv podle zdolané vzdálenosti, ale ve výškových metrech.
I když jsem měl ze závodu, vybaven holemi a odhodláním, lepší pocit než minule, v ostré konkurenci jsem se těsně vmáčknul do top 20 a v cílové „rovince“ se sklonem asi padesát stupňů jsem urval devatenáctou pozici. Výsledek byl tedy opět za očekáváním. Náladu mi zlepšil odpočinkový den strávený se skupinkou Čechů v okolí Marmolady. V hlavě jsem si promítal taktiku na nedělní závod a přemýšlel, kam až mě nohy po pekelném vertikálu pustí.
Zkušenost z Dolomit
Nedělní Dolomites SkyRace je skyrunningová klasika, v roce 2013 se tu konalo mistrovství Evropy. Z Canazei běžíte na Piz Boe do výšky 3 152 metrů a zase zpět. Nahoru jsem se držel s nejlepšími, na občerstvovačce na Passo Pordoi jsem se pohyboval kolem desátého místa.
Bohužel v nekonečném skalnatém seběhu jsem ztratil mnoho míst a navíc jsem smolně prohrál finiš o poslední bodované třicáté místo. Na druhou stranu to byly stejně jako při vertikálním kilometru zkušenosti k nezaplacení. Moc času na rozvahy však nebylo, musel jsem se vydat na dlouhý přesun do Pyrenejí.
Trať závodu Dolomites SkyRace
Po dvou dnech, s regenerační zastávkou ve Francii u moře, jsme dorazili do zapadlého pyrenejského údolí Val de Boi. Malinká španělská vesnička Barruera se chopila pořádání mistrovství světa ve skyrunningu. Já jsem byl nominován za český tým na vertikální kilometr.
RUNGO.cz závody tvoří bězci běžcům, zkuste je!
|
Dobrý pocit ze Španělska
V Barrueře jsem se připojil k našemu týmu, měli jsme pronajatý domek a jsme strávit celé mistrovství pohromadě. To bylo velice příjemné. Den po příjezdu jsme si šli projít s kluky polovinu trasy vertikálního kilometru, který mě čekal hned následující den. Profil s délkou lehce přes tři kilometry, s běhavým začátkem a o to drsnějším koncem sliboval kvalitní závod.
Při intervalovém startu jsem zabojoval a doběhl si pro deváté místo. Poprvé jsem měl po takto těžkém vertikálu dobrý pocit! Specifikum tohoto závodu bylo, že jsem první polovinu běžel bez holí. Pořadatelé tuto možnosti povolili a já byl jeden z mála, kdo toho dokázal využít. Hole mi podpůrný tým podal až na občerstvovačce, kde se kopec lámal do extrémního sklonu. V pravý čas jsem tak mohl odlehčit lýtkám a více zapojit relativně odpočaté ruce.
Další dny jsem potom využil k tréninku a fandění dalším členům naší výpravy, kteří se také blýskli skvělými výsledky. Jako český tým jsme ve Španělsku v hodnocení národů skončili dokonce na druhém místě a užili si všichni společně stupně vítězů. Krásná tečka za povedeným mistrovstvím.
Hned nato však přišel čas přesunout se do poslední destinace tohoto tripu, do Andory. Kromě supporta strýce Aleše mi dělala společnost i naše nejlepší horská běžkyně nedávné minulosti a olympionička Anka Straková (dříve Pichrtová). Usídlili jsme se přímo pod nejvyšší horou Andory Comapedrosa, přes kterou vedl další SkyRace světové série.
Výběh na nejvyšší vrchol Andory Comapedrosa
Týden tréninku v Andoře, který předcházel samotnému závodu SkyRace Comapedrosa, byl úžasný. Jen závod byl trochu masakr. Převýšení 2 280 metrů na 21 kilometrech dávalo tušit dva strmé kopce a dva náročné seběhy. Závod mi ovšem až na určité úseky docela sedl a poprvé jsem se při SkyRace Světové série blýskl dobrým výsledkem. Doběhl jsem jedenáctý, Anka dokonce šestá v ženách a z Andorry jsme všichni odjížděli s velice dobrým pocitem.
Po třech týdnech na cestách jsem se těšil domů do Krkonoš. Dal jsem si pár dní odpočinku a došel zafandit kamarádům na Krkonošský SkyMarathon do Špindlerova Mlýna. Poté jsem se přesunul na svou oblíbenou horskou chatu Kuprovka, kde jsem dva týdny tvrdě trénoval. Chtěl jsem být dobře připraven na finální část sezóny.
Americký vrchol sezóny
Poté jsem spolu s Alešem odcestoval do USA na dvoutýdenní trip, jehož vrcholem byl dvojzávod Světové série The Rut. Tyto závody hostilo horské středisko s příznačným názvem Big Sky, ležící v Montaně. Start ve 2 200 metrech nad mořem není pro českého běžce nic moc, ale aklimatizaci jsem nepodcenil a přicestoval už týden dopředu. Dominantou oblasti byl ikonický vrchol Lone Peak vysoký 3 403 metrů. Krásné prostředí pro skyrunning.
Dvě hodiny před startem vertikalního kilometru se pořadatelé rozhodli, že kvůli hrozbě blížící se bouřky musí změnit trať. Její obtížnost se nezměnila, ale celkově byl závod kratší. To mi sedlo a k překvapení svému i svých soupeřů jsem si doběhl pro prémiové vítězství! Bylo to naprosto nečekané a obrovsky mě to nakoplo.
The Rut Vertikální Kilometr v americké Montaně
Dokonce tak, že jsem si nedělal žádné starosti se startem druhý den ráno na osmadvacet kilometrů dlouhém SkyRace. Závod jsem si šel vyloženě užít a bez jakékoliv nervozity podat opět co nejlepší výkon. A nevedl jsem si špatně. Přes pár krizí, kdy jsem se propadal pořadím, jsem si doběhl pro konečné šesté místo. Výsledný čas 3:25:6 byl zatím můj nejdelší závodní výkon v životě. Oba závody v USA vyšly na jedničku a byly pro mě pravým vrcholem sezóny.
I z Krkonoš se dá dobýt svět
Z Ameriky jsem cestoval přímo do rakouského Lienzu, dějiště dnes již legendárního závodu extrémních štafet Dolomitenmann. Letošní ročník byl však pro mě trochu smolný. V letadle jsem si poranil pravé oko a místo odpočinku a přípravy na závod jsem běhal v Rakousku po doktorech. Nakonec jsem dostal svolení běžet, ale nebylo to zkrátka ono. To spolu s únavou způsobilo obrovské trápení na trati, na které jsem makal se zatnutými zuby především pro tým. Ve výsledku jsem předával na patnáctém místě a kluci nás vytáhli až na konečnou jedenáctou příčku. Celkově jsme udělali dobrý výsledek, ale já jim chtěl pomoci více.
Po návratu domů jsem své fyzické i psychické síly začal sbírat na finálový závod světové skyrunningové série. Obrovskou radost mi udělala skupinka několika účastníků mého běžeckého kempu, kteří mi přijeli do italského Limone zafandit. V průběžném pořadí vertikálního kilometru jsem držel třetí příčku.
Do Limone mě přijela podpořit skupinka českých fanoušků
Vertikál se zde běží za tmy s čelovkami. Pro bouřku a silný déšť se bohužel opět měnila trasa a tentokrát mi změna příliš nesedla. Problémů bylo více, v tomto závodě jsem se zkrátka s nejlepšími neudržel a doběhl šestnáctý. Sen o pódiu v celkovém hodnocení se rozplynul a já se propadl na konečné páté místo. Neberu to však tragicky, povedlo se toho letos tolik, že není třeba zoufat.
V ne moc dobrém rozpoložení jsem se druhý den ráno postavil na start sedmadvacet kilometrů dlouhého SkyRace. Zabojoval jsem a doběhl si pro čtyřiadvacátou bodovanou příčku. I když se mi neběželo zdaleka ideálně, za daných okolností si tohoto výsledku velice cením.
Tím skončila má skyrunnigová sezóna 2016. Byla to neskutečná jízda plná těžkých závodů, v nádherných horách a se super lidmi. Dalo mi to strašně moc. Splnil jsem si především svůj sen. Zjistil jsem, že kluk z Krkonoš může konkurovat nejlepším horským běžcům. Jen musí chtít a mít za sebou velkou podporu, která ho žene vzhůru.
Ondřej FejfarJe mu 27 let, je reprezentantem České republiky ve skyrunningu a v běhu do vrchu. Pro letošek si zvolil nelehký cíl, absolvovat závody Světové skyrunningové série, kde se zaměřuje především na disciplínu vertikální kilometr. Potkat ho však můžete také na silnici, nejčastěji na půlmaratonské distanci. Největší úspěchy v roce 2016: 2. místo - týmy na ME v běhu do vrchu, Itálie 2. místo na Transvulcania Vertical Kilometr, Kanárské ostrovy 1. místo na Transvulcania 24 kilometrů, Kanárské ostrovy 9. místo na MS ve skyrunningu Vertical Kilometer 2. místo-Češi na RunCzech 1/2Maratonu Karlovy Vary |
