Úkolem psychologů je sice pomáhat, napravovat osobní újmy a psychické problémy, ale zdaleka ne všichni to dělají. Seznamte se s pěti odstrašujícími příklady experimentů, které zatřásly s historií psychologie.
1. Milgramův experiment poslušnosti
Na počátku šedesátých let provedl Stanley Milgram experiment, ze kterého mrazilo. Po jeho zveřejnění se také strhla vlna protestů. Cílem známého výzkumu bylo zjištění míry poslušnosti k autoritám. Milgramův tým nabíral dobrovolníky s tím, že chce ve svém experimentu zkoumat vliv trestu na schopnost učení.
Dobrovolníky usadili před překližkovou přepážku, dali jim do ruky seznam slov a spínač, kterým mohli "trestat" člověka na druhé straně přepážky. Ten měl za úkol naučit se nazpaměť seznam slov, pokud udělal chybu, mohl ho "zkoušející" potrestat elektrickou ranou o zvyšující se intenzitě. Dobrovolníci však netušili, že zařízení není funkční, na druhé straně přepážky seděl totiž asistent, který bolest jen předstíral.
"Tresty" začínaly na patnácti voltech a stupnice končila na čtyři sta padesáti voltech, které už byly označeny jako "nebezpečí vážného úrazu". Přítomný autor výzkumu ujišťoval dobrovolníky, že zodpovědnost za případnou újmu na zdraví "žáka" nese on a jeho pracoviště. I když se za přepážkou ozývaly stále zoufalejší výkřiky bolesti a prosby o ukončení experimentu, pětašedesát procent dobrovolníků došlo při svých trestech až na konec stupnice a žádný z dobrovolníků neprojevil přání ukončit experiment před dosažením tří set voltů.
Dokonce velmi přesvědčivě tvrdili, že si "žák" za bolest může sám, protože se do experimentu přihlásil dobrovolně a neměl špatně odpovídat. Milgrama k tomuto experimentu inspiroval soud s nacistickými zločinci, kteří tvrdili, že se nedopustili ničeho špatného, pouze uposlechli rozkazů nadřízeného. Tímto brutálním experimentem dokazoval, že člověk nemusí mít nutně sadistické sklony, aby dokázal někoho dalšího zabít.
2. Stanfordský vězeňský experiment
Dalším klasickým experimentem, jehož výsledek šokoval nejen zúčastněné a veřejnost, ale i samotné autory, byl Stanfordský vězeňský experiment. Uskutečnil se v létě roku 1971 a vedl jej Philip Zimbardo. Ten o prázdninách najal skupinu univerzitních studentů a zavřel je do napodobeniny vězení vybudovaného ve sklepení Stanfordské univerzity. Dvanáct studentů mělo představovat vězně a dvanáct dalších dozorce.
Experiment měl trvat dva týdny a dozorci měli za úkol udržet kázeň a pořádek ve "vězení." Situace se ale během několika dnů zcela vymkla z rukou. Ve skupině dozorců zavládla neuvěřitelná agresivita a brutalita. Ponižovali, týrali a trestali vězně.
Docházelo k sexuálnímu zneužívání, vězni například museli čistit záchody holýma rukama, nesměli vykonávat základní hygienu, na večeři chodili s papírovými sáčky na hlavách, spali na holé zemi. Skupina vězňů se stala apatickou a naprosto smířenou se situací. Šestý den musel být experiment kvůli neúnosné agresivitě dozorců přerušen a po jeho skončení se někteří jeho účastníci léčili z následků nadměrného stresu.
3. Malý Albert
V roce 1920 se rozhodl John Watson prozkoumat, na jakém principu pracuje strach, zda je možné přenést jej na libovolný předmět. K tomu si vybral jedenáctiměsíčního chlapečka, po němž celý experiment nakonec i pojmenoval: "Malý Albert." Nejprve k dítěti pouštěli bílou laboratorní krysu a nechávali ho, ať si s ní podle libosti hraje. V té době Albert žádný strach ani nespokojenost nevykazoval. Po několika dnech začal Watson bušit kladivem do plechového plátu, kdykoli se Albert krysy dotkl.
Dítě bylo samozřejmě vystrašené, nechápalo, co se děje, plakalo. Brzy se začalo batole děsit nejenom krysy (a to i v případě, že se objevila bez hluku), ale všech věcí, které ji připomínaly (byly bílé, nebo chlupaté). Experiment byl prohlášen za neetický hlavně kvůli velmi nízkému věku dítěte, které v žádném případě nemohlo vědět, co se děje. Navíc nikdy nebyla dořešena otázka následků, který mohl kontroverzní experiment na malém Albertovi zanechat.
4. Koktající sirotci
S etikou si v roce 1939 hlavu nelámal ani Wendell Johnson z univerzity v Iowě, který se rozhodl přijít na kloub koktání. Vybral si k tomu skupinu dvaadvaceti sirotků, které rozdělil do dvou skupin. V první skupině cvičili s dětmi výslovnost velmi chápaví a trpěliví učitelé, kteří je neustále povzbuzovali a chválili. Druhá skupina sirotků takové štěstí neměla a na procvičování výslovnosti dostala učitele, kteří se chovali velmi hrubě. Neustále děti šikanovali, posmívali se jim, kritizovali je a zesměšňovali.
Dle očekávání samozřejmě skupina s pozitivní zpětnou vazbou prospívala mnohem lépe. Jenže se stalo navíc něco, s čím autor výzkumu nepočítal: děti s negativní zpětnou vazbou se v řečových schopnostech velmi zhoršily, kleslo jim sebevědomí a hlavně si většina z nich odnesla problémy s řečí celoživotního trvání. Tento experiment byl později přirovnáván k pokusům, které na svých obětech prováděli nacisté, jeho účastníci proto dostali v roce 2007 jako odškodnění milion dolarů.
5. Změna pohlaví
V roce 1965 se v kanadské rodině narodila jednovaječná dvojčata, chlapci. Bohužel rodinné štěstí nemělo dlouhého trvání, protože když bylo jednomu z nich, Davidovi, osm měsíců, podstoupil obřízku, při níž mu byl omylem spálen celý penis. Jeho rodiče byli zoufalí a záchranu hledali u kontroverzního psychologa jménem John Money.
Ten byl proslulý svými teoriemi o tom, že sexualita je v dětském věku zcela tvárná, navrhl tak zničeným rodičům, aby vychovávali Davida jako dívku. Z Davida se tak stala Brenda, postoupila chirurgický zákrok, v rámci něhož jí byla vytvořena vagína, užívala hormonální přípravky a navštěvovala Moneyho, který vydával změnu pohlaví dítěte za svůj fenomenální úspěch.
Jenže brzy se ukázalo, že skutečnost není zdaleka tak růžová, jak Money tvrdil. David/Brenda trpěl silnými depresemi, ženskou identitu zcela odmítal, od sedmi let také odmítal sezení u šíleného psychologa. Když ve čtrnácti letech začal vyhrožovat sebevraždou, rodiče mu konečně prozradili, jak to s ním doopravdy je.
David okamžitě přestal s hormonální léčbou, podstoupil rekonstrukci penisu a konečně se stal opět oficiálně mužem. Jenže rodina už byla jeho traumatem nenapravitelně rozvrácená. Jeho matka spáchala sebevraždu, otec se stal alkoholikem a bratr se předávkoval drogami. Samotný David se v osmatřiceti letech zastřelil brokovnicí.
