S problematikou délky holí u runningu jsme se již seznámili, dnes se dotkneme techniky běhu a zdůrazníme, že navzdory laickým obavám nejsou při běhu hole na překážku. Zkušenosti z dosavadní výuky běhu s holemi jsou právě opačné. Zapojit runningové hole do běhu zvládne každý, kdo se o to chce pokusit. A bez přeražení.
Není nordic jako nordic
Běh s holemi může být v návaznosti na nordic walking označován jako nordic running. Co mají obě varianty společného a v čem se liší? Shodnou se v tom, že je lze provozovat celoročně, a to jak v běžném terénu, tak na asfaltu i jiných površích (díky snímatelným gumovým koncovkám). Společné jim je také odlehčení kloubům dolních končetin, ale u runningu je stejně jako fyzická náročnost mnohem výraznější.
Tím však podobnost končí, nordic running není pouhý běh s walkingovými hůlkami. Ty jsou totiž krátké a neumožňovaly by správné provedení techniky u běžců středních a vyšších postav. Běžec by měl lokty a ruce při záběru příliš nízko, prakticky by nezapojil hrudní svalstvo a nevyužil sílu ramen.
Běh s runningovými holemi má ve skutečnosti blíže k běhu na lyžích klasickou technikou než k nordic walkingu. I když to bude znít nevědecky, nebojím se ho definovat jako běh na lyžích bez lyží. Lyžaři by jej označili za klasický běh jednodobý střídavý, což znamená, že na každý krok připadá současný odraz holí opačnou paží (než je stojná noha).
Běh na lyžích bez lyží
Základem správného provedení běhu s holemi je právě dodržení "normální" běžecké techniky, především pohybu paží a loktů, při zapojení holí do běhu. Paže jsou tedy při záběru ohnuty v loktech přibližně v pravém úhlu a střídavě komíhají rovnoběžně s boky směrem vpřed. Ruka, v tomto případě svírající hůl, se vpředu dostává do výše ramene a vzadu po "dotažení" odrazu předloktím k boku.
Odraz holí je při běhu časově i prostorově kratší než odraz holí při běhu na lyžích klasickou technikou, mohli bychom ho přirovnat ke střední fázi běžkařského odrazu. Pohyb paže s holí totiž končí u boku, takže nepokračuje až za trup (čímž se kromě běžkařské "klasiky" liší i od nordic-walkingového propínání loktu dozadu).
Při běhu po rovině zapichujeme hůl zhruba na úrovni paty opačné nohy. Vybíháme-li kopec, zvětšíme náklon trupu dopředu a holemi se odrážíme razantněji, což nám umožní odlehčit krok. Při sbíhání prudšího kopce nikdy nebrzdíme holemi před tělem, abychom se nezranili.
Lokty, ramena, pěsti. Hole napraví chyby
Jen málokdo má bezchybnou techniku běhu. Běháme nohama, věnujeme jim proto více pozornosti, a to na úkor horní poloviny těla. Ta se při normálním běhu příliš aktivně nezapojuje a paže jsou nám často spíše na obtíž (všelijak neužitečně plápolají). Běh s holemi však může náš normální běžecký styl postupně "učesat" a napravit.
Velmi častou chybou běžců jsou lokty směřující do stran. Moc nepěkná věc, kvůli níž při běhu "vyhazujeme" část naší energie, neboť ji usměrňujeme mimo osu běhu. To nám runningové hole nedovolí. Donutí nás, abychom při běhu nasměrovali paže správně podél těla. Výsledkem bude předpisově rovnoběžný pohyb loktů a rukou, který si následně zafixujeme a přeneseme i do normálního běhu bez holí.
Mnoho běžců nedokáže při běhu zaujmout správnou polohu trupu, tedy jeho mírný náklon vpřed. Z různých důvodů je jejich trup strnule rovný, nebo běhají dokonce v mírném záklonu. To, že odraz holí při nordic runningu směřuje šikmo dozadu, nás však přinutí mírně předsunout ramena, tím dosáhneme správné polohy trupu čili jeho mírného přepadávání.
Ruce běžce zaťaté v pěst jsou znamením neuvolněnosti a křečovitosti. Sevření runningové hole při běhu s holemi ale křečovité být nemůže, neboť by neumožnilo plynulý a mírně klouzavý (tzn. lyžařský) pohyb ruky po rukojeti. Přirozené "polosevření" ruky při úchopu hole tak následně pomůže "zaťatým" běžcům uvolnit sevřené pěsti i při normálním běhu.
Autor: Milan Kůtek je instruktorem a propagátorem běhu s holemi.
