Psal se rok 2019. Vyšetření PET/CT odhalilo, že mám v hrudníku nádor o velikosti 5 × 8 × 10 cm. Ten tlačil na plicní hily, takže už neměl kam růst a prorostl až do prsu. Lékaři si nejdřív mysleli, že jde o rakovinu prsu.
Nakonec se ale ukázalo, že mám infiltrovanou krev i kostní dřeň a byla mi diagnostikována agresivní forma lymfomu.
Přijmout diagnózu, ale nepodlehnout jí
Z nemocnice mi volali, zrovna když jsem se synovcem a neteří trávila čas v zámeckém parku. Sluníčko, ptáci zpívají... a najednou telefon, že mám rakovinu.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Nebyl čas se hroutit, řekla jsem si: dobře, tak teď se s tím popereme. Co můžu ovlivnit já a co nechám na lékařích? I díky tomuto postoji jsem zůstala během celé léčby překvapivě klidná.
Rodina jako opora, ne další starost
Rodičům jsem řekla, ať se přede mnou nesesypou, protože energii budu potřebovat já. A fakt to zvládli. Ségra přijela z Německa a byla se mnou v nemocnici první týden chemoterapie. A i když bylo těžké oznámit to babičce a dědovi, nakonec jsem jim radši pravdu řekla přes videohovor z nemocnice.
Když jsem jim volala kvůli výsledkům, říkala jsem – nalijte si slivovičku, posaďte se – a pak jsem jim řekla, že jsou výsledky dobré. Udělali jsme si z toho skoro rodinný rituál.
Léčba jako plán a výzva
Strávila jsem dva měsíce hospitalizací při chemoterapii, následovala radioterapie a další fáze léčby trvala dva a půl roku. Věděla jsem, že po určité látce mi bude zle, tak jsem se víkend předem „přikrmila“ steaky a hamburgery, abych měla z čeho ubývat. Sestřičky mi říkaly běhna – od prvního dne jsem chodila kolečka po chodbě.
Rané příznaky rakoviny se často tváří nevinně. Těchto 8 signálů lidé přehlížejí |
Někdy jsem ušla patnáct kilometrů, jindy jsem nemohla ani stát při čištění zubů.
Chemoterapii jsme říkali chemíčko. A když mi dávali krevní destičky nebo krev, sestřičky hlásily, že přivážejí Ryzlink rýnský nebo Modrý Portugal. Ta atmosféra tam byla díky nim skvělá.
Životní úklid a druhá šance
Během léčby jsem si udělala i pořádek v osobním životě. Snažím se být co nejvíc s lidmi, kteří mi dávají energii, ne ji berou. Získala jsem nadhled a spousta věcí, které mě dřív stresovaly, mi už nepřipadá jako problém.
Dnes žiju s partnerem, s nímž jsem se seznámila při turistice. Cestujeme, sportujeme a užíváme si každý den. Začíná nová etapa. Jsem v remisi, mám za sebou všechna sledování a cítím, že jsem zpátky.
Nemoc nám může ukázat cestu
Můj vzkaz ostatním pacientům zní: Neberte všechno tak smrtelně vážně. V léčbě vše neovlivníme, ale něco ovlivnit lze, například fyzickou kondici, psychiku, přístup k životu. Čím lepší kondice, tím víc léčba zabere. A když se psychicky složíte, lékaři pak musejí léčit dvě věci najednou, tělo i duši.
Ano, nemoc vás ochromí, ale zároveň může ukázat cestu. Každý má možnost něco do toho procesu přinést. A každý den bez bolesti je dar, který si musíme umět užít.
Kde můžete hledat pomocPacientská organizace Lymfom Help dlouhodobě podporuje pacienty s lymfomem a jejich blízké. Soustřeďuje a poskytuje informace o nových možnostech léčby, odpovídá na nejčastější otázky pacientů, pořádá různé akce, například celostátní setkání pacientů, běžecké akce nebo společná jógová cvičení. Cílem je ukázat lidem s diagnózou lymfomu, že na to nejsou sami. Více informací naleznete na stránkách lymfomhelp.cz. |
Článek vznikl pro časopis Chvilka pro tebe.
