Při smrtelném onemocnění ALS pacient postupně ztrácí nervové buňky. Poprvé popsal amyotrofickou laterální sklerózu známý francouzský neurolog Jean Martin Charcot v roce 1869. Ačkoli od té doby uplynulo už 156 let, vědci jako by byli pořád na začátku. Neví se přesně, co tuto chorobu způsobuje ani jak ji léčit.
Pacientovi, u něhož ji neurologové diagnostikují, obvykle zbývají tak tři roky života. Výjimečně déle. Což bylo i v případě vědce Stephena Hawkinga, který onemocněl ve 21 letech a zemřel v 76 letech.
ALS útočí nenápadně. Lenka chce bojovat dál |
„ALS je nevyléčitelné progresivní neurodegenerativní onemocnění, které se projevuje postupnou ztrátou nervových buněk zajišťujících spojení nervové soustavy s většinou svalových skupin ovlivnitelných vůlí. Těmto nervovým buňkám se říká motoneuron. Proto je někdy ALS nazývána nemocí motoneuronu,“ uvedl pro iDNES.cz lékař Martin Jerie z Neurologického oddělení Nemocnice Na Homolce.
Dodal, že neexistuje žádný charakteristický test, který by ALS jednoznačně prokázal. V Česku je asi 800 lidí, kteří trpí nemocí ALS. Každoročně je diagnostikováno 200 nových případů a zhruba stejný počet pacientů na tuto nemoc umírá.
Někdy je ALS také nazývána Lou Gehrigova choroba podle amerického hráče baseballu, u kterého byla v roce 1939 diagnostikována. Nemoc byla diagnostikována u vědce Stephena Hawkinga, politika Stanislava Grosse, u plzeňského fotbalisty Mariána Čišovského, fitness trenéra Jan Kavalíra. S nemocí bojovali či bojují i osobnosti v zahraničí – například herci Kenneth Mitchell a Eric Dane či americká zpěvačka Roberta Flack. |
„Při vyšetřování pomáhá neurologovi především elektromyografie. Jde o vyšetřovací metodu nervů a svalů. Dále je využívána magnetická rezonance, vyšetření mozkomíšního moku a motorické evokované potenciály. Výše uvedené laboratorní testy pomáhají i vyloučit jinou, někdy dobře léčitelnou nemoc. Mezi takové patří některá zánětlivá onemocnění nebo choroby páteře,“ vysvětluje neurolog Martin Jerie.
K tomu, aby se onemocnění při vyšetřování projevilo, se podle něho předpokládá úbytek kolem 40 procent motorických nervů. Do té doby nemá onemocnění žádné zřetelné příznaky. Degenerativní změny a zániky nervových buněk vedou k postižení kosterního (příčně pruhovaného) svalstva, což se projevuje nebolestivým snížením svalového napětí, ochrnutím končetin, později svalovými křečemi a záškuby svalů, poruchami řeči, polykání a potížemi s dýcháním.
Nemoc většinou postihuje starší lidi
„Po úbytku takového objemu motorických nervů se začne projevovat ztráta funkce svalu. Sval se bez nervového zásobení začíná zmenšovat, odumírá. Pacienti s ALS umírají na dechové selhání, když svaly nejsou schopny vykonávat dýchací pohyby a velmi často je jejich selhání podpořeno infekcí dýchacích cest nebo plicní embolií,“ konstatuje lékař Jerie.
Život s nemocí ALS. Prvním příznakem bylo mluvení nosem, vzpomíná Josef |
Nejčastěji se začátek projeví na rukou, a to asi u poloviny případů, nebo u nohou (zhruba u čtvrtiny pacientů). Onemocnění se obvykle objevuje mezi pětapadesátým a sedmdesátým rokem života, výjimečně i dříve. Mírně převažují muži.
Přesné příčiny nejsou známy, postihnout může kohokoli, dědičná je choroba jen asi v pěti až deseti procentech případů. Neexistuje dokonce ani lék, který by dokázal ALS výrazněji přibrzdit.
„Ze specifických léků se v současné době používáme riluzol, který částečně zpomaluje průběh nemoci a prodlouží dobu života, ale převážně jen o měsíce. Podává se u nemocných, u kterých ALS trvá méně než pět let a kteří mají vitální kapacitu plic více než 60 procent,“ uvedl pro iDNES.cz Jiří Neumann, primář neurologického oddělení nemocnice v Chomutově a člen výboru České neurologické společnosti.
Příznaky nemoci
|
Podobné prodloužení přežití v řádu několika měsíců je rovněž u experimentálního podávání kmenových buněk. ALS podle specialistů vyžaduje především podpůrnou a psychologickou léčbu a péči, která se zaměřuje na zmírnění obtíží a prevenci komplikací.
Důležitá je pomoc rodiny
„V průběhu progrese onemocnění musíme řešit také další závažné obtíže pacienta vyžadující znalosti paliativní medicíny: slabost, paralýzu, imobilitu, nesoběstačnost, úzkosti, deprese, poruchu nebo ztrátu komunikačních možností, nadměrné slinění, bolesti, svalové křeče. V terminálním stavu vyvstávají dva hlavní problémy: zajistit dostatečnou a komfortní výživu a zabránit dušení pacienta. Velmi důležitá je podpora a péče rodiny,“ konstatuje primář Neumann.
Před zahájením léčby je podle něho důležité, aby byl pacient o své nemoci věcně a pravdivě informován. „Nemůžeme nemocnému slibovat uzdravení ani zlepšení. Snažíme se ale vyzdvihnout určitá pozitiva, jako možnost zpomalení progrese, zmírnění některých příznaků, probíhající výzkum a podobně. Je vhodné, když je u pohovoru přítomen blízký člen rodiny,“ říká Neumann.
Na konci choroby už mozek není schopen ovládat většinu svalů a pacient zůstává paralyzován, závislý na přístrojích, ovšem při zachování smyslových funkcí a psychických i mentálních schopností.
„Konečné stádium lze často předpovědět a je vhodné umožnit nemocným zemřít ve známém domácím nebo hospicovém prostředí, obklopený rodinou a ne cizím nemocničním personálem,“ dodává neurolog Martin Jerie.
15. srpna 2014 |
